Dnešní čtení, nás poučují, jak má vypadat náš křesťanský život a co mu nesmí chybět. K podstatě křesťanství patří vyznání navenek a to se děje slovem i skutkem. Nás budou dnes zajímat právě dobré skutky. Křesťanské dobré skutky má charakterizovat, skrytost a štědrost. Nejde natolik o vnější skrytost, vždyť skutečné dobro se dá jen těžce skrýt. Pán Ježíš na jiném místě říká: „Ať tak svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a oslavovali za to Boha na nebesích.“
Dnešní evangelium, klade důraz na to, abychom dobré skutky nedělali kvůli lidskému obdivu. Každý dobrý skutek je akcí navenek a nedá se zabránit, aby si ho někdo nevšiml. Kdybychom toho chtěli docílit, asi bychom se ze „samé pokory“ zřekli konání jakéhokoliv dobrého skutku, ale takto to Ježíš určitě nemyslí. Jde o skrytost našeho dobrého skutku před námi samými. Abychom nekonali dobré skutky kvůli lidskému obdivu a k posílení svého sebevědomí a aby každý dobrý skutek posloužil ke zjevení Boží dobroty. Abychom si stále uvědomovali, že Bůh je původcem všeho dobra, dokonce i toho dobra, které se děje prostřednictvím naší svobody a našima rukama.
Sv. Pavel nás poučuje o tom, že Bůh nám ve své dobrotě vytvořil příležitost, jak konat dobré skutky: „Neboť spasení jste milostí skrze víru; a to není z vás, je to Boží dar: nikoli ze skutků, aby se nikdo nevyvyšoval. Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši, pro dobré skutky, které připravil Bůh, abychom je dělali“. Bůh je tak dobrý, že On dává, chtít i konat.
Pro dobré skutky, je důležitý motiv, proč je konáme. Zdali nám jde o uskutečňování Boží lásky, anebo o hledání sebe. Skutek je pouze tehdy skutečně dobrý, když je konán v Duchu Svatém. A když se nám podaří skrýt dobrý skutek před námi samými, tehdy je to dokonalý skutek. To je smyslem slov: „Nechť tvoje levá ruka neví, co činí pravá, aby tvoje almužna zůstala skryta, a odmění tě tvůj Otec, neboť On vidí i ve skrytosti.“
Naše sobectví je tak velké, že se chce přiživit i na tak svatých věcech, jako je almužna, modlitba a půst. I modlitba se může stát zbožným divadlem, konaným kvůli lidské slávě. Nejlépe si to ověříme, když se nám uznaní nedostane. Pán Ježíš neříká „nedávejte almužnu, nemodlete se a nepostěte se!“, žádá jen to, abychom to nedělali kvůli lidem. Stále je zapotřebí zůstávat vnitřně chudobný, nepřibližovat se k Bohu s vědomím vlastní záslužnosti.
Vnitřní pokání křesťana, se může projevovat velmi rozmanitým způsobem. Písmo Svaté a církevní Otcové, zdůrazňují především tyto tři formy: půst, modlitba a almužna, které projevují obrácení ve vztahu k sobě samému, ve vztahu k Bohu a ve vztahu k ostatním.
Sv. František nás napomíná: „Pán řekl Adamovi: »Ze všech stromů zahrady smíš jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla, jíst nesmíš« (Gn 2,16-17). Z každého rajského stromu tedy mohl Adam jíst a nezhřešil, dokud se neprovinil proti poslušnosti. Neboť ten jí ze stromu poznání dobra a zla, a kdo si přivlastňuje svoji vůli a vychvaluje se vším tím dobrem, které Pán v něm promlouvá a působí, tak se mu našeptáváním ďábla a přestoupením zákazu, dostává ovoce poznání zla; za to neujde trestu. Amen.“