Přišli jsme se rozloučit s naší zesnulou sestrou Marií Bětákovou. A protože Marie byla hluboce věřícím člověkem, její přání bylo, aby se toto rozloučení konala zde, v našem chrámu. Jako kněz a duchovní pastýř jsem chodil za ní do Domova Důchodců na Štěpnickú. Asi před rokem, kdy byla na operaci, začala častěji mluvit o své smrti, ale mluvila o ní s takovým klidem, jako když mluvíme o nějaké nutné cestě, která je před námi. Tehdy jsem si uvědomil, že tato paní je skutečně věřící, vzácně věřící. A myslím, že to bude v souladu s jejím přesvědčením, když se dnes s vámi podělím o tajemství, kterému ona žila.
Křesťanská víra, která vychází ze Židovské bible, učí, že stvořený svět je dílem rozumné bytosti. Tato víra nevisí ve vzduchu. Člověk může poznat ze stvořených věcí, že Bůh existuje. I vědecké objevy to potvrzují. Např. genetika objevuje přímo v genech programovací jazyk: „Jedním z nejočekávanějších objevů 20 st. je, že v DNA jsou uloženy informace, detailní instrukce pro tvorbu proteinů – ve formě čtyřznakového kódu“, hovoří se v této souvislosti o programovacím jazyce Stvořitele. Zakladatel Microsoftu říká: „DNA je jako programový software, jen mnohem komplexnější než cokoliv, co člověk vůbec kdy vymyslel.“ Dokážete si vůbec představit, že se něco mnohem složitější, než nejkomplexnější programy běžící na super PC, mohlo „poskládat jen tak náhodou“ v rámci slepého, neřízeného vývoje, bez ohledu na to, kolik času, změn a přirozených výběrů vezmeme v úvahu? Paní Bětáková věřila ve Všemohoucího Boha, Stvořitele nebe i země.
Mnozí, kteří nevěří, zdůvodňují svou nevíru tím, že ve světě existuje zlo a je to skutečně tak. Křesťanská víra nepopírá toto zlo. Už na prvních stránkách bible se mluví o hříchu, o tom, že se cosi mezi Bohem a lidmi pokazilo. Je zajímavé, že různým způsobem se tato pravda a jakési „osudové chybě“ objevují v mytologii téměř všech národů. Bible učí, že člověk zhřešil a jeho kontakt s Bohem se přerušil. Dokonce učí, že lidský svět a člověk v něm, se po prvotním hříchu dostal pod moc zlých osobních, démonických sil. Jedním z důsledků tohoto je i smrt a nemoci. Duch, který vládne v lidském světě, v lidské společnosti se staví proti Bohu – Lásce, ale i proti člověku.
Člověk potřebuje osvoboditele, který byl lidstvu přislíben hned po jeho pádu. O něm už dlouho před jeho narozením mluvili proroci v židovské bibli. Říkali o něm některé podivuhodné detaily. Uvedu jen jedno místo vhodné právě pro tuto vánoční dobu: Iz 9,5 předpovídá: „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Říká o tom, že to bude člověk, lidský syn, ale zároveň Bůh, Otec věčnosti. Bible učí, že Ježíš Kristus je jedinou Boží odpovědí na náš hřích. A Mária věřila v Ježíše Krista, v pravého Boha a zároveň dokonalého člověka.
Bible nás učí, že člověk po prvotním hříchu ztratil život své duše. Člověk, který dostal vznešené povolání od Boha, protože byl stvořen, aby se stal Božím Obrazem, ztratil Boží život. My všichni jsme určeni k tomu, abychom Zjevovali Boží Lásku v tomto světe, ale po prvotním hříchu toho nejsme schopní. Tělo roste do dospělosti, ale po stránce charakterové jsme všichni mrzáci. Víme být slušní, ale nevíme být skutečně dobrý. Bible učí, že ti, kteří přijali Ježíše, dostali moc, stát se Božími dětmi. Každý člověk, který přijímá Ježíše, získává v něm znovu Život své duše. Bez Ježíše víme být slušní, ale nevíme být dobří. Sestra Maria se často otevírala Ježíši. Jako kněz jsem jí často nosil sv. přijímání a ona nikdy neřekla: „Dnes ne“, skutečně žila z Krista.
Dnes se často setkáváme se svědectvím lidí, které přežily tak zvanou klinickou smrt, to znamená, že fyzicky byly skutečně chvíli mrtví a jejich svědectví jsou zajímavé. Pročtu vám svědectví p. Boštíka, který přežil klinickou smrt, když se utopil ve vodě po úrazu páteře. Jeho svědectví je zajímavé i tím, že nebyl před tím věřící: „Nevím, jak mám slovy popsat ten okamžik smrti. Očekával jsem, že smrt bude něco jako zapnutí nebo vypnutí světla vypínačem. Prosté „cvak“ a konec. Byla to vteřina, možná ještě méně a umřel jsem. Myslel jsem si, že už nebudu nic cítit a vědět o sobě.
