Měsíc říjen je zvláštní formou zasvěcen úctě Panny Marie modlitbou růžence. Byla v mém životě doba, kdy jsem modlitbu růžence pokládal za cosi vrcholně nudné, dokonce později jsem procházel vývojem, když se mi zdálo, že modlitba růžence není teologicky správná. Dnes mám jiný názor. Růženec se modlím rád a cítím, že mě duchovně obohacuje. Pro mě osobně je růženec, jakoby pupeční šňůra duchovního života. Maria je matkou tohoto tajemného Kristova života ve mně. Každý růženec, který se modlím, je dobou přiblížení se matky Marie k mé duši. A moje duše sílí z této modlitby. Za šťastné dny považuji ty, když se mi podaří pomodlit všechny tři růžence, ale často se mi nepodaří pomodlit ani jeden. V den, kdy se mi to podaří, cítím v sobě jakousi plnost pokoje. Nejraději se ho modlím sám a když někde cestuji. Možná je to i tím, že Maria „ukazuje cestu“ (řecky Hodegetrie) a podle tradiční, východní i západní ikonografie je její „znakem“.
Proč se modlím růženec? Opakuji a spolu s Marií medituji nad Andělským pozdravením. Cítím se asi tak, jako když zamilovaný medituje nad listem od své milé a často se vrací k místu, kde se hovoří o její lásce a oddanosti. Zdrávas totiž mluví o oddanosti Boha vůči nám lidem. Když se modlím Zdrávas, naplňuje mě radost a láska. Maria je novým stvořením, je první věřící v Krista, z jejího nitra vyrazili prameny živé vody, z její bytosti vyzařuje Boží Duch. A každé její přiblížení, umožňuje zásah Boha do našeho života i do nás samých. Maria je Archou Nového Zákona, z jejího těla a krve si vzal své tělo a krev Ježíš. A v tomto jeho těle byla uzavřena Nová Smlouva. Tato Nová Smlouva byla uzavřena faktem Vtělení, kdy se Bůh stal člověkem v těle své matky. Kniha Zjevení klade vizi Panny Marie bezprostředně za vizí SZ archy, aby naznačila jejich zjevný vztah.
Růženec je jakési chození v kruhu, procházíme po zrníčkách v uzavřeném řetězu. Připadá mi to, jako když Židé vstupovali do zaslíbené země a narazili na nedobytné místo Jericho. Na Boží pokyn obcházeli s archou dokola, dokud zdi města nespadly. O Marii se říka, že je pro ďábla hroznější jako válečný vůz, jako bojový šik. Modlit se růženec, znamená, spolu s Marií dobývat nová území pro Krista. Když se modlíme růženec, jakoby jsme jeho řetízkem spoutávali ďábla.
Ještě ráz řeknu, proč zdravím Marii? Náš Bůh je a sám se tak představuje jako Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Spravedlivý a svatý život je oslavou Boha a Bůh sám se neostýchá nazývat se jménem svých svatých služebníků. Člověk je totiž na to určen, aby byl Božím obrazem. Svatí, tento Boží záměr realizovali. Ve svém životě dali prostor Bohu, který se chtěl zjevit. A Panna Maria je branou, přes kterou se Bůh zjevil nejautentičtěji. Náš Bůh je i Bohem Mariiným. Bůh nežárlí na skutečné hodnoty. Bůh žárlí na modly, na nehodnoty, které jsme si postavili na jeho místo.
Svět, ve kterém žijeme, velmi potřebuje modlitbu. Kdo se modli ten je silný z Boha. Modlete se růženec, nebojte se chodit a obcházet mocnosti temnot s touto NZ archou. Tak, jako kdysi v roce 1571, zásluhou této modlitby zvítězili křesťané nad přesilou mohamedánů při Lepanta, tak i dnes můžeme hodně, když se budeme modlit.
Vycházeje z této jedinečné Mariiny spolupráce s působením Ducha sv., Křesťanské církve postupně vytvořili modlitbu k svaté Matce Boží, přičemž ji soustřeďovaly na osobu Krista, jak se projevila ve svých tajemstvích. V nesčetných hymnech a antifonách, ve kterých se tato modlitba vyjadřuje, se obvykle střídají dvě zaměření: jedno velebí Pána za „velké věci“, které učinil své ponížené služebnice a jejím prostřednictvím všem lidem, druhé zvěstuje Ježíšově Matce prosby a chvály Božích dětí, protože ona teď pozná lidstvo, které si v ní zasnoubil Boží Syn.
