Tajemství Nejsvětější Trojice, tvoří podstatu naší víry a to do té míry, že naše náboženství můžeme velice a přiléhavě nazvat „Trojičné“. Věříme sice v jednoho a jediného Boha, ale na základě Kristových slov věříme, že jsou v něm tři Osoby. Věříme „V Trojici jedné podstaty“. Boží osoby se nedělí mezi sebou o Božství, ale každá z nich je Bůh. Ježíš nám zjevuje, že Bůh Izraele není samotář v sobě samém uzavřený, ale že tento jediný Bůh je víc, než Osoba. Bůh se zjevuje jako Společenství, jako Živý a Osobní Vztah.
Můžeme ho zakusit a poznat ve správném vztahu. „Kdo miluje, poznal Boha“, říká apoštol Jan. Bůh je jeden a přece mnohý, je Sám a přece je Společenství, je sám pro sebe subjektem i objektem. Nemá nikoho, kdo by mu byl podobný a přece není Sám. Je nehybný a přece je svojí podstatou Tancem. Existuje mimo prostor a přesto všechno, co existuje, existuje v něm. Je absolutně jednoduché bytí a zároveň je základ pro všechno složené. Bůh nesedí na svém trůnu jako tvrdý diamant, studený jako křišťál, Bůh je Věčný Tanec Života.
I. vatikánský koncil, vyhlásil o Bohu toto: „Svatá, katolická, apoštolská, římská Církev věří a vyznává: je jeden pravý a živý Bůh, Stvořitel a Pán nebe i země, všemohoucí, věčný, nezměrný, nepochopitelný, nekonečný co do rozumu, vůle a každé dokonalosti. Protože on je jedna jedinečná, úplně jednoduchá a nezměnitelná duchovní podstata, musí být ohlašován, jako skutečně a bytostně odlišný od světa, sám v sobě a ze sebe, plně blažený a nevýslovně povýšený nad všechno, co mimo něj existuje a co je pomyslné.“
Sv. Dionýz učí, že bytí Nejsvětější Trojice, je věčné. Nejsvětější Trojice nikdy nebyla jiná, ani se později nijak nemodifikovala, ani se nerozdělila, ani se kvůli žádnému podnětu nikdy nezměnila, ale společně a zároveň s Otcem z Ní, existuje Syn i Svatý Duch. Nevznikly tedy až po Něm. Všechny naše výrazy, které používáme o Nejsvětější Trojici, musíme brát jen jako ubohou lidskou snahu, vyjádřit nevyjádřitelné.
Tajemství Nejsvětější Trojice, nám chce zvěstovat, že Bůh je nejen Nadskutečno, ale i Nadosobno. U Boha je Láska podstatou jeho Bytí. Všechno, co nacházíme v tomto světě a všechno, co známe, je stvořeno, ale Bůh je Nestvořené Nadskutečno a ve smyslu dnešní slavnosti, můžeme říci i Nadosobno. Bůh je Osobou v jiném smyslu, než jsme my lidé. Bůh se zjevuje jako Láska.
Láska není Boží vlastností, ale podstatou, Bůh je Láska. To znamená, že na Nejvyšším stupni v hierarchii bytí, stojí plně Osobní, Zodpovědný, Nekonečně Blažený, Věčný a Inteligentní Vztah. I lidská zkušenost naznačuje, že osoba se rodí ze vztahu. Bůh není vztah, vytvořený jednotlivými Božskými osobami, ale vztah – Láska je podstatou bytí Božích Osob.
Boží Nadosobnost, můžeme vnímat už v jeho stvoření. Celý stvořený svět „leží“ v silovém poli Vědomí, Stvořitelského Vědomí. A toto Boží Vědomí, je absolutně koncentrováno na stvoření. Nic nemůže uniknout jeho pozornosti. Dosvědčují nám to zkušenosti lidí, kteří prožili klinickou smrt, že při setkání s Bohem, jim byl předestřen jejich život do všech detailů a to nejen vnějších skutků, ale i těch nejskrytějších myšlenek. Boží Vědomí dokáže současně držet v existenci miliardy bytostí a to dokonce svobodných a také v paralelních světech.
Boží Nadosobnost se projevuje i v Kristu. Ježíš může být současně osobním Spasitelem každého člověka. Když se s ním člověk v modlitbě setká, zjišťuje, že Ježíš je úplně pro něho, jakoby pro Ježíše existoval pouze on sám, přesto, že zkušenost nám ukazuje, že se v téže chvíli se mnozí modlí, což zakoušíme v každém svatém přijímání.