Stalo se však něco úplně jiného. Má duše opustila tělo. Nevěděl jsem, co se to děje, neutopil jsem se, i když jsem byl pod vodou a bez vzduchu. Zjistil jsem, že jsem „živý“ i když vlastně mrtvý a že nejsem ve vodě. Najednou jsem rozpoznal, že jsem v neznámém prostoru. Podíval jsem se dolů za sebe a na levé straně, na dně řeky, leželo mé mrtvé tělo. Při pohledu na tělo jsem věděl, že bylo moje a že jsem v něm „bydlel“. Zvláštní bylo to, že jsem k němu už nic necítil. Neměl jsem potřebu ho zachraňovat a oživovat. Vůbec jsem nerozuměl tomu, co se to děje. Nerozuměl jsem tomu, proč nejsem mrtvý…
Najednou jsem začal klesat jakýmsi „černým prostorem, tunelem“ aniž bych to chtěl a ovládal. Tam jsem zjistil, že se cítím úplně normálně jako Boštík Jan, celý duševně i duchovně. Normálně jsem myslel, uvažoval, měl pocity – cítil jsem celou svou identitu, pouze jsem neměl fyzické tělo. Po chvilce jsem se octl v obrovském „růžovožlutém prostoru“… Pocítil jsem, že jsem tady už jednou byl a že tady jsem „doma“! Byl to jasný a krásný pocit. Cítil jsem se tam krásně a spokojeně. Dál jsem normálně mohl uvažovat a vzpomněl jsem si na rodiče, že mě budou hledat, ale nevadilo mi to, protože jsem tam chtěl zůstat a tam bylo moje doma… Bylo to velmi silné.
Byl jsem tam sám, nikoho jsem neviděl. Najednou přišel pocit, že tam někdo je! Otočil jsem se a tam bylo obrovské světlo ve tvaru lidské postavy. Velmi moc zářilo. V té době jsem byl klasický nevěřící člověk, který zbožňoval motorky, metalovou hudbu a děvčata. Nikdy jsem nic neslyšel o Bohu, křesťanství nebo o tom, kdo to byl a je Ježíš Kristus. Za komunistického období se na školách na toto téma vůbec nemluvilo. Dnes o tom mnoho mladých lidí ví, a i když nejsou věřící, tak o Ježíši Kristu slyšeli. Doma u rodičů se nikdy o Bohu nemluvilo. Otočil jsem se na to světlo a v tu chvíli se stala velmi zvláštní věc. Při prvním pohledu na to světlo jsem okamžitě věděl, že je to: Ježíš Kristus! To byla záhada. Také jsem věděl, že tam jsem doma, že je to Ježíš Kristus, aniž bych ho dříve znal! Ještě před minutou jsem o něm neměl vůbec tušení. Najednou mě to světlo Ježíš Kristus (on mě znal!) vzal k sobě a já zažil něco velmi neočekávaného, ale krásného. Vzal mě do své náruče, houpal mě a objímal jako malé dítě. Bylo to velmi intimní. Zjistil jsem, že se netopím ve vodě, ale v jeho nesmírné Lásce a dobrotě. Takový pocit jsem nikdy dřív, ani nyní v současnosti a pravděpodobně i v budoucnosti nezažil a nezažiji. Znovu to prožiji až v nebi.“
V dnešní den se nám nabízí zamyšlení nad smrtí. I když nám Písmo svaté mluví o smrti jako o trestu za hřích a v Knize Moudrostí dokonce nacházíme verše, které říkají, že „Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynutí živých“ (Mudr 1,13) a „ďáblovou závistí však vešla do světa smrt“ (Mudr 2,24), přece platí, že od okamžiku, kdy Ježíš svou smrtí naši smrt přemohl, stává se i biologická smrt člověka místem setkání s Bohem. Ježíš, Pravý Bůh a Pravý člověk, vstoupil do reality lidské smrti a dal jí jiný význam svým Vzkříšením.
Proč můžeme mluvit o lidské smrti jako o dobrodiní? Stává se dobrodiním od okamžiku prvotního hříchu. Katechizmus nás poučuje, že když člověk zhřešil, v jeho bytosti se objevilo mnoho deformaci (rozum se mu zatemnil, vůle se naklonila ke zlu, probudila se v něm žádostivost, v jeho životě se objevilo psychické trápení i fyzické nemoci a utrpení). Bůh nechce, aby člověk zůstal navěky ve stavu své narušenosti. Sv. Ambrož říká: „Smrt sice nepatřila k lidské přirozenosti, ale stala se pak něčím přirozeným; Bůh neustanovil smrt od počátku, ale dal ji jako lék. Neboť člověk byl za svou zpronevěru odsouzen k denní lopotě, naříkal, těžce to nesl a začal mít nešťastný život. Bylo třeba učinit konec tomuto zlému stavu, a tak měla smrt navrátit, co život ztratil. Nesmrtelnost bez milosti by byla spíše břemenem než ziskem.“ (Z řečí nad hrobem jeho bratra Satyra) A tak se dnes radujme, že jedna z nás již prošla ze smrti do Života.