Podle tradice se v tento den již od dvanáctého století slaví výročí Posvěcení baziliky, kterou dal v Lateránu postavit císař Konstantin. Tato slavnost byla nejprve svátkem města Říma, později se na počest baziliky zvané „Matka a hlava všech kostelů města a světa” rozšířila na celý římský obřad jako znak lásky a jednoty s Petrovou katedrou, která jak píše sv. Ignác z Antiochie „předsedá celému společenství lásky”.
Evangelium podle sv. Jana „o vyhánění prodavačů z chrámu”, nás může vést k zamyšlení nad tím, jaký je vlastně postoj Pána Ježíše k chrámu a k oficiálnímu kultu. Pokud čteme povrchně evangelium, může se nám zdát, že je záporný. Vždyť se postavil proti vládnoucí třídě kněží a zákoníků. Když se však na to dobře podíváme, zjistíme, že Ježíš nepřichází chrám zničit, protože kult vyplývá z Božího zákona, ale chrám očišťuje. Pán Ježíš, stejně jako před ním proroci, prokazoval Jeruzalémskému chrámu nejhlubší úctu. V něm ho Josef a Marie představili čtyřicet dní po jeho narození. Jako dvanáctiletý se rozhodne zůstat v chrámu, aby svým rodičům připomněl, že se má starat o věci svého Otce. Během svého skrytého života do něj každoročně putoval v době Velikonoc. I jeho veřejné účinkování se řídilo jakoby rytmem svátků a pouti do Jeruzaléma na velké židovské svátky. Pán Ježíš chodil do chrámu jako na privilegované místo setkání s Bohem Otcem. Chrám je pro něj příbytkem jeho Otce, domem modlitby a pohoršil se nad tím, že se jeho vnější nádvoří stalo místem obchodu. Ze žárlivé lásky vůči svému Otci, vyhání prodavače z chrámu: „Nedělejte z domu mého Otce tržnici!” Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: „Horlivost pro tvůj dům mě stravuje”.
Pán Ježíš vůbec nebyl nepřátelský vůči chrámu, kde pronesl podstatnou část svého učení, podrobil se dokonce platit chrámovou daň a přibral si k tomu Petra, kterého právě ustanovil základem své budoucí církve. Ba více, ztotožnil se s chrámem, když se představil jako definitivní příbytek Boha mezi lidmi. Proto jeho tělesná smrt předpovídá zničení chrámu, které bude značit vstup do nového věku dějin spásy. „Přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.” Krátce před svým umučením předpovídá, že tuto nádhernou stavbu zbourají a že z ní nezůstane kámen na kameni. Je to předpověď jednoho ze znamení posledních dob, které se začnou jeho vlastními Velikonocemi. I po jeho zmrtvýchvstání si apoštolové uchovali náboženskou úctu k chrámu.
Pán Ježíš v evangeliu říká: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím.” Židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?” On však to řekl o chrámu svého těla.“ (Jan 2,19-21) Snad neexistuje v tomto světě krásnější zážitek než ten, když člověk začne prožívat své tělo ne již jako vězení duše, kde duše trpí odloučeností od Boha, ale jako chrám, kde je duše v intimní samotě s Bohem. Vidíme, jak vysoce hodnotí Ježíš lidské tělo, právě to tělo, které nám způsobuje tolik problémů v duchovním životě. Naše tělo může být a má být chrámem. Pokud je bez božího Ducha, stává se místem totality našeho Ega, stává se vykořisťovanou přírodou, která se člověku mstí. Aby se stalo chrámem, je třeba uvolnit oltář srdce pro Boha, Stvořitele. A dát mu plné právo nad sebou a nad svým životem. Tělo člověka má mít účast na důstojnosti „Božího obrazu”, je lidským tělem právě proto, že jej oživuje duchovní duše, a celá osoba je určena k tomu, aby se v Kristově tajemném těle stala chrámem Ducha.
