Evangelium „O slepém od narození“, které jsme měli možnost slyšet minulou neděli, nám postupně otevíralo duchovní zrak, abychom pochopili, kdo je Ježíš. Podobně jako slepec, i my jsme nejprve poznávali v Kristu nesmírnou lidskou dobrotu, pak jsme si uvědomili jeho moc, kterou disponuje a to nás dovedlo až k tomu, že jsme před ním padli na kolena, jako před Bohem. Dnešní čtení z evangelia podle sv. Jana vzbuzuje v nás ještě větší jistotu víry. Ježíš dělá něco, co je lidský nemožné. Křísí člověka čtyři dny po smrti.
Již před narozením Pána Ježíše vládlo v židovství přesvědčení o tom, že některé skutečnosti dokáže udělat jedině Mesiáš. Šlo o tak zvané mesiášské zázraky. Sem například patřilo uzdravení malomocného, anebo vyhnání zlého ducha z hluchoněmého člověka, anebo otevření očí slepému od narození. Jedním z těchto zázraků bylo i vzkříšení mrtvého na čtvrtý den. Věřilo se, že i zbožný rabín anebo spravedlivě žijící Žid, dokáže silou své modlitby do tří dnů po smrti vzkřísit mrtvého. Věřilo se tomu kvůli přesvědčení, že tři dny po smrti se duše zemřelého stále pohybuje v blízkosti svého těla. Ale na čtvrtý den už musí na boží příkaz opustit pozemskou realitu a již není v lidské moci přivést takovou duši zpět do těla. Jen Mesiáš, o němž se věřilo, že bude zvláštním způsobem spojen s Bohem, to může udělat.
Králi Davidovi prorok Nátan v souvislosti se stavbou chrámu, předpověděl: „Až se tvé dny dovrší a ty se uložíš na odpočinek ke svým otcům, ustanovím po tobě potomka, který bude pocházet z tvých útrob, a potvrdím jeho království. On postaví dům mému jménu a já potvrdím jeho královský trůn navěky. Já mu budu otcem a on mi bude synem… Tvůj dům a tvé království budou trvat přede mnou navěky, tvůj trůn bude upevněn navždy!“ (2 Sam 7,12 – 14.16). Z řečeného jasně vyplývá to, v co věříme, že Mesiáš je Pravý Bůh ale současně pravý člověk. O tom nakonec hovoří i další proroci, kteří toto boholidské tajemství postupně ve svých předpovědích odhalují. A Ježíš opravdu v dnešním evangeliu, vzkříšením Lazara, potvrzuje své výjimečné spojení s Bohem.
Pán Ježíš v evangeliu o sobě závazně prohlašuje: „Já jsem Vzkříšení a Život!” Kolik vědeckých teorii jsme již slyšeli o vzniku života. Každá nová vyvrací platnost předešlé, protože život není vůbec samozřejmostí. V celém vesmíru vládnou síly a zákony entropie, tedy opačně síly jako síly organizující živou hmotu. Proč se život chová proti zákonům hmoty. Zákony entropie říkají, že se vesmír „snaží“ všechno zjednodušit a přivést k vyrovnání, mohli bychom říci k jakémusi klidu smrti. Energetická hladina se snaží vyrovnat se svým okolím. Složité organické molekuly se rozkládají na jednodušší. Ale proč pak život vytváří komplikované struktury, které mají v sobě odlišné prostředí než okolí, jinou teplotu, jiný vnitřní tlak, jiné vnitřní počasí. Jak může tatáž hmota mluvit ráz ano k životu a ráz ne. Proč jen do určitého času platí „ano k životu“ a pak během pár dny nastupuje v témže těle, které se po materiální stránce až tak moc nezměnilo, rozklad. Život není jen hmotný fenomén, i když se skrze hmotu projevuje a nedá se vysvětlit pouze hmotou.