V Janově evangeliu čteme: „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh!“ Toto Slovo je Boží Syn. Skrze Něho a pro Něho bylo všechno stvořeno. A my toto Slovo přijímáme, a skrze toto Slovo, jsme proměňováni a rosteme do podoby Otce, ale z Něho nic neubývá a naopak, my jsme úžasně obohaceni. Vidíme, že plodnost v Bohu nezůstává jen v něm samém, ale v této Boží plodnosti, je Spása světa. Boží Slovo se sjednocuje s člověkem, protože určení člověka, je „být Božím obrazem“, sloužit Bohu, jako prostor jeho zjevení.
Člověk má stejné poslání ve světě, jako Slovo v Trojici. Člověk je pozván, aby se skrze něj zjevil Neviditelný a Transcendentní Bůh ve stvořeném světě. Bůh se zjevuje, jako Slovo a to Slovo se může stát vlastnictvím každého, kdo ho přijímá. Ten, kdo Slovo hlásá, ho neztrácí, ale ten, kdo ho přijímá, se obohacuje. To Slovo chce být životem člověka. Skrze toto Slovo, do nás vstupuje Boží Duch, bytostné Dobro, Bůh – Láska.
Samotná víra v Nejsvětější Trojici, je už evangelium o Bohu – Lásce, o Bohu, který tak miloval svět, že nám dal svého jednorozeného Syna, ne proto, abychom ho zabili, ale abychom skrze něj, měli život. My všichni jsme byli stvořeni, ale On jediný je zplozený. Když Bůh dal svého jednorozeného Syna tomuto světu, vylila se Boží Láska, Duch Svatý na všechny, kteří přijali Boží Slovo. Kdyby Bůh ve své podstatě nebyl společenstvím, nikdy bychom nemohli s ním vstoupit do kontaktu, Bůh by mlčel. Nikdy by nevzniklo žádné stvoření, protože ono vzniká Božím Slovem.
Bůh je věčná blaženost, nesmrtelný život, světlo bez soumraku, Dobro bez háčku a chce se svobodně, sám od sebe, podělit se slávou svého blaženého života. Také Jeho „dobrotivé rozhodnutí“, kterým nás ještě před stvořením světa předurčil ve svém milovaném Synu, „abychom se skrze Ježíše Krista stali jeho adoptivními dětmi“ (Ef 1,4-5), abychom se „stali podobnými obrazu jeho Syna“ (Řím 8,29). Tento úmysl je „milost, kterou jsme dostali před věčnými věky“ (2 Tim 1,9-10) a ta pochází bezprostředně z Trojičné Lásky. Rozvíjí se v díle stvoření, v celé historii spásy po pádu, v poslání Syna a Ducha, jež pokračují v poslání Církve.
Celá Boží ekonomie, je společným dílem třech božských osob. Pouze tak, jak má Trojice jen jednu a tu samou podstatu, má jen jedno a to stejné počínání. Otec, Syn a Duch Svatý, nejsou tři principy stvoření, ale jen jediný princip. Ale každá Božská osoba, vykonává společné dílo, podle své osobní svébytnosti. Takto Církev podle Nového zákona vyznává: „jednoho Boha Otce, ze kterého jsou všechny věci, jednoho Pána Ježíše Krista, pro kterého je všechno, jednoho Ducha Svatého, ve kterém jsou všechny věci“. Jsou to především Boží poslání Vtělení Syna a Dar Ducha Svatého, které zjevují vlastnosti Božích osob.
Teologie se stále snaží dozvědět se a objevit něco víc o tomto životě, ze kterého se my všichni rodíme. V definici trojičného dogmatu, pocházející z koncilu ve Florencii (1442), jež rozvíjí princip vzájemného přebývání osob Nejsvětější Trojice, se toto vnitřní přebývání označuje řeckým slovem perichoresis. A právě toto řecké slovo: perichoresis (peri (řec.) = okolo, v blízkosti; khoreia – chorální = společný tanec) znamená: tanec. Tanec zde vyjadřuje radost z Lásky a z Bytí.
„Oslavujeme Otce, který nemá počátek, i věčného Syna společně s Duchem, téže podstaty, jediného Boha, a s cherubíny volejme: „Svatý, svatý, svatý si, Bože náš. V Trojici tě velebíme. Smiluj se nad námi.“ Amen.