Historie úcty Panny Marie, Pomocnice křesťanů sahá velmi daleko. Již při své byzantské ikoně, kterou roku 1499 přenesli z Kréty do Říma, se sama představila ve snu jako „Matka ustavičné pomoci“. Když před námořní bitvou u Lepanta v roce 1571 byl křesťanský svět v úzkosti o svou existenci, s důvěrou se utíkal pod vedením sv. papeže Pia V. k Panně Marii, nezklamal se. Na památku slavného vítězství křesťanů nad Turky v bitvě u Lepanta papež ustanovil svátek „Růžencové Panny Marie“. Vzývání Panny Marie jako „Pomocnice křesťanů“ však zřejmě neustanovil přímo papež, jak se původně myslelo, ale vojáci, vracející se z bitvy, kteří přecházeli přes Loreto a tam děkovali Panně Marii, jako Pomocnici křesťanů. Radostné zvolání „Pomocnice křesťanů“ bylo zvěčněno v „obraze vzývání“. Benátský senát se rozhodl napsat pod velkým obrazem připomínajícím bitvu u Lepanta větu: „Ani mocnosti, ani zbraně, ani velitelé nás nepřivedli k vítězství, ale Růžencová Panna Maria“. Vedle starého názvu „Consolatrix afflictorum“ (Potěšení zarmoucených) a „Peccatorum Refugium“ (Útočiště hříšníků) bylo přidáno pojmenování „Auxilium christianorum“ (Pomocnice křesťanů). Pomocnice křesťanů podobně pomohla při obléhání Vídně v roce 1683.
Jako svátek se začala slavit od roku 1814 a připomíná nám těžkou dobu zkoušek na začátku XIX. století. V té době byl odvlečen papeže Pius VI. z Říma vojsky revoluční Francie. Zemřel v zajetí 30.1.1800. Nebyl mu dopřán ani křesťanský pohřeb a nad jeho rakví se místo modliteb nesla slova o konci jedné éry, jejímž byl představitelem. Francie se spojenci se snažila, aby už nebyl zvolen žádný papež. Ale pod rakouskou ochranou se sešlo konkláve v Benátkách a zvolilo dalšího Petrova nástupce, kterým byl Pius VII. Tento papež byl také zajat Napoleonem a vězněn od 6.7.1809 do března 1814. V té době svěřoval sebe i celou Církev do ochrany Panny Marie a ona ho nezklamala. Z vděčnosti za návrat do Říma k hrobům apoštolů korunoval obraz Panny Marie a zavedl svátek „Panny Marie, Pomocnice křesťanů“. Slavení svátku bylo i pro budoucnost stanoveno na den návratu Pia VII. do Říma.
Kult Pomocnice křesťanů pokračoval i nadále. Měl vzestupy i pády. Celé kontinenty a národy mají Pannu Marii Pomocnice křesťanů jako nebeskou patronku: Austrálie od roku 1844, Čína od roku 1924, Argentina od roku 1949, Polsko od počátku 19. století. Uctívají si ji i v našich zemích. Svátek není v novém martyrologiu, protože při úpravě církevního kalendáře za papeže Pavla VI. došlo k omezení slavení tohoto svátku. Veřejnou liturgií se slaví jen v titulárních kaplích a chrámech zasvěcených Panně Marii, Pomocnici křesťanů. Památka se také připomíná v Mariánsky zaměřených řádech a každý si ji může připomenout soukromě.
V devatenáctém století se o úctu k Pomocnici zasloužili zvláště dva lidé. U nás méně známý bl. Bartolo Longo, který se v době univerzitních studií v Neapoli vzdálil křesťanské víře a stal se bojovným antiklerikálem a začal se oddávat spiritistickým a pověrčivým praktikám, dokonce se stal satanistickým knězem. Jeho obrácení přináší velmi výmluvné poselství pro nás, protože podobné tendence nechybí ani v našich časech. Po svém obrácení se stal dominikánským terciářem a přijal jméno Rosario (růženec). Stal se apoštolem křesťanské víry, mariánského kultu a zejména růžence, ve kterém shledal syntézu celého evangelia.
A druhým je sv. Ján Bosco. Celé jeho dílo je zasvěcené Pomocnici křesťanů. V Turíne stojí, díky jemu, nádherná bazilika Pomocnice křesťanů. V květnu 1869 dovedly do ní nemocné děvčátko, o kterém lékaři konstatovali, že jí není pomoci. Byla to Marie Starderová. Už rok byla úplně slepá. Pomodlili se před oltářem Panny Marie. Pak poprosili o návštěvu u Dona Boska. Don Bosco se jí zeptal: „Chtěla bys zase vidět?“ „Bože můj, proč se to jen ptáte“ – odpovědělo děvče. Dalo se do takového pláče, že to vzbudilo u všech bolest a soucit. „Důvěřuj tedy Panně Marii Pomocnici a ona ti pomůže. Neboj se, uvidíš. Ke cti Boží a blahoslavené Panny řekni mi, co držím v ruce?“ Děvče otevřelo slepé oči, zamířilo je na Don Boscovu ruku a pak najednou vykřikla: „Vidím medaili Panny Marie!“ Později vstoupila k Dcerám P. M. Pomocnice.
Více míst v evangeliu nám poukazuje na tento rys P. Marie. Při zvěstování slyší úžasnou zvěst o tom, co chce Bůh udělat v jejím životě, a při tom jen jakoby mimochodem, slyší o své příbuzné: „I tvoje příbuzná Alžběta, počala syna ve stáří. Už je v šestém měsíci. A mluvili o ní, že je neplodná!“ Tato zpráva má posloužit k růstu její víry. Anděl neříkal nic o tom, že by měla pomoci starší Alžbětě. Jí však stačí, že se o tom dozví a už spěchá pomáhat. Podobně si počíná i v Káně na svatbě. Takový trapas, jaký se stal novomanželům v Káně, že jim došlo víno, se obvykle před hosty neřeší. I z toho můžeme pozorovat velkou vnímavost a citlivost P. Marie, že vnímá i to, co se jí přímo nemluví a snaží se pomoci. A to vše nám odhaluje její lidskou zralost a velikost. Ženy mají zvláštní charisma, leccos se dovědí. Někdy jsou to radostné zprávy, jindy jde o choulostivé problémy. Často si to vyčítají a považují za hřích. I když platí, že se nemá zbytečně mluvit o chybách bližních, nemusí být každé vyprávění o druhém hříchem. Můžeme každou takovou informaci, podobně jako P. Maria, přeměnit na dobro a to modlitbou přímluvy a praktickou pomocí, tehdy přestaneme mít špatný pocit z toho, že jsme se cosi dověděli.
Pomoc Panny Marie se netýká jen pozemských věcí, ještě o mnoho výraznější pomáhá ve věcech naší Spásy. Otcové říkávali, že Krista nemáme napodobovat, ale žít