Dnešní čtení ze Skutků Apoštolů, nám ukazuje Božský vrchol lidského života Pána Ježíše. Jeho oslava začala Vzkříšením, ale vrcholí Nanebevstoupením. „Po svém umučení, apoštolům poskytl mnoho důkazů o tom, že je živ. 40 dnů se jim zjevoval a mluvil s nimi o Božím království.“ Zatím, co před jeho umučením, spočívala jeho činnost zejména v hlásání nauky a v poučování, po jeho vzkříšení, to bylo spíše odevzdávání moci apoštolům, zmocnění. Po 40 dnech, Pán vystupuje do nebe.
Pán Ježíš o dnešním svátku, zjevuje Nové bytí. Toto Nové bytí, se nám uděluje v Duchu Svatém. V křesťanství nejde jen o přijetí nové nauky, ale o moc, která spočívá v přijímání Krista. Víme, že apoštolové při této příležitosti, dostali i velký misijní příkaz. Dostali příkaz jít a učit všechny národy, mají být svědky. Učit může ten, kdo ovládá nějakou nauku, ale svědčit může jen ten, kdo něco zažil. Svědectví, které Ježíš požaduje, je ovocem zkušenosti, kterou On sám umožňuje. Ježíš nás uvádí do tajemství Ducha Svatého. Duch Svatý činí apoštoly svědky. Nebyli schopni svědčit, dokud neprožili vylití Ducha Svatého. Svědectví není to, co často vidíme okolo sebe, když se sektáři snaží někoho agitovat na svou stranu. To je spíše agitace, která velmi často používá i nepravdy, jen aby lidi získali na svoji stranu.
Svědectví apoštolů vyvěralo se zážitku Ducha, z osobní zkušenosti s Bohem, jako se živou osobou. Duch Svatý nám umožňuje zážitek Boha. V Kristu ho můžeme vidět, ale v Duchu Svatém ho můžeme vlastnit. Duch Svatý, to je Láska Boží rozlitá do našich srdcí. Svědectví nemusí být nutně v tom, že budeme mluvit. Křesťanské svědectví může být i v pokojném, navenek nehlučném, vnitřním životě, který přesto oslovuje. Těžiště křesťanského svědectví, je v prožívání Boží lásky ve svém srdci. Bůh i lidé, si více než naši nauku, všímají naše bytí. Samozřejmě, že předpokladem správného bytí, je správná nauka. Jedno s druhým souvisí. Přijímám Boží Slovo, ale skrze Slovo přijímám Božího Ducha. A Duch Boží rozhoduje o kvalitě bytí. Křesťanské svědectví se dotýká především této oblasti. Svědectví o změněném bytí.
Poslední události, jež zachycuje evangelium, mluví o příkazu, ale i o příslibu. Příkaz se týká křesťanů všech časů. Ale svědčit může jen ten, koho se Bůh dotkl svým Duchem. V tomto zápase, do kterého je angažován každý křesťan, a který je často zápasem s mocnostmi temnot, si musíme živě uvědomovat, že Ježíši je dána všechna moc na nebi i na zemi. Ježíš je Nejmocnější bytí v celém kosmu.
Tajemství dnešního svátku, zjevuje možnou velikost každého člověka. Dnes jsme slyšeli úžasnou zvěst o tom, že biologický druh Homo sapiens, tedy jeden z nás lidí, je vyvýšen nad anděly a sedí po pravici Boží, tedy jeden z nás lidí dosáhl Zbožštění. Ale tento jeden je zároveň Cestou i pro nás, Pravdou i o nás a Životem, který může být také našim. Kristus od té doby, sedí po pravici Otce: „Pravicí Otce, rozumíme slávu a velebnost Boha, ve které ten, jenž existoval jako Boží Syn, před všemi věky jako Bůh z Boha, stejné podstaty s Otcem, nyní sedí i jako člověk potom, co se vtělil a jeho tělo bylo oslaveno.“ Sedět po pravici Otce, znamená nastolení Mesiášského království, naplnění Danielova vidění, jež se týkalo Syna člověka: „Jemu byla odevzdána vláda a Království, takže jemu sloužili všechny národy, kmeny a nářečí. Jeho vláda je věčná, jež nezaniká a Jeho Království nezhyne“ (Dan 7,14). Tímto okamžikem, se apoštolové stali svědky „Království, kterému nebude konce“.
Pokud bychom to chtěli shrnout: Kristovo Nanebevstoupení představuje definitivní vstup Ježíšova člověčenství, do nebeské domény Boha, odkud se opět vrátí, ale které Ho v mezitím ukrývá před zraky lidí. Ježíš Kristus, Hlava Církve, nás předchází do Otcova slavného Království, abychom my, údy Jeho těla, žili v naději, že se jednoho dne navěky spojíme s Ním. Ježíš Kristus, když jednou a navždy vstoupil do nebeského svatostánku, se neustále přimlouvá za nás jako Prostředník, skrze kterého oslavené člověčenství ve svátostech církve, neustále jeho prostřednictvím do světa vstupuje Duch Svatý.
Na závěr výrok od Sv. Augustina: „Dnes náš Pán Ježíš Kristus, vystoupil do nebe. Nechť s ním vstoupí i naše srdce. On je už vyvýšen nad nebesa, a přece snáší na zemi všechny útrapy, které my, jako jeho údy, zakoušíme. Vydal o tom svědectví shora, když zvolal: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ!“ A ještě řekl: „Byl jsem hladový a dali jste mi najíst.“ Proč se i my nenamáháme na zemi tak, abychom vírou, nadějí a láskou, jež nás s ním spojuje, už nyní s ním odpočívali v nebi? On už je tam, ale je i s námi. My jsme ještě zde, ale jsme i s ním. On je s námi skrze své božství, moc a lásku. My s ním nemůžeme být skrze božství, jako je on s námi, ale láskou můžeme, a to láskou k němu.“ Amen.