Možná trpíte vnitřní prázdnotou. Možná máte trpkou zkušenost s nevyslyšenou modlitbou. Možná prožíváte ve svém duchovním životě tmu. Tak dobře poslouchejte, protože dnešní čtení z proroka Izaiáše mluví o Světle a o vyslyšeni modliteb. Pokud chcete, aby vás Bůh vyslyšel, musíte nejprve vy pozorně vyslechnout Jeho. Tak to káže lidská slušnost, ale tak to přikazuje i úcta vůči Bohu.
„Toto řekl Pán, Bůh: „Volej plným hrdlem, nepřestávej, jak polnice povznes svůj hlas! Vyčti mému lidu jeho nepravost, Jakubovu domu jeho hříchy!“ To, co jsme slyšeli, třeba mocně křičet proto, že tato slova chtějí probudit nás věřící, lidi chodící do kostela, lidi, kteří se modlí a dokonce i postí, a možná jsou denně i vícekrát přítomni na mši. Toto slovo Bůh adresuje zbožným. Těžko chápe zbožný člověk, že i on je hříšník, pokud žije jen z vlastních síl. „Neboť den co den mě hledají a usilují poznat mé cesty jako lid, který jedná spravedlivě a neopouští zákon svého Boha. Žádají ode mě spravedlivé soudy a touží po blízkosti Boha. „Proč se postíme, když to nevidíš, proč se trápíme, když na to nedbáš?““ Bohu se nelíbí půst, kterým člověk buduje jen své falešné sebevědomí a vědomí své spravedlnosti.
„Či není půst, jaký si přeji, (spíš) toto: rozvázat nespravedlivá pouta, uvolnit uzly jha, utiskované propustit na svobodu, zlomit každé jařmo? Lámat svůj chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obléci ho, neodmítat pomoc svému bližnímu? Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí.“ Možná právě toto chybí našemu duchovnímu životu. Na cestě k Bohu nelze obejít člověka. Kolem nás je mnoho bloudících ubožáků, kteří nemají ani fyzický ani duchovní domov. Neznají Pravdu. Pokud budeme konat ve shodě s vůlí Boží, prožijeme v sobě jeho přítomnost. Bůh bude milovat naším lidským srdcem a my zažijeme velkou radost.
Konání dobra má zpětně účinky na nás samých. Všechny ty věci, o kterých říká prorok, že je třeba konat, jsou skutky milosrdenství. Samozřejmě je třeba zdůraznit, že milosrdenství nespočívá v tom, abychom dávali peníze tomu, o kom s jistotou víme, že je propije v nejbližší hospodě. Rovněž není milosrdenstvím podporovat člověka, který může a nechce pracovat, i kdyby se jednalo o vlastního příbuzného. Boží Slovo říká: „Kdo nepracuje, ať nejí!“ U sv. Augustina nacházíme výstižnou myšlenku: „Můžeme být krutí, když odpouštíme, a milosrdní, když trestáme.“ Ale nesmíme zapomínat, že jsou i mezi námi skuteční ubožáci. Především mám na mysli více dětné rodiny, nebo ty, kteří ztratili ne vlastní vinou zaměstnání a žijí jen ze státní podpory, co často opravdu nepostačuje. Před svým bližním se neskrývej!
A Boží příslib, který se dotýká této požadované změny našeho chování je: „Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora,…“ Zkuste denně něco udělat pro druhé a zažijete svítání Světla v duši. Budeš stále reálnější zakoušet Toho, který je Láska. Staneš se tím, čím máš podle vůle Boží být. Staneš se Světlem světa. Staneš se zářícím městem postaveným na návrší. Staneš se svící, která bude svítit vším, co bydlí v domě. Dokud tomu tak není, nejsi Světlem světa, i když se nazýváš „křesťan“. Boží příslib se dotýká ještě jiné oblasti: našeho zdraví a to fyzického i psychického: „tvá jizva se brzy zacelí.“ Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva.“ Skutky milosrdenství vedou k psychickému a často až k fyzickému uzdravení.
