Dnes znovu slyšíme nejprve tu jasnou logiku Starého Zákona a lidské spravedlnosti. „Miluj svého bližního a měj v nenávisti svého nepřítele!“ Je to tak přirozené, že to vůbec netřeba uzákoňovat. Pán Ježíš i toto přikázání doplňuje a mění. „Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým.“
Když Bůh něco od nás žádá, tak On sám koná totéž. Bůh od člověka nežádá nic, co by sám nedělal, nebo co by v jeho vlastních očích nemělo hodnotu. Už SZ nám zjevuje: „Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to. Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí? Ale ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život…“ (Mudr 11,24-26) Už SZ nám odhaluje, že Bůh tvoří zcela svobodně jako umělec, není pod žádným tlakem. Pokud tedy něco tvoří, tak tvoří z čiré lásky. Bůh nepozná nepřítele. My všichni jsme jeho děti. On chce spasit všechny lidi. Pokud je někdo zavržen, není to dílo Boha, ale je to důsledek lidské volby, kterou Bůh ve své lásce respektuje.
I toto nové přikázání o lásce k nepřátelům nám odhaluje hloubky Božského srdce. Bůh má úctu vůči svému stvoření. Toto potvrzuje i zkušenost lidí, kteří přežili klinickou smrt. Potvrzují, že je až zaskočila dobrota a úcta s jakou se na ně díval Bůh. Pokud chceme znát Boha, musíme vstoupit do tohoto tajemství všeobjímající lásky. Možná i tyto hlubiny jeho srdce nám pomohou pochopit, to co nás v tomto světě pohoršuje, alespoň když se jedná o druhých: „Proč Bůh okamžitě nezasáhne a nepotrestá hříšníka?“ Vstupme do jeho soucitného srdce, které trpělivě čeká na návrat marnotratných.
„Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? A jestliže pozdravujete jen své bratry, co tím děláte zvláštního? Copak to nedělají i pohané? Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ Toto je dokonalost Boha, kterou jsme vyzváni následovat. Milovat všechny bez závisle na sympatiích a antipatiích. Učit se milovat jiné národy, jiné rasy, učit se tolerovat lidi jiného smýšlení. Celý složitý svět kolem nás se může pro nás stát prostorem pro zjevení a realizaci této lásky.
Pán Ježíš nám dává příkaz: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ Myslíme si, že to není možné? Zapomínáme na to, že Boží Slovo je živé a účinné, že je to zároveň Slovo Stvořitele, kterým povstalo všechno, co jest. Jde jen o ochotu a víru z naší strany. Dovolit Bohu milovat naším srdcem. Láska spočívá v tom, abychom v každém okamžiku svého života žili Boží Slovo. Z Boží vůle proudí do naší vůle síla a schopnost lásky.
Úcta k lidské osobě musí absolutně přihlížet k respektování tohoto principu: „Každý má považovat svého bližního, nikoho nevyjímaje, za druhého sebe sama. A především má brát ohled na jeho život a na prostředky, které jsou nezbytné pro důstojný způsob života.“ Žádné zákonodárství nebude schopno samo o sobě odstranit strach, předsudky, projevy pýchy a sobectví, které jsou překážkou nastolení opravdových bratrských vztahů ve společnosti.
Takové postoje a vztahy odstraňuje jedině láska, která vidí v každém člověku „bližního“ neboli bratra. Povinnost být druhému bratrem a aktivně mu sloužit je tím naléhavější, čím je tento ve větší nouzi, a to v jakékoli oblasti. „ Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ (Mt 25,40). Stejná povinnost lásky se vztahuje i na lidi, kteří myslí nebo jednají jinak než křesťané. Kristovo učení jde až tak daleko, že vyžaduje i odpouštění jakýchkoliv urážek. Rozšiřuje přikázání lásky Nového zákona i na všechny nepřátele. Osvobození v evangelním duchu je neslučitelné s nenávistí vůči nepříteli jako lidské osobě, nikoliv však s nenávistí vůči zlu, které on koná jako nepřítel.