Dnes uvažujeme nad závěrem pozemského života Pána Ježíše. Jeho oslava začala Vzkříšením, ale vrcholí Nanebevstoupením. Sv. Augustin takto uvažuje nad tajemstvím Nanebevstoupení: „Dnes náš Pán Ježíš Kristus vystoupil do nebe. Ať s ním vystoupí i naše srdce.“ Katechismus nás učí, že Kristus od této chvíle sedí po pravici Otce: „Pravicí Otce“ rozumíme slávu a vznešenost Boha, ve které Kristus, jako Boží Syn před všemi věky, jako Bůh z Boha, stejné podstaty s Otcem, existoval věčně, nyní však v této slávě sedí i jako člověk – Ježíš, po svém Vtělení a Vzkříšení, když jeho tělo bylo oslaveno.“ Tajemství Nanebevstoupení zjevuje velikost, kterou člověk může dosáhnout. Slyšíme úžasnou zvěst, že biologický druh „Homo sapiens“, tedy jeden z nás lidí, je vyvýšen nad anděly a sedí po pravici Boží, dosáhl zbožštění Theosis.
Sedět po pravici Otce znamená nastolení mesiášského království, naplnění Danielova vidění, které se týká Syna člověka: „Jemu byla předána Vláda a Království, takže jemu sloužily všechny národy, kmeny a nářečí. Jeho vláda je věčná, která nezaniká a Jeho Království nezahyne.“ (Dan 7,14). Počínaje tímto okamžikem se apoštolové stali svědky „Království, kterému nebude konce“. Ježíš Kristus, Hlava církve, nás předchází do Otcova slavného Království, abychom my, údy Jeho těla, žili v naději, že se jednoho dne navěky spojíme s Ním. Ježíš Kristus, když jednou provždy vstoupil do nebeského svatostánku, neustále se za nás přimlouvá jako Prostředník a skrze jeho oslavené lidství, ve svátostech církve, neustále do světa vstupuje Duch Svatý,
Boží andělé nás dnes podobně jako apoštoly musí vytrhnout z našich zbožných meditací a upozornit na to, že do nebe se nedostáváme zbožným přemýšlením a rozjímáním, ale činorodým životem. Poslední události, které zachycuje evangelium, hovoří o příkazu ale i o příslibu. Příkaz se dotýká křesťanů všech dob: „Učit a svědčit!“ Učit může ten, kdo intelektuálně zvládl určitou nauku, ale svědčit může jen ten, kdo něco zažil anebo zažívá. Dostali jsme příkaz učit a svědčit a zároveň příslib pomocí, darů Ducha Svatého. V tomto zápase, do kterého je angažován každý křesťan, a který je zápasem s mocnostmi temnot, si musíme uvědomovat, že Ježíši je dána veškerá moc na nebi i na zemi.
A „V jeho jménu se bude všem národům hlásat pokání, na odpuštění hříchů.” Bůh od nás lidí nevyžaduje žádné zvířecí oběti, aby nám odpustil hříchy, ale vyžaduje naše pokání. Vyžaduje, abychom změnili své smýšlení. Pokání konáme tehdy, když se Boží Slovo stává normou našeho myšlení, chtění a konání. A v pokání je obsažena jediná oběť, ve které má Bůh zalíbení: „zapři sám sebe!“ Člověk, který se tímto způsobem obrací k Bohu, přestává už pro hřích žít a hřích se pro něj stává trápením. Bůh ho omlouvá, přesto, že hřích může být v něm ještě silný a člověk si sám s ním nepomůže. Naše pomoc je ve jménu Páně, který stvořil nebe i zemi. Ježíš je našim zachráncem.