Boží příslib, se kterým se setkáváme u proroka Izaiáše se dotýká i oblasti našich modliteb: „Tehdy budeš volat, a Hospodin odpoví, křičet o pomoc, a on řekne: „Zde jsem!“ Člověk se s realitou Živého Boha potkává v konkrétních dobrých skutcích. Právě tehdy, když koná dobro, si začíná jasněji uvědomovat realitu Boha. Roste v něm něco, co nazýváme zkušenostní víra. Všimnime si nuzného a Bůh si všimne nás.
„Či není půst, jaký si přeji, (spíš) toto: rozvázat nespravedlivá pouta, uvolnit uzly jha, utiskované propustit na svobodu, zlomit každé jařmo?“ Tedy máme se zříci útlaku a posuzování. Možná si řekneš: „Nejsem žádný otrokář, já nikoho neutiskuji.“ Zkuste se zeptat svých nejbližších, čím jim ubližujete. Některé překlady mluví, že máme přestat s „bezbožnými řečmi“. Bezbožné řeči nemusí být jen ošklivá slova, ale mohou to být řeči, které nevyvěrají ze skutečné lásky, protože Bůh je Láska. Pokud slovo není živeno a napájeno Láskou, je to bezbožná řeč, i kdyby navenek byla jakkoli krásná. Kdo je tou ujařmenou duší, která se nachází v naší blízkosti?
Toto všechno musíme odstranit, aby se Bůh smiloval nad námi. Nezapíjejme svou prázdnotu alkoholem ani drogami, to nám nepomůže, ale udělejme tak, jak říká Pán skrze proroka. Pokud se v těchto oblastech změníte, tehdy a jen tehdy: „zazáří ve tmách tvé světlo a tvá temnota bude jako polední jas.“
Prorok Izaiáš mluví o dobrých skutcích. Velmi často se lidé, kteří inklinují k duchovnímu životu, dopouštějí velké chyby. Chtějí najít Boha pouze prostřednictvím meditace. A když se jim to nedaří, pokoušejí se objevit chybu v meditaci. Asi nebyla dostatečně hluboká. Tak se snaží vytvořit ještě hlubší meditaci. A pokud ani přesto Boha neobjeví, začnou podléhat jakémusi zklamání z duchovního života. Mají tendenci opustit duchovní život. Duchovní člověk může mít pomýlené tendence dispenzovat se od všech problémů, které doléhají na náš svět. Nechci tím tvrdit, že neexistuje povolání do samoty, ale i zde církevní zkušenost říká, že člověk může do samoty vstoupit, až když už žil určitou dobu ve společenství a aktivním způsobem života, teprve po určité době činného života. Do samoty se nikdy nemá odcházet ze vzdoru vůči lidem, ale z lásky k Bohu i k lidem.
Sv. Benedikt a po něm další duchovní učitelé říkají, že o podstatu duchovního života se jedná ne v několika chvílích tiché meditace, ale duchovní život se formuje přímo ve všedním a pracovním prostředí. Právě efektivní práce je testem pravosti duchovního života. Jeden americký psychiatr srovnával zkušenosti z duchovního života u sv. Terezie z Avilly se zkušenostmi jedné své pacientky trpící schizofrenií. Co se týče různých vizi a vidění jsou obě velmi podobná. Avšak podstatný rozdíl je v tom, že schizofrenička se uzavírala stále více a více do svého vnitřního světa, sv. Terezie naopak uváděla své vnitřní zkušenosti do svého každodenního života. Byla společenská a podávala ohromné pracovní výkony. Zvládání všedního dne je nejjistějším zkušebním kritériem rozlišujícím mezi mystikem a neurotikem.
„Nijakou vlastností se nepřipodobníme Bohu tak, jak milosrdenstvím.“ (Sv. Gregor z Nysy)