Dnešní den stojíme před tajemstvím Panny Marie – Bohorodičky a zároveň před tajemstvím vyvolení Izraele. Proč Bůh vyvolil k takovému úžasnému poslání dceru tohoto lidu. Sv. Pavel v listě Židům říká: „Vírou zvítězili nad říšemi, konali spravedlnost, dosáhli toho, co jím bylo slíbeno.” (Žid 11,33) Vladimír Solovjev upozorňuje na některé rysy tohoto národa, které vzbudily Boží zájem: „Židé vynikají hlubokou religiozitou, zbožností, oddaností Bohu až do úplné seba – žertvy. Je to národ Zákona a Proroků, Mučedníků a Apoštolů. Pravý Bůh učinil z Izraele svůj národ proto, že Izrael přijal Pravého Boha za svého. Když se patriarchové a vůdcové Židů oddělili od modlářského pohanství a svojí vírou se pozvedli nad pověrčivost Chaldejské magie a také nad chytrost Egypta, stali se hodnými Božího vyvolení. Bůh si je vyvolil, zjevil se jim, uzavřel s nimi svazek. Je to ve světových dějinách jedinečný jev, protože u žádného jiného národa nenabylo náboženství takovou formu spojenectví nebo smlouvy mezi Bohem a člověkem.
Naše náboženství se začíná osobním vztahem mezi Bohem a člověkem v dávnověké smlouvě s Abrahamem a Mojžíšem a utvrzuje se co nejužším osobním spojením Boha a člověka v Nové smlouvě Ježíše Krista, ve kterém obě přirozenosti přebývají bez splynutí ale i bez rozdělení. Tyto dvě smlouvy Stará i Nová, nejsou dvě rozdílné náboženství, ale pouze dva stupně jednoho a téhož boholidského náboženství. Toto jedině pravé boholidské, židovsko – křesťanské náboženství se ubírá přímou a královskou cestou mezi dvěma krajními omyly pohanství, ve kterém ráz člověka pohlcuje božství (v Indii), jindy samo božství se mění na stín člověka (v Řecké a Římské mytologii).“
Tajemství Bohorodičky nám chce cosi říct o velikosti člověka v Božích očích. Člověk může být v lásce partnerem Boha. A tato láska k Bohu je vrcholně plodná a její plodem je – Ježíš Kristus. Evangelium nám ukazuje, že se člověk může stát Boží matkou. Sv. František tvrdí: „Jsme Kristovými matkami, když ho nosíme v srdci a ve svém těle božskou láskou a čistým a upřímným svědomím. Rodíme ho svatými skutky, které mají druhým zářit jako příklad!“ Víra, která stojí na počátku našeho posvěcení a způsobuje, že v Duchu svatém přijímáme Krista, tatáž víra má vést k projevům Ducha svatého navenek. Ten, jehož jsme skrze víru přijali, se chce vírou projevit našimi skutky.
I o P. Marii platí, že ačkoli Krista rodí jako samostatnou bytost, nikdy ho nepřestává vlastnit jako svůj Život. Maria může říci jako sv. Pavel: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20) Maria ho nejen porodila, ale ho stále žije a to až natolik, že všechno, co se s ním děje jako s jejím synem, se velmi bytostně dotýká jí samotné, nejen jako jeho biologické matky, ale ještě více jako matky jeho mystického těla. Mariino Božské mateřství se realizuje ve dvou rovinách, tělesné a duchovní. Maria je nejen Boží Matkou, protože nosila tělesně Boha ve svém lůně, ale také proto, že ho nejdříve počala vírou ve svém srdci.