Co dělá Ježíš, když mu chci zasvětit své tělo, když chci, aby moje tělo bylo chrámem, ale ne chrámem mé vlastní duše, kde budu zbožňovat sám sebe, ale skutečným chrámem Božím. Aby toto místo bylo skutečně chrámem Božím, musíme pozvat Ježíše. Dát mu plné právo nad sebou, předat mu klíče od tohoto prázdného domu. Pán Ježíš přichází jako ten, který má moc. Vytáhne svůj bič a vyžene ze mě prodavače býčků, ovcí a holubů. Tito prodavači jsou symbolem všeho toho, co nás spojuje s čistě živočišnou sférou našeho života. Vždyť my všichni, místo své duše, nabízíme Bohu různé náhrady. Podobně jako SZ lidé uznáváme formu zástupné oběti. Raději obětujeme Bohu množství svých akcí, jen abychom nemuseli dát sami sebe. Ježíši však nestačí můj dobytek, on chce mě samého. Pán Ježíš často nachází ve mně peněžní ústav, kde místo lásky nabízíme svůj majetek. Chci lásku koupit. Nebo chci za lásku zaplatit. Boží Slovo však říká: „Láska je silnější jako smrt, pokud by někdo chtěl za lásku dát všechno Bohatství svého domu, jen by se jim opovrhlo.” I prodavačům holubů poručil: „Jděte s tím odtud. Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Holub může být symbolem mnoha věcí, ale jednu nám představuje denně. Totiž holub je lhostejný vůči posvátnému. Může byt symbolem náboženské lhostejnosti, nezájmu o Boží věci. Mě však podobně jako Ježíše musí horlivost za Boží dům stravovat.
Pokud tyto překážky odstraníme ze sebe, tedy živočišný styl života, snahu obchodovat s Bohem a svou lhostejnost vůči Božím věcem, tehdy Ježíš přijde do chrámu, kterým je naše tělo a započne v něm své požehnané působení. Naše tělo nebude pro nás překážkou na cestě k Bohu, ale stane se místem jeho přebývání. Místem, které budeme velmi milovat, protože se v tomto místě setkáváme s Bohem. Naše tělo se postupně stane poslušným nástrojem Ducha, protože zjistí, že se mu tato služba vyplatí. Na IV. Cařihradském koncilu bylo přednesené jako závazné toto stanovisko: „Člověk, jeden z těla a z duše, svou tělesnou schránkou zahrnuje v sobě prvky hmotného světa, takže prostřednictvím něj dosahují svého vrcholu a pozvedají hlas na svobodnou oslavu Stvořitele. Člověk tedy nesmí pohrdat tělesným životem, nýbrž naopak, musí považovat své tělo za dobré a hodné úcty, protože ho stvořil Bůh a má být vzkříšeno v poslední den. ”
Symbolika obnovy chrámu se často objevuje i v životě sv. Františka z Asissi. Své obrácení začal obnovou kostelíka sv. Damiána: „První dílo, na které se blažený František podjal, když se vymanil z rukou svého tělesného otce, byla stavba Božího domu. Nebudoval nový, ale obnovil polorozpadlý, starý, úctyhodně starý kostelík vylepšil. Nezrušil staré základy – budoval na nich – a tím, i když nevědomky, zachovával Boží Slovo, protože „nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, totiž Ježíš Kristus.” Když přišel na místo, kde byl před dávnými časy postaven kostelík sv. Damiana, s milostí Nejvyššího ten kostel v krátké době s velikou horlivostí opravil.”
Jeho životopisci říkají, že na začátku svého obrácení opravil takto tři kostelíky, z nichž poslední byl kostel Panny Marie Andělské. A v souvislosti s dnešním svátkem se právě k Lateránské bazilice váže vidění, které měl Papež Inocenc III., když ve svém prorockém snu viděl sv. Františka jako muže, který podpírá bortící se Lateránskou baziliku, která byla a stále zůstává symbolem celé církve, ještě nerozdělené na katolíky, pravoslavné a protestanty. Je také symbolem chudé církve, kterou svět podporuje, protože mu dává dobrý příklad.