Dříve, než budu mluvit o Duchu Svatém a o jeho důležitosti pro nás lidi, pokusím se vám říci svůj názor o nás lidech. Nám kněžím se stává, že se setkáváme s lidmi, kteří sami sebe hodnotí asi takto: „Nejsem nijak špatný člověk, do kostela chodím, nikoho jsem nezabil, nekradu, manželce jsem byl věrný.” Co myslíte, je to pravda? Jsme dobří jen proto, neboť nepácháme hřích a snad jsme lepší, než ostatní jen proto, že chodíme do kostela anebo, že se modlíme. Není to naopak? Do kostela chodím proto, abych se stal lepším, aby Bůh přetvořil moje srdce, aby v něm už nesídlil hřích a aby se ve mě objevilo ovoce Ducha Svatého a ovoce dobrých skutků. Velice často si zaměňujeme dvě věci a to slušnost a dobrotu. To, co většina z nás zná jako dobrý křesťanský život, je lépe označovat, jako slušný život. To, že navenek nekonám nic zlého, ještě nedokazuje nic o mé dobrotě. Jaký člověk skutečně je, se ukáže až tehdy, když ztratí zábrany či již vlivem alkoholu anebo demence, po případě, když někdo překročí míru naší únosnosti. Tehdy obyčejně vyplave na povrch to, co jsme pečlivě ukrývali, pod vrstvou lidské slušnosti. Jaký jsem to vlastně člověk?
Pán Ježíš na jednom místě v evangeliu říká: „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!” (Lk 11,13) Pán Ježíš o nás všech otevřeně říká, že jsme zlí. Dokážeme sice konat dobro, ale nejsme dobří. To musí nejlépe znát o nás Bůh sám, jací jsme my lidé. Boží výpověď je jednoznačná: „Zlí!“ Po dědičném hříchu, anebo lépe řečeno, po prvotním hříchu, kterého důsledky se dědí, se my všichni rodíme bezbožní a bezmocní. Víme z Písma Svatého, že když Bůh stvořil člověka, vdechl do jeho nozder Dech života a tak se člověk stal živou bytostí. Když Bůh do člověka vdechl svůj Dech, tak vdechl to, čím On sám žije a co tvoří jeho podstatu. Bůh mu vdechl do srdce svého Ducha a svoje Slovo. Až ten člověk, který znovu dýchá z Boha, žije skutečně lidským životem.
Zkušenost, kterou bohužel mnozí z nás máme, je setkání s opilým anebo s dementním člověkem. Kolikrát jsme překvapeni, co všechno z takového člověka vyplyne na povrch. Co myslíte, mohlo by to vystoupit z něho, kdyby to v něm nebylo? Možná ještě lépe pochopíte to, co vám chci tímto říci, na jiném příkladu. Podívejme se na scénu Ukřižování na Golgotě. Písmo Svaté nám potvrzuje, že i ti, co byli s Kristem současně ukřižováni, se mu rouhali. Rouhali se Bohu, přítomnému v trpícím člověku. Hřešili a kleli. V ukrutných bolestech se zjevovalo jejich nejtajnější nitro. S námi je to podobně. Často sami sebe lépe poznáváme, až když jsme vystaveni velkému utrpení.
Můžeme si, ale položit jinou otázku: „Proč Ježíš nereagoval podobně?“ Vždyť teologové nám tvrdí, že byl pravým člověkem ve všem nám byl podobný, kromě hříchu. V jeho srdci nebyl hřích. Písmo Svaté nechápe hřích jen jako nějaký zlý skutek, ale jako zlého ducha, který sídlí v lidském srdci a snaží se ho ovládat. Ježíš netrpěl méně než zločinci, s ním ukřižovaní a přece nereagoval, jako oni. Sv. Petr ve svém listu, takto popisuje chování Krista na kříži: „Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. On ‚hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest‘. Když mu spílali, neodplácel spíláním.” (1 Pt 2,21-23)
Byl snad Kristus z jiného těsta než my? Měl jiné tělo než my? Víme, že tělo, které přijal z Panny Marie, bylo opravdu lidské tělo. Problém není v lidském těle. Problém každého jednoho je v duchu, který nás ovládá. Duch, či už dobrý anebo zlý, se v našem životě projevuje, jako jakýsi spodní proud, anebo jako skryté podvědomí. Když je v nás Duch Svatý, potom i naše spontánní reakce jsou dobré, naše myšlenky šlechetné a stejně i naše touhy.
Často se my sami prožíváme jako bojiště duchů. Zápasí o nás různí dobří i zlí duchové. Ale jedině Duch Svatý, je zdrojem a dárcem podstatného dobra. Jedině Bůh může úplně změnit hlubiny člověka.
Duch Svatý, to je bytostná Dobrota Boha. Jím je napájen každý Boží anděl. Jen proto může vyzařovat dobro a činit dobro. My všichni jsme vyzíváni k tomu, abychom přijímali Ducha Svatého, aby se Duch Svatý stal pro nás našim duchovním ovzduším. Duch Svatý vstupuje do nás natolik, nakolik se ve vůli sjednotíme se Slovem Božím. V podstatě to znamená, chtít Slovo. Toužit po Kristu, milovat Krista. Jen ten, kdo miluje Zjevené Boží Slovo, může mít Ducha Svatého. Duch Svatý způsobuje vnitřní a podstatnou změnu v nás. Řeší základní problém člověka, postiženého důsledky prvotního hříchu: z lidí bezbožných, vytváří zbožné a bezmocným dává sílu z Boha. Jedině takto můžeme zvítězit nad světem, tělem i ďáblem.
Duch Svatý sestupuje v dnešní den. Tento den, měl svůj obsah už ve Starém Zákoně. Židé v tento den oslavovali dvě skutečnosti. Oslavovali Boha za první úrodu a připomínali si dar Zákona, na vrchu Sinaj. Obě dvě tyto události, našli své naplnění v dnešním dni. Duch Svatý, lépe řečeno, dar Ducha Svatého, je prvotinou Kristovi smrti a zároveň je Tvůrcem Nové smlouvy, ne napsané na kamenných tabulích, ale přímo v lidském srdci z masa.
Zakončíme modlitbou sv. Františka: „Všemohoucí, Věčný, Spravedlivý a Milosrdný Bože, dopřej nám ubohým, abychom pro tebe činili to, o čem víme, že to ty chceš a vždy chtěli to, co se ti líbí, abychom tak vnitřně očištěni, v nitru osvíceni a ohněm Ducha Svatého zapáleni, mohli následovat kroky Tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista a jen tvojí milostí dospět k tobě Nejvyšší, jenž v dokonalé Trojici a jednoduché jednotě, žiješ a kraluješ a jsi oslavován jako Všemohoucí Bůh, na věky věků. Amen.