Dnes jsme se sešli u příležitosti Slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. Možná, že nám tento svátek připadá zvláštní a on skutečně zvláštní je. Zvykli jsme si v průběhu svého života na realitu smrti natolik, že i když nám připadá jako něco vrcholné, nesmyslné a kruté, přece ji přijímáme jako běžnou skutečnost. Smrt je však největší záhadou jak pro jednoduchého člověka, tak i pro lékaře, filozofa, teologa. Proč se naráz smysluplný rozvoj života zastaví a začne upadat? U rostlin a zvířat si můžeme říci: „Dosáhli svého vrcholu, dosloužili a skončili.“ U člověka je však problém smrti komplikovanější. Člověk, který konečně zmoudřel, který vytvořil pěkné vztahy, který je šťastný ve své rodině, který miluje a je milován, nechce zemřít. Když člověk po těžké námaze konečně zmoudřel a nabyl cenné zkušenosti, přichází smrt a odnímá mu rozum. Když si člověk vybudoval pěkné a hřejivé vztahy k lidem, přichází smrt a zhasíná jeho vřelé srdce. Smrt nám jaksi nedává smysl, alespoň z lidského pohledu ne. I když se v průběhu svého života s ní setkáme v různých podobách, vždy jsme jí poněkud zaskočeni a chápeme ji jen jako nutné zlo, proti kterému se v srdci bouříme. A je to správné, protože Bůh stojí na straně života, Bůh sám se představuje jako Život. Boží Slovo nám hlásá, že Bůh stvořil člověka k neporušitelnosti, i v tomto smyslu má být člověk obrazem Boha. Kniha Moudrosti říká, že Bůh smrt neučinil a nemá zálibu ve smrti živých, ale závistí ďábla, přišla na svět smrt.
Proč jsem začal úvahou o smrti? Protože Slavnost Nanebevzetí Panny Marie, je oslavou nehynoucího života. Smrt je daní za hřích, ale ta, na kterou se dnes upírají naše oči, nikdy nezhřešila. Východní otcové používají pro označení jejího odchodu z tohoto světa výraz „uspenie“. Chtějí tím vyjádřit, že Maria, nezemřela, jako umíráme my, ale protože ustavičně chodila s Bohem, jako praotec Enoch a prorok Eliáš, Bůh si ji vzal. Její smrt nebyla rozpadem její bytosti, ale přechodem do Božího světa.
To nám potvrzuje i sv. Jan ve své Apokalypse. Na jednom místě píše, že viděl duše zabitých, pro svědectví Ježíšovo. Ale Pannu Marii, vidí jako ženu, oděnou Sluncem. Je zajímavé, že tato kapitolka nesleduje po vidění Archy. Tím se chce říci, že Maria, je pro nás křesťany tím, čím byla pro židy Archa. Maria, je znakem Boží přítomnosti a velebnosti. Když evangelista Lukáš popisuje Mariin život, používá pro zastínění Duchem Svatým při početí stejné slovo, které SZ používá pro oblačný sloup nad Archou. A když nám popisuje setkání těhotné Alžběty s těhotnou Marií, používá stejný slovní základ pro Janův pohyb v těle matky, jako když se ve SZ říká o posvátném tanci krále Davida před Archou. Tedy v tomto případě nešlo o běžný pohyb dítěte v těle matky, ale o jakýsi zvláštní posvátný tanec, kterým Jan ještě v těle své matky, vyznal Božství Kristovo.
