Evangelium ze 4. postní neděle v roce „A“ „O slepém od narození“ nám postupně otevíralo duchovní zrak, abychom pochopili, kdo je Ježíš. Podobně jako slepec, i my jsme nejprve poznávali v Kristu nesmírnou lidskou dobrotu, pak jsme si uvědomili jeho moc, kterou disponuje a to nás dovedlo až k tomu, že jsme před ním padli na kolena, jako před Bohem. Dnešní čtení z evangelia podle sv. Jana vzbuzuje v nás ještě větší jistotu víry. Ježíš dělá něco, co je lidský nemožné. Křísí člověka čtyři dny po smrti. On sám říká, že to činí proto, aby zničil všechny naše pochybnosti.
Pokud jste někdy prožívali umírání drahé bytosti, určitě jste podobně jako Lazarovy sestry prožívali střídavě období naděje a beznaděje. Podobně jako oni jste vysílali k Pánu prosbu: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ Ale Ježíš odkazuje: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“ Události, které v životě prožíváme, mají obyčejně dva smysly. Jeden smysl je přirozený, ten, který bezprostředně událost vyvolává. Avšak Bůh ve svém vykupitelském plánu i zdánlivě špatným událostem, dává jiný smysl, nadpřirozený. I smrtí může být oslaven Syn Boží. Bůh je oslaven vším tím, co zjevuje jeho dobrotu a moc. I lidské utrpení může být prostorem, kde se může zjevit Boží dobrota a slabost člověka může být prostorem, ve kterém se zjeví Boží moc. V příběhu, který vykresluje dnešní evangelium, narážíme na lidskou slabost, která kapituluje před mocí smrti.
Slyšíme: „Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara.“ Nepochybujme o jeho lásce ani tehdy, když se nám zdá, že je od nás vzdálený. I když nám nepřichází s tou pomocí, kterou bychom od něho očekávali. Měl je rád a přece nezabránil, aby Lazar zemřel.
V Madridu se 24. března 2004 konal státní pohřeb obětí teroristických útoků z 11. března 2004. Obřad vedl madridský arcibiskup Varela. Ve svém proslovu položil kardinál otázku: „Kde byl Ježíš, Syn živého Boha, bratr a Spasitel člověka, Pán života a smrti v to strašné madridské ráno s hrůzou bomb a zničených těl tolika svých přátel, za kterých dal svůj život na kříži?“ Odpověď našel v Ježíšových slovech adresovaných Lazarově sestře Martě: „Tvůj bratr vstane.“ A když mu Lazarova sestra odpovídá rezignovaným výrokem: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí mluví o současnosti již překonané vzkříšením a životem, která se zpřístupňuje a uskutečňuje prostřednictvím víry těch, kteří putují po tomto světě: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Tuto otázku klade dnes Pán Ježíš každému z nás. Odpověď si musí dát každý sám sobě, ale také svým blízkým a dokonce i lidem mimo okruh příbuzenstva a víry.
Ježíš závazně o sobě prohlašuje: „Já jsem vzkříšení a život!“ Kolik vědeckých teorií jsme již slyšeli o vzniku života. Každá nová vyvrací platnost předešlé. Neboť Život není vůbec samozřejmostí. V celém vesmíru vládnou síly a zákony entropie. Tedy opačně síly než síly organizující živou hmotu. Proč se živá hmota chová proti zákonům hmoty. Zákony entropie říkají, že se vesmír „snaží“ vše zjednodušit a přivést k vyrovnání, mohli bychom říci ke klidu smrti. Ale život vytváří komplikované struktury, které mají v sobě odlišné prostředí než okolí. Jinou teplotu, jiný vnitřní tlak, jiné vnitřní počasí. Jak může tatáž hmota říkat ráz ano k životu a ráz ne. Život není jen hmotný fenomén, i když se skrze hmotu projevuje a nedá se vysvětlit jen hmotou. Život je informace vložena do hmoty. Ale ani toto není dostačující definice. Neboť ta informace je už živá. A to je záhada pro vědu i filozofii. V dnešním evangeliu se nám odhaluje pravda o tom, že život není cosi, ale Kdosi. Ježíš je Logos, Boží Slovo, Informace a zároveň Život. Život je opravdu původu mimozemského, dokonce můžeme říci nadpřirozeného. Život je Kdosi větší než my. My žijeme, máme účast na životě, jsme živí, ale nejsme Život. Život je kvalitou Boha.
Ježíš se však nezjevuje jen jako Život, ale také jako Vzkříšení. Vzkříšení je radikální obnova všeho, co hřích zahubil, ať už jde o potracené děti, nebo vyhynulé přírodní druhy. Ježíš řekl: „Odstraňte ten kámen!“ Odvalte kámen vaší malé víry a doufejte v Syna Božího, který dělá velké věci. Člověk se bojí své víry. Marta, sestra mrtvého, mu řekla: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den.“ Ježíš jí řekl: „Neříkal jsem ti, že když uvěříš, uvidíš Boží slávu?“ Víra nás vždy vede k vidění Boží Slávy. Boží Slávu jsme dokonce schopni vidět tam, kde lidské oko může zachytit už jen rozklad a unikající život.
Víra a modlitba díků dělá velký zázrak. Ježíš se modlí: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ A když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Člověk nikdy není natolik mrtvý, že by neslyšel na své jméno, když ho volá Bůh. A mrtvý vyšel. Nohy a ruce měl ovinuté plachtami a tvář ovázanou šátkem. Ježíš jim řekla: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ V Ježíšově době měla tato výzva své opodstatnění. Život v osobě Pána Ježíše byl přítomen na tomto světě mezi lidmi.
Dnes je Ježíš v nebeské slávě. A tato výzva dostává spíše jiný smysl. Rozvažme mrtvého! Nesvazujme ho svými city, nechme ho odejít, nechme ho jít za Ježíšem. To je snad ta největší služba lásky, kterou můžeme prokázat mrtvému. Povzbudit jeho víru: „Mistr je tu a volá tě.“ Prokázat mu velkodušnost a propustit ho na svobodu. Uvolnit pouta svých citů a plný vděčnosti propustit zesnulého na Svobodu. Těšme se spolu sním, že už je tam, kde život nekončí. Kde žít znamená Kristus a kde smrt je pro něho ziskem! Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo.
Sv. František nás napomíná těmito slovy: „Moji požehnaní bratři, klerici i laici, ať vyznávají své hříchy kněžím našeho řádu. Když to není možné, ať se zpovídají jiným svědomitým a katolickým kněžím. A ať vědí a mají na paměti úplně jasně: Když přijmou pokání a dostanou rozhřešení od kteréhokoli katolického kněze, budou zcela jistě osvobozeni od hříchů, jen když se snaží pokorně a svědomitě vykonat uložené pokání. A po této lítosti a zpovědi ať přijmou tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista s hlubokou pokorou a úctou a mají přitom na paměti, co sám Pán říká: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný“ (Jan 6,54) a „to konejte na mou památku“ (Lk 22,19).