Toto dvojité zaměření modlitby k Marii našlo jedinečné vyjádření v modlitbě „Zdrávas Maria“: Modlitba „Zdrávas Maria“ (Raduj se Marie) začíná pozdravem anděla Gabriela. Sám Bůh prostřednictvím anděla zdraví Marii. Naše modlitba se odvažuje opakovat Marii tento pozdrav s pohledem, jakým Bůh shlédl na svou pokornou služebnici a těšit se z radosti, kterou On nachází v ní.
„Milosti plná, Pán s tebou“. Obě části andělova pozdravu se vzájemně osvětlují. Maria je plná milosti, protože Pán je s ní. Milost, kterou je naplněna, je přítomnost toho, který je pramenem každé milosti: „Raduj se … dcera Jeruzaléma … uprostřed tebe je Hospodin“ (Sof 3,14.17). Maria, do níž přichází přebývat sám Pán, je sama dcerou Siónu, schránkou smlouvy, místem kde přebývá Hospodinova sláva; je „Božím stánkem mezi lidmi“ (Zj 21,3). Plná milosti je celkem odevzdána tomu, který přichází přebývat v ní a jehož ona dává světu.
„Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš“. Po andělském pozdravu si přisvojujeme i Alžbětin pozdrav. Alžběta „naplněna Duchem svatým“ (Lk 1,41) je první v dlouhé řadě pokolení, které budou Marii blahoslavit. „Blahoslavená, která uvěřila …“ (Lk 1,45); Maria je „požehnaná mezi ženami“, protože uvěřila, že se slovo Hospodinovo splní. Abraham se pro svou víru stal „požehnáním pro všechny národy země“ (Gn 12,3). Maria se stala pro svou víru Matkou věřících, díky níž všechny národy země dostávají toho, který je Boží požehnání samo, požehnaný plod jejího života.
„Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás …“ S Alžbětou se divíme: „Čím jsem si zasloužila, že matka mého Pána přichází ke mně?“ (Lk 1,43). Maria je Matka Boží i naše Matka, protože nám dala Ježíše, svého Syna; Můžeme jí svěřovat všechny své starosti a prosby; Prosí za nás, jako prosila za sebe: „Ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Když se svěřujeme její prosbě, odevzdáváme se s ní do Boží vůle: „Buď vůle Tvá“.
„Pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší“. Když žádáme Pannu Marii, aby za nás prosila, uznáváme, že jsme ubozí hříšníci a obracíme se k „Matce milosrdenství“, na tu, která je celá svatá. Svěřujeme se jí „nyní“, v dnešku našeho života. A naše důvěra se rozšiřuje natolik, že jí už nyní svěřujeme „hodinu naší smrti“; Ať je při ní přítomna, jako byla přítomna při smrti svého Syna na kříži a ať nás v hodině našeho přechodu do věčnosti přijme jako naše Matka, aby nás přivedla ke svému Synu Ježíši do ráje.
V ovzduší středověké zbožnosti na Západě vznikla modlitba růžence jako lidová náhrada za liturgii hodin. Na Východě litaniová forma „Akatistu“ a „Paraklézy“ zůstala bližší chórové modlitbě byzantských církví, zatímco arménská, koptská a syrská tradice dala přednost chvalozpěvem a lidovým písním k Matce Boží. Ale v modlitbě Zdrávas Maria a v teotokiách a v hymnech svatého Efréma nebo svatého Řehoře z Nárku je tradice mariánské modlitby podstatně stejná.
Maria je dokonalá „orantka“ (modlící se žena), obraz církve. Když se k ní modlíme, spolu s ní souhlasíme s plánem Otce, který posílá svého Syna, aby spasil všechny lidi. Jak milovaný učedník Jan, bereme si k sobě Ježíšovu Matku, která se stala Matkou všech žijících. Můžeme se modlit s ní a k ní. Modlitba církve je jakoby podpírána Mariinou modlitbou, s níž je spojena vírou, nadějí i láskou.