Když mluví Písmo svaté o Marii, neustále vyzdvihuje dva základní momenty, které v obecní lidské zkušenosti, definují mateřství ženy. Je to početí a porod. Anděl říká Marii v evangeliu podle Lukáše: „Počneš a porodíš syna”. Izaiášovo proroctví, které toto všechno předpovídá, se vyjadřuje stejně: „Panna počne a porodí syna“ (Iz 7,14). I při této příležitosti se potvrzuje, že Západní a Východní křesťanství, každé zvlášť, vlastní po jednom klíči k plnému pochopení a otevření tohoto tajemství. Název užívaný v latinské církvi „Dei Genitrix“ vyzdvihuje spíše moment početí z Boha. Početí je společné, týká se otce i matky. Název „Theotokos“, který používá řecká církev, vyzdvihuje spíše moment porodu, který je výhradně věcí matky. Bohorodička je titul, který naplnil úžasem liturgii církve. Církev si přisvojovala údiv židovského lidu, jaký nastal ve chvíli, kdy se Boží sláva snesla v podobě oblaku do chrámu a svůj údiv nad P. Marií vyjádřila podobným zvoláním: „Ten, jehož nemohou obsáhnout nebesa, uzavřel se do tvého lůna a stal se člověkem.”
Otcové říkávali: „Marino lůno je svatebním lůžkem, na kterém došlo ke svatbě Boha s lidstvem“ nebo „místem, kde se Bůh sjednotil s člověkem“. Otcové ji nenazývali Bohorodičkou proto, že by v ní měla původ Božská přirozenost Slova ale proto, že se z ní narodilo svaté tělo, obdařené rozumovou duší, se kterou se spojilo Boží Slovo tak, že s ní vytvořilo jedinou osobu. Maria není Bohorodičkou v tom smyslu, že by byla existovala spíše než II. Božská Osoba a byla příčinou jejího zrodu. Vždyť v Krédě vyznáváme, že Boží Syn je „Bůh z Boha, Světlo ze Světla, zplozený nestvořený jedné podstaty s Otcem“. Pokud hovoříme o Marii jako Bohorodičce, tak tím vyznáváme, že skrze ni vstoupila II. Božská osoba, tedy Boží Slovo do našeho lidského světa a do naší lidské přirozenosti. Maria je jediná v celém tvorstvu, která může Ježíše oslovit stejným způsobem jako Bůh Otec: „Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodila!“ Sv. Ignác Antiochijský říká se vší prostotou, že: „Ježíš je z Boha a z Marie.“, jako když mi řekneme o někom, že je synem toho a té.
Titul Bohorodička nám hovoří o Boží pokoře. Bůh přijal závislý způsob existence, aby nás učil, co to je pokora. Lidé ve své pýše bojují proti tomu, aby museli uznat, že jsou na někom závislí, že bez vůle rodičů by tu vůbec nebyly. Porovnejme to s Boží pokorou, která chce přijmout toto závislé bytí. Člověk chce ve své pýše hledat Boha kdesi velmi vysoko a nepozorujete, že Bůh se ve své pokoře snížil. Bůh se mlčky zpřítomňuje v útrobách ženy. Bůh sestupuje přímo do srdce hmoty, protože slovo „matka“ – „mater“, je odvozeno od „materie“. Bůh, který se stává tělem v lůně ženy, je tentýž, který se zpřítomňuje v srdci hmoty – v eucharistii. Sv. Irenej tvrdí, že kdo nevěří v zrození Boha z Panny Marie, nemůže věřit ani v Eucharistii.
Když si Bůh zvolil tuto cestu prostřednictvím lidské matky, aby se sám mohl zjevit, připomněl lidské pošetilosti, která vidí zlo tam, kde není, a nevidí ho tam, kde je, že všechno je čisté. Prohlásil, že všechno, co stvořil, je svaté. Posvětil a vykoupil nejen abstraktní přirozenost, ale také lidské narození a celou hmotnou existenci. Především zjevil Bůh důstojnost ženy jako takové. „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy” (Gal 4,4). Kdyby Pavel prohlásil „narozeného z Marie“ šlo by jen o životopisný údaj. Když však prohlásil: „narozeného ze ženy“, dodal svému prohlášení univerzální a nesmírný dopad. Sama žena, každá žena, byla povýšena v Marii k takové neuvěřitelné výšce.
Matka není titul jako jiné tituly, které se člověku dávají zvenčí, ale nezpůsobují v něm žádnou vnitřní změnu. Žena se stane matkou a tím získá zkušenosti, které ji navždy poznamenají v celé bytosti, tělesně i duševně. Tělesně je to zkušenost početí, těhotenství a porodu; na duchovní úrovni získává nové vědomí o sobě, o svém poslání a o svých schopnostech. Prožívá novou formu lásky vůči bytosti, kterou nosí pod srdcem. Žena, když se jednou stala matkou, je matkou navěky. Její dítěti je určeno, aby žilo navěky jako samostatná bytost díky své matce a aby se k ní chovalo tak, jak k matce.
