Dnešní evangelium nám ukazuje jak k Ježíšovi přicházejí Janovi učedníci s otázkou: „Proč se my a farizeové postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?“ Je to opravdu oprávněná otázka, protože půst je prostředek, který člověku pomáhá v duchovním životě a víme, že všechna náboženství ho znají a uznávají. I sám Ježíš se postil 40 dní a 40 nocí na poušti. Tedy prošel tvrdou zkouškou půstu a nebyl proti této osvědčené praxi. V dnešním evangeliu Ježíš nevystupuje proti půstu. Chování apoštolů, které obhajuje, se týká jen toho zvláštního a mimořádného času, který prožívali apoštolé v době Ježíšova pozemského života.
Smyslem půstu je totiž přiblížení se k Bohu. A protože se v osobě Ježíše sám Bůh přiblížil k lidem, naplnil se cíl půstu a dokonce apoštolé tím, že následovali Vtělené Slovo, že poslouchali Boží Slovo, se v nejhlubším slova smyslu postili, ne od chleba, ale od vlastní zvrácené vůle. V konečném důsledku je půst poslušností Božímu Slovu. Půst od jídla by v této konkrétní situaci byl krajně nepatřičný a vypadalo by to, jako snaha postit se na svatební hostině, co by bylo vrcholně směšné a možná i urážející: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a potom se budou postit.“ Dá se říci, že my již žijeme v době, kdy ženich vystoupil na nebesa a očekáváme jeho druhý příchod a proto duchovní i fyzický půst znovu nabývá smysl. Vyjadřuje naši touhu po Ježíši, touhu po jeho druhém příchodu, ale i po jeho stálém příchodu ve Svátosti oltářní.
Církevní otcové svorně tvrdí, že: „Přikázání půstu je tak staré, jako sám svět. První přikázání, které Bůh dal člověku, bylo přikázání postit se.“ (Gen 2,17) Sv. Basil říká: „Protože jsme se nepostili, byli jsme z Ráje vyhnáni, budeme se postit, abychom znovu mohli do Ráje vstoupit.“ Již v Ráji bylo lidem dáno přikázání zdrženlivosti, aby nejedli ze stromu poznání dobra a zla. Nebylo to přikázání absolutního půstu, protože ze všech ostatních stromů v ráji mohli jíst, ale toto přikázání se týkalo jediného stromu, stromu poznání dobra a zla. Půst je zde chápán, jako moudré sebe omezení v zájmu sebe zachování. Takový půst je předpokladem našeho tělesného i duševního zdraví. Člověk nemůže beztrestně do sebe naházet všechno, co vidí a nač má chuť. Jsou věci dobré, no i při jejích užíváni musíme dodržet určitou míru, ale existují věci škodlivé a tím se musíme ve vlastním zájmu bránit. To se netýká jen těla a pokrmů, ale i duše a mnoha škodlivých knih, časopisů, filmů a programů. A jak jsem již řekl, i při užívání dobrých věcí, je třeba zachovat míru. Lidé, bez míry užívají televizi i PC a nakonec to končí infarktem nebo porážkou. Tedy již po přirozené stránce potřebujeme k zachování svého života sebe omezení, sebezapření.
Člověk se v Ráji prohřešil jedením, nyní získává spásu a společenství s Bohem skrze eucharistii. Svatým přijímáním máme udělat v sobě jakýsi politický převrat. Po dědičném hříchu se všichni rodíme ve zvláštním stavu. Na trůnu našeho srdce sedí naše Ego. K němu se upínají všechny naše touhy a snahy. Často je předmětem našeho zbožňování. Žijeme sami pro sebe, podle své vůle a ze svých sil. Děláme si, co se nám zachce a kupodivu nejsme šťastní. Proč? Neboť toto není naše původní přirozenost a naše určení. První lidé v Ráji prožívali něco jiného. Bůh jim při Stvoření vdechl Dech života. V tomto Dechu jim vložil do srdce své Slovo – svého jednorozeného Syna. Na trůnu jejich srdce vládlo Boží Slovo. Dokud se řídili Božím Slovem, prožívali v sobě přítomnost Ducha Svatého, jako svou Blaženost. Nevěděli co je to deprese.