Římský katechizmus definuje tuto skutečnost takto: „Nakonec byla Neposkvrněná Panna – uchráněna, nedotknuta od jakékoli poskvrny dědičného hříchu – po skončení pozemského života vzata s tělem i duší do nebeské slávy a Pán ji povýšil za Královnu vesmíru, aby se tak plněji připodobnila svému Synu, Pánovi pánů a vítězi nad hříchem a smrtí.“ Nanebevzetí přesvaté Panny, je vyjímečnou účastí na zmrtvýchvstání jejího Syna a předvídáním vzkříšení ostatních křesťanů. Východní liturgie říká: „Při svém porodu si zachovala panenství, při svém usnutí jsi neopustila svět, Bohorodičko: dosáhla jsi Pramen Života, ty, která si počala živého Boha a svými modlitbami osvobodíš naše duše od smrti.“
Maria do své bytosti, přijala Boží Slovo. V ní se Slovo stalo Tělem a její tělo se stalo chrámem Ducha Svatého. A i z tohoto důvodu, její tělo nepodlehlo porušení, ale bylo Duchem Božím uchváceno k trůnu Toho, který je Život. Ve svém životě, nosila Život a proto smrt nad ní neměla moc. Sv. Hildegarda z Bingenu, nazývala pannu Marii zvláštním výrazem: „Virgo viridans!“ Doslova bychom to mohli přeložit jako Panna stále zelená, tedy Ta, která je úžasně vitální, protože její život, nekončí smrtí.
Maria byla vzata do nebe, ale tuší alespoň trošku moderní křesťan, co to je nebe? Touží po nebi tak, jako toužil jeho středověký předchůdce. Nebe je místem radosti na všech úrovních lidské bytosti, raduje se tělo, plesá duše i duch. Lidé, kteří přežili klinickou smrt, mluví o tom, že lidská duše má úžasnou schopnost, přijímat stále větší blaženost od Boha. Jestli člověka v tomto světě uchvacuje erotika a sex, můžeme konstatovat, že mystická zkušenost mnohých svatých potvrzuje, že tělesná blaženost je jen slabým předobrazem toho, co může prožít duše ve vztahu k Bohu. Mystici říkají, že „žádný tvor, by neunesl tolik slávy a blaženosti, kdyby k tomu nebyl uschopněn boží mocí. Na zemi byli svatí, kteří zakusili něco z nebeské blaženosti a museli zvolat: „Bože, už stačí tato radost! Moje srdce už nemůže vydržet víc.“ Je to radost z dovršení lásky mezi Bohem a tvorem. Jen ze zkušenosti svatých, si můžeme trochu víc uvědomit to, co přesahuje každou naši zkušenost.
Sv. Angela z Foligna jednou viděla, co se děje, když překročíme práh věčnosti a tvor je představen svému Stvořiteli, když padnou všechny závoje a Bůh se tajemně ukáže svému tvorovi, tvor Bohu a tvor sám sobě. Sv. Angela o tom píše: „Tehdy se moje duše představila Bohu s větší radostí, než jakou kdy měla, s novou a vyšší radostí a tak nezvykle a podivuhodně, že jsem nikdy nic podobného nezakusila. V té chvíli jsem se setkala s Bohem a pochopila a zároveň v sobě zakusila, jak se tímto způsobem zjevuje Bůh stvoření a jak se neobyčejně zjevuje a představuje duše Bohu. Také slast, kterou jsem z toho pocítila, se liší od předešlé. Byly mi řečeny velice vznešená slova“. Ze zkušenosti jiných svatých víme, že jde o slova, kterými Bůh prohlašuje své zalíbení v tvorovi a zjevuje mu, jakou má cenu a jak je krásný v Božích očích. Když nám takto popisují svatí svoji zkušenost s nebem, o co víc muselo nebe plesat nad příchodem Matky našeho Pána.
Sv. Jan Damašský, takto komentuje událost Nanebevzetí: „Bylo třeba, aby ta, která si při porodu zachovala neporušené panenství, zachovala si také tělo bez jakéhokoli porušení. Bylo důstojné a správné, aby snoubenka, se kterou se Otec zasnoubil, bývala v nebeských komnatách. Bylo důstojné a správné, aby ta, která viděla svého Syna na kříži a přijala ve svém srdci meč bolesti, kterému unikla při porodu, nazírala na Něho, jak sedí vedle Otce. Bylo vhodné, aby Matka Boží měla to, co má Syn, a aby byla všemi tvory uctívána, jako Boží Matka a služebnice.“