Dříve než budeme uvažovat nad tajemstvím Kříže, ke kterému naše oči obrací dnešní svátek, chci vám něco povědět z církevních dějin. Víme, že tento svátek byl zaveden poté, co sv. Helena, manželka císaře Konstantina, začala hledat a také nalezla ostatky sv. Kříže na Kalvárii v Jeruzalémě. Pak nechala vystavit baziliku Božího hrobu, do které tyto ostatky právě v dnešní den umístila. Toto se událo ve čtvrtém století. V roce 630 se udála zajímavá událost, která se váže k pozůstatkům svatého Kříže. V tomto roce získal byzantský císař Heraklios, po porážce perského krále Chosroa, znovu ostatky svatého Kříže, které perský král v roce 616, tedy před 14 lety odvezl z Jeruzaléma. Když se měla vzácná relikvie znovu umístit v bazilice, stala se zvláštní událost, na kterou vzpomínala liturgie na svátek povýšení sv. Kříže. Kdysi se na tento svátek četlo v kněžském breviáři:
„Císař Heraklios, celý vyzdobený zlatem a drahokamy, se chystal v procesí překročit bránu vedoucí na Kalvárii, ale nešlo to. Čím více se snažil udělat krok dopředu, tím více se cítil jako přikovaný na místě. Vyvolalo to všeobecný úžas. Tehdy vzkázal biskup Zachariáš císaři, že se pravděpodobně jeho triumfální výstroj nehodí k pokoře Ježíše Krista, s jakou On překročil tento práh, když nesl kříž. Císař Heraklios okamžitě svlékl honosné roucho a bosý, oblečen jako každý jiný člověk, dojel bez problémů na konec cesty a dostal se na místo, kde měl být kříž znovu postaven.
Z této příhody se alespoň částečně odvozuje obřad, při kterém se papež na Velký pátek, bez slavnostního roucha a bosý odebere ke kříži, aby ho políbil. Ale tento úkon má I duchovní a symbolický smysl a týká se nás všech. Tento výmluvný obřad nám chce říct, že nemůžeme přistoupit k Ukřižovanému, pokud nejprve neodložíme všechny své domnělé velikosti, své tituly, jedním slovem, svou pýchu a svou marnivost. I my složme k nohám Ukřižovaného veškerou svou národní i osobní pýchu. A pak si oblečme Kristovu pokoru a s ní se vraťme domů, jako ospravedlněni, jak celník v chrámě, který volal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ (Lk 18,14) Každý by měl v duchu přistoupit ke Kříži a hodit do velké pece Kristova utrpení svou pýchu, marnivost, soběstačnost a domýšlivost. Sv. Augustin nás vyzývá, aby „jsme přibili na kříž všechna hnutí pýchy.“
Jistý psychiatr zjistil zajímavou skutečnost. Všichni jeho pacienti trpěli něčím, co by se dalo definovat jako „nepřítomnost pokory“. Neuzdravili se, dokud si neosvojili postoj úcty a pokory vůči skutečnosti, větší, než jsou oni sami a to je už postoj náboženský. Pýcha je maska, která nám brání být skutečnými lidmi, abychom se mohli pak stát skutečnými křesťany.
O sv. Františkovi čteme v jeho životopise i toto: „Pokora je strážcem a ozdobou všech ctností. Pokud netvoří základ duchovní budovy, hrozí jí zhroucení, i když se zdá, že je vše v pořádku. Náš sv. otec František měl tuto ctnost ve zvlášť hojné míře. Sám se pokládal za hříšníka, i když byl ozdobou a světlem v každém ohledu. Snažil se být pevný v pokoře, aby položil základ, kterému se naučil od Krista. Nemyslel na to, v čem byl dokonalý, jen si připomínal své nedostatky, přesvědčen, že mu chybí daleko víc, než má. Měl jednu ctižádost: být lepší.
Nikdy se proto s ctností neuspokojil, stále jí měl málo. V chování byl pokorný, v myšlení pokornější a v hodnocení sebe samého nejpokornější. To, že byl představen, se dalo poznat jen tak, že mezi Menšími byl nejmenší. Tato ctnost, tento titul hlásal, že je představeným řádu. Jeho ústům byla vzdálená každá pýcha, jeho gestům každá póza, jeho skutkům jakékoliv neušlechtilé chování. Zjeveními se mu dostalo znalosti o mnoha věcech. Když však mluvil, dával přednost názorům druhých. Byl přesvědčen, že názor bratří je spolehlivější, že cizí názor je lepší než jeho vlastní. Říkával, že pro Pána všechno ještě neopustil ten, kdo si nechal měšec vlastní vůle. Raději měl, když ho kárali, než když ho chválili, protože – jak říkával – to první ho nutí, aby se polepšil, to druhé ho svádí k pádu.“