V dnešním evangeliu jsme slyšeli: „V tom čase žila prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova – bylo jí už čtyřiaosmdesát let.“ Včera jsme měli možnost vidět starce Simeona a jeho setkání s Ježíšem v chrámu. Dnes nám evangelium ukazuje, že v chrámu se ještě kdosi jiní chtěl a proto se také setkal s Ježíšem, neboť Bůh odpovídá na lidskou touhu. Evangelium ji nazývá „prorokyně“. Prorok je ten, kdo mluví ve jménu Božím, kdo dokáže tlumočit Boží Slovo do lidské řeči. Prorokyně Anna se setkala s Božím Slovem, které se v dítěti Ježíši stalo tělem.
Ve svém životě poznala důsledky prvotního hříchu. Prožila smrt milované bytosti a možná právě tehdy si uvědomila nestálost pozemských věcí. Po sedmiletém manželství a po smrti milovaného manžela se zasvětila v jakémsi osobním rozhodnutí Bohu. Její zranění ji otevřeli Bohu, který je Láska a Život. V texte se nic neříká, že by měla děti. Z vyprávění to vypadá tak, že její manželství bylo neplodné. Sedm let žila s manželem a očekávala dítě a protože dokázala ocenit hodnotu dítěte, dal se jí Spasitel poznat v malém dítěti.
„Nevycházela z chrámu (chrám neopouštěla) a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci.“ Sv. Pavel v listě Timoteovi podobně charakterizuje skutečnou vdovu: „Vdova, která je opravdu osamělá, doufá v Boha a oddává se vytrvale prosbám a modlitbám ve dne i v noci.“ (1 Tim 5,5) Lukáš o ní říká, že z chrámu nevycházela, že chrám neopouštěla. Chtěla být blízko Bohu. Chtěla být tam, kde je Bůh. Takto řešila problém své osamělosti. A samota se pro ni stala místem setkání s Bohem. Poustevníci říkali: „Beata solitudo, sola beatitudo. (O blažená samota, o samá blaženost.)“ Dnem i nocí sloužila Bohu. Jak daleko jsme zbloudili, když si chceme z Pána a Boha udělat svého sluhu, namísto toho, abychom my sloužili Jemu.
Židé přicházeli do chrámu něco obětovat a sloužit Bohu. My chceme mít dnes ze své zbožnosti především něco pro sebe a když chrám tyto naše očekávání nesplní, znechuceni odcházíme a hledáme jiného boha, který by nám lépe sloužil a vyhověl. Paradox je v tom, že ve skutečnosti nám Bůh slouží a i se za nás a pro nás obětuje a to až tak, jak to zjevuje Ježíš při poslední večeři, když apoštolům myje nohy, když dává své tělo a krev jako základ nové oběti. A nemyje jen naše nohy vodou, ale i naše duše svou krví. On slouží nám a my máme sloužit jemu. Sloužit Bohu je nejvyšší poctou i odměnou. Anna se nechtěla vzdálit z Boží blízkosti. Z přítomnosti Boží čerpala sílu. Její duše ustavičně volala: „Přijď Pane!“
Sloužila Bohu půsty a modlitbami. Ve svém dobrovolném půstu prožívala bolest své nenaplněné existence a neucpávala ji žádnými náhražkami. Její půst byl ustavičným křikem po Bohu. Nechtěla se spokojit s ničím jiným, než se samotným Bohem. Spolu se sv. Terezií by mohla říct: „Bůh Sám stačí!“ Půst posiloval její modlitbu. Když se člověk modlí, slouží Bohu tím, že dovoluje ve své odevzdanosti, aby Bůh mohl konat v něm a skrze něho své dílo. Když se modlíme, dáváme se Bohu k dispozici a tím mu sloužíme. Tehdy On do nás vtiskuje svůj obraz. V modlitbě nás proměňuje na svůj obraz. Modlitba je jako mávání křídel. Když přestaneš mávat už neletíš ale klesáš dolů. Anna se modlila ustavičně, neboť jen ustavičná modlitba člověka přivede až k Božímu trůnu.
A proto, že ustavičně bděla a byla pozorná vůči Bohu, tak její pozornosti neušla tato tichá návštěva Boha v chrámu. „Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma.“ Blahoslavení ti, kteří si svou nesvobodu uvědomují a čekají na příchod vykupitele a vysvoboditele. Přišla sloužit a Bůh si posloužil její darem rozlišování. Dokázala evangelizovat, neboť Bůh byl v jejím srdci na prvním místě. Milovala Boha nadevše. Toto vše se odehrálo v chrámu během služby Bohu.
„Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.“ Dnes se nám Bůh zjevuje jako dítě, které potřebuje ochranu rodičů, které má růst a sílit v moudrosti i v milosti. Dovolme Ježíšovi, aby v nás rostl. Sv. Pavel v listě Kolosanům říká: „Nyní se raduji v utrpeních pro vás a ve svém těle doplňuji, co zbývá ze soužení Kristových pro jeho tělo, jímž je církev. Jejím služebníkem sem se stal podle Boží správy, která my pro vás byla svěřena, abych naplnil slovo Boží,- to tajemství, které bylo od věků a prvních pokolení ukryté, nyní však bylo zjeveno jeho svatým, kterým Bůh toužil oznámit jaké je bohatství slávy tohoto tajemství mezi pohany, tím tajemstvím je Kristus ve vás, naděje slávy.“ (Bibl 21 st.: Kol 1,24-27)