Dogma o Bohorodičce byla definována jako reakce na blud patriarchy Nestória, který tvrdil, že Marii nemůžeme nazývat Boží matkou, ale jen matkou Kristovou, tedy jen lidskou matkou člověka Ježíše. V tomto dogmatu jde o uznání pravdy, že Kristus je od prvního momentu početí Pravý Bůh ale i Pravý člověk a je tedy ve vlastním slova smyslu jejím synem, ale nepřestává být Synem Božím. A tedy i jako Syn Boží přijal Marii za svou lidskou matku a ona se takovýmto způsobem stala Matkou Vtěleného Slova. Maria je tedy živou branou, skrze kterou sestoupil Bůh mezi nás na tuto zem. Proto tvrdíme, že Ježíš je člověk, protože se narodil z Marie, která je lidským tvorům. Titul Bohorodička zároveň svědčí o Ježíši, že je zároveň Pravý Bůh. Maria je Bohorodičkou jen tehdy, když v okamžiku porodu ten, který se rodí, je současně Bohem i člověkem. Tento titul hovoří o hluboké jednotě mezi Bohem a člověkem, která se uskutečnila v Ježíši, mluví o tom, jak si Bůh připojil k sobě člověka nejhlubší jednotou, jaká existuje na světě, totiž jednotou osoby. Tímto způsobem je titul Bohorodička jakousi ochranou, která nás chrání od toho, abychom v Ježíši oddělovala Božství od člověčenství.
Sám titul „Bohorodička“ stačí, aby se na něm zakládala Mariina velikost a aby zdůvodňoval poctu, která se jí vzdává. Žádný jiný a větší titul již není a nemůže být. Titul Bohorodička je i dnes příležitostí k setkání a společnou základnou všech křesťanů. Z něho je možné vycházet, abychom dosáhli shody o tom, jaké místo zaujímá Marie ve víře. Toto je jediný ekumenický titul nejen podlá práva, protože jej definoval ekumenický koncil v Efezu, ale i faktický, protože ho uznávají všechny křesťanské církve.
Martin Luther říká: „V titulu Bohorodička je obsažena veškerá její čest. Nikdo nemůže říci jí nebo o ní nic většího, i kdyby měl tolik jazyků, jako je stébel trávy, hvězd na nebi a písku v moři. I naše srdce má uvažovat, co to znamená být Matkou Boha.“ A ve formuli víry složené po jeho smrti čteme: „Věříme, učíme a vyznáváme, že Maria je právem nazývána Bohorodičkou a že jí skutečně je“.
Pokud člověk nežije duchovním životem, může se mu zdát, že při početí Božího Syna šlo jen o historickou událost. Pokud však žije duchovním životem, začíná chápat, že „početí z Ducha svatého“ v každém z nás a „narození Krista“ do našich skutků je stále aktuální věcí. To, co se děje při dobré zpovědi a pokud to pokračuje dobrým předsevzetím, můžeme klidně nazvat „početí Krista z Ducha svatého“. Duchovně počíná Krista každý, kdo chce změnit svůj život k lepšímu. Maria i nám všem ukazuje, co je příčinou její Bohomaterství? Je to její víra Bohu a poslušnost Božímu Slovu. Je třeba s jistotou víry přijmout Boží Slovo a uskutečnit ho v každodenním životě, aby se i do nás vtělilo Boží Slovo. Aby se Boží Slovo znovu stalo tělem v nás a skrze nás. Aby to slovo vyzářilo z našich bytostí ve formě dobrých myšlenek, slov i skutků. Protože jen takto se mohu stát tím, čím mám být – obrazem Boha.
Sv. Augustina říká: „Matka ho nosila v lůně, my ho nosíme v srdci. Panna otěhotněla, když se v ní vtělil Kristus, naše srdce ať otěhotní vírou v Krista. Ona porodila Spasitele, naše duše ať porodí spásu a chválu. Ať nezůstanou naše duše neplodné, ale ať se stanou plodnými pro Boha.“