Pán Ježíš nám zjevuje Nové bytí. Toto Nové bytí se nám uděluje v Duchu Svatém. V křesťanství nejde jen o přijetí nové nauky, ale o moc, která spočívá v přijetí Krista. Máme o něm svědčit. Pán Ježíš napomíná apoštoly, aby očekávali Otcovo zaslíbení, aby zatím neodcházeli z Jeruzaléma. S námi je to podobné. Dokud nemáme v sobě výraznější přítomnost Ducha Svatého, nemůžeme splnit Velký misijní příkaz Pána Ježíše, nemáme co lidem říci, protože svědčit, to není totéž jako učit katechismus. Samozřejmě, že i vyučování katechismu a teologie je třeba, ale svědčit, to znamená mluvit o velkých věcech, které nám učinil Pán. Svědectví, které Ježíš požaduje, je ovocem zkušenosti, kterou On sám umožňuje. Ježíš nás přivádí do společenství s Bohem skrze Ducha Svatého. Duch Svatý nám dává zážitek Boha, poznání Boží dobroty. Duch Svatý dělá z apoštolů svědky. Svědectví apoštolů vyvěralo ze zážitku Ducha, z osobní zkušenosti s Bohem jako se Živou Osobou. Duch Svatý nám umožňuje zážitek Boha. V Kristu ho můžeme vidět, ale v Duchu Svatém ho můžeme zažít.
Duch Svatý to je Láska Boží vylitá do srdce. Svědectví nemusí spočívat nutně v řeči. Křesťanské svědectví může být i v klidném, navenek nehlučném, vnitřním životě, který přesto oslovuje. Těžiště našeho křesťanského svědectví je v prožívání Boží lásky ve svém srdci, a ve změně bytí. Přijímáme Boží Slovo, ale skrze Slovo přijímáme Božího Ducha. A Duch Boží rozhoduje o kvalitě bytí. Křesťanské svědectví se dotýká především kvality bytí.
Před Bohem i lidmi rozhoduje bytí. Samozřejmě, že musíme mít správnou nauku, abychom mohli mít správné bytí. Jedno s druhým souvisí. Ale v Božích očích je rozhodující naše bytí. A toto naše bytí může být změněné a posvěcené jedině přijetím Ducha Svatého, protože právě On rozhoduje o kvalitě bytí. Křesťanské svědectví se především má dotýkat této oblasti. Svědectví o změněném bytí, skrze přijetí Ježíše Krista. Svědectví o tom, že žijeme v míru s Bohem. Svědectví o tom, že Bůh Žije v nás.
Sv. Bonaventura tvrdí: „Blažený muž, který našel v Tobě oporu a z tohoto slzavého údolí povznáší k Tobě své srdce. Protože blaženost není nic jiného než okoušení Nejvyššího Dobra, které je nad námi. Nikdo k ní nedojde bez výstupu nad sebe samého. Nejedná se o tělesný pohyb, ale o povznesení srdce. Vystoupit nad sebe ovšem nemůžeme bez působení vyšší moci, která nás pozvedá. Nestačí tedy – bez spolupůsobení Boží pomoci – jen ve svém nitru připravit schody. Tato Boží pomoc totiž provází ty, kteří z hloubi svého srdce pokorně a zbožně prosí, to znamená, vzdychají k Němu v tomto slzavými údolí ve vroucí modlitbě. Vždyť modlitba je pravá matka a počátek pozdvihování srdce,… V modlitbě se tedy obracejme na našeho Pána slovy: „Přiveď mě Pane, na svou cestu, ať kráčím ve tvé pravdě.““
Závěrem znovu výrok sv. Augustina: „On je už vyvýšený nad nebesa, a přece snáší na zemi všechny útrapy, které my jako jeho údy zakoušíme. Vydal o tom svědectví shora, když zavolal: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ!“ A řekl také: „Byl jsem hladový a dali jste mi jíst.“ Proč se my nenamáháme na zemi tak, abychom vírou, nadějí a láskou, které nás s ním spojují, už nyní odpočívali s ním v nebi? On je už tam, ale je také s námi. My jsme ještě zde, ale jsme i s ním. On je s námi skrze své Božství, Moc a Lásku. My s ním nemůžeme být skrze Božství, jako je on s námi, ale láskou můžeme, a to láskou k němu.“