Proto je nutné, přijmout Ježíše jako svého Pána. Rozejít se s hříchem. Vyznat, vyloučit hřích tak, jak ze sebe vylučujeme všechno to, co nemůže být použito pro stavbu našeho těla a není ani zdrojem energie. A k tomu se už nevracíme, ale co nejdříve to spláchneme. Je třeba vydat svůj život Ježíši. Vydat se Ježíši, vydat se za Ježíše. Přijmout ho jako svůj Život. Uvolnit trůn svého srdce pro Boží Slovo. Toto je smysl každého sebezapření i smysl půstu. Bez tohoto základního zapření sebe každá askeze ztrácí svůj smysl. Vrchol půstu spočívá v zřeknutí se své zlé vůle a v přijetí Ježíše.
Ranní církev půst praktikovala ve středu a v pátek, jako vzpomínku na Kristovo zatčení a umučení. Ve středy a v pátky a v postní době se jedlo jen od 15,00 hod.. Půstem křesťané vyznávali, že tu Spása ještě není tak, aby jí byly zcela proniknuti. Pro křesťany byly postní dny, dny větší bdělosti pro Boha. Nazývali je podle vojenských hlídek „stationes“. Toto vojenské chápání postních dnů nacházíme i ve výroku papeže Benedikta XIV, který řekl: „Zachovávání velkého půstu je závazkem našeho duchovního vojska. Ním se rozeznáváme od nepřátel kříže a Ježíše Krista. Pokud se ono uvolní, stane se to na škodu Boží slávě, na potupu katolického náboženství, na záhubu křesťanských duší. A netřeba pochybovat, že tato nedbalost se stane pramenem mnoha katastrof pro národy, mnoha pohrom ve veřejných záležitostech a mnoha neštěstí pro jednotlivce.“
Dnes opravdu prožíváme to, co předpověděl papež Benedikt XIV.. Alespoň v západním křesťanství vidíme nedobrý ustup od půstu. Bojíme se obtíží, které způsobuje půst. Ale nezapomínejme, že Boha máme milovat i za cenu našich potíží. Boha máme milovat nade vše, víc než sebe a když to začneme praktikovat např. i občasným postním dnem, Bůh se nedá zahanbit. Sv. Jan Zlatoústý říká: „Půst těla je pokrm pro duši. Není možné, aby oheň hořel ve vodě. Není možné pokání bez půstu.“
Sv. Atanáš tvrdí: „Pohleď na to, co způsobuje půst! Uzdravuje nemoci, vysušuje překypující tělesné šťávy, zahání zlé duchy, odhání zvrácené myšlenky, dodává mysli větší jasnost, očišťuje srdce, posvěcuje tělo a postupně člověka přivádí před Boží trůn. Velkou silou je půst a vede člověka k velkým úspěchům.“ Půst posvěcuje tělo a ono se stává prostupným pro Božího Ducha. Člověk patří Bohu nejen duší ale i tělem. A pokud se chceme otevřít Bohu, musíme začít tělem. Pokud chceme patřit Bohu, musíme to i tělesně cítit. Půst posvěcuje tělo a postupně člověka vede před Boží trůn.
Možná si řekneme: „Co zmůže můj půst proti zlobě celého světa?“ Zapomínáme, že na počátku zkázy stal jeden člověk, kteří se nepostil. Sv. Pavel v listě Římanům praví: „A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život.“ (Řím 5,18) Toto je moc každého jednoho. Začni od sebe samého a přece můžeš tímto nenápadným způsobem zachránit mnohé. Sv. Serafín Sarovský říkal: „Samotou nabuď pokoj srdce a zachráníš sebe sama a tisíce kolem tebe najdou Spásu.“ Jako účinný prostředek duchovního zápasu označuje i soustředění a koncentraci. Říká, že „jen tehdy, když mysl i srdce budou sjednocené v modlitbě a myšlenky zkoncentrované, srdce se zahřeje duchovním teplem, z kterého zazáří světlo Krista, naplníce pokojem a radostí celý svět“. Zdůrazňuje, že „když se člověk usiluje o pokorné srdce a pokojnou mysl, stává se příbytkem Ducha Svatého“.