Život je informace vložena do hmoty. Ale ani toto není dostačující definice. Aby informace dávala nějaký smysl, musí tu být jakási dohoda mezi tvůrcem informace a čtenářům. Malé dítě neumí číst, neboť nechápe spojitost mezi znakem a zvukem, neví, co které písmeno podle lidské dohody znamená. A podobně je to i z informací vloženou do hmoty DNA. Je tam v štvorznakovom kódu uložen program života. Podle tohoto kódu vytváří buňka potřebné bílkoviny. Ale kód není čitelný sám ze sebe. Kdesi nad ním musí být dohoda, co ten, který znak znamená a schopnost číst tento kód. A to je záhada pro vědu i filozofii. Evangeliu nám odhaluje pravda o tom, že život není cosi, ale Kdosi. Ježíš je Logos, Boží Slovo, Informace a zároveň Život. Život je opravdu původu mimozemského, dokonce můžeme říci nadpřirozeného. Život je Kdosi větší než my. My žijeme, máme účast na životě, jsme živý ale nejsme Život. Bůh je Život.
Ježíš se však nezjevuje jen jako Život, ale také jako Vzkříšení. Vzkříšení je možnost obnovy všeho, co hřích zahubil, ať už jde o mrtvých lidí, potracené děti, nebo vyhynulé přírodně druhy. Bůh, který stvořil pozemský život, má moc jej znovu oživit v téže vznešenosti, funkčnosti a složitosti. Je zajímavé, že hříšný člověk dokáže věřit, že se tento úžasný projekt života kdysi sám poskládal, ale téměř s jistotou tvrdí, že po smrti už nic nebude, protože taková složitost se přece nemůže jen tak znovu sama poskládat. Bůh, který stvořil život, má moc vytvořit jej znovu v celé jeho kráse a složitosti, jak to ukazuje Ježíš vzkříšením Lazara.
Víra a modlitba díků dělá velký zázrak. Ježíš se modlí: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. A já jsem věděl, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to pro zástup, co tu stojí, aby uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ A když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Ježíš volá, jako když se dítě chce hrát se svým přítelem. Člověk nikdy není natolik mrtvý, že by neslyšel na Boží hlas. Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář zahalenu šátkem. Ježíš jim řekla: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ V Ježíšově době měla tato výzva své opodstatnění. Život, v osobě Pána Ježíše, byl přítomen na tomto světě mezi lidmi. V našem době je Ježíš v nebeské slávě. A tato výzva dostává spíše jiný smysl. Rozvažme mrtvého! Nesvazujme ho svými city, nechme ho odejít, nechme ho jít za Ježíšem. To je snad ta největší služba lásky, kterou můžeme prokázat mrtvému. Povzbudit jeho víru: „Pán je tu a volá tě!“ Prokázat mu velkodušnost a propustit ho na svobodu. Uvolnit pouta svých citů a plný vděčnosti propustit zesnulého na Svobodu. Těšme se spolu sním, že už je tam, kde život nekončí. Kde žít znamená Kristus a kde smrt je ziskem!
„Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš učinil, uvěřili v něho.“ I my věřme, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží a Syn člověka. Ježíš je Život v ještě mnohem úžasnějším smyslu. On je Život naší duše. Sv. Jan říká: „Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá Věčný Život.“ Naše duše po dědičném hříchu ztratila svou vitalitu. Po hříchu není schopna žádné skutečné ctnosti. Všechno je to jen přetvářka navenek. Ale když přijmeme Krista jako svého Pána, když ho v eucharistii přijímáme, jako svůj Život, tehdy naše duše začne produkovat ovoce Ducha, kterým je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání; skutečná Dobrota z Boha, člověk jako Boží Obraz.
Sv. František nás napomíná těmito slovy: „Moji požehnaní bratři, klerici i laici, ať vyznávají své hříchy kněžím našeho řádu. Když to není možné, ať se zpovídají jiným svědomitým a katolickým kněžím. A ať vědí a mají na paměti zcela jasně: Když příjmu pokání a dostanou rozhřešení od kteréhokoliv katolického kněze, budou zcela jistě osvobozeni od hříchů, jen když se snaží pokorně a svědomitě vykonat uložené pokání. A po této lítosti a zpovědi ať příjmu tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista s hlubokou pokorou a úctou a mají přitom na paměti, co sám Pán říká: »Kdo je mé tělo a pije mou krev, má život věčný« (Jan 6,54 ) a »to konejte na mou památku« (Lk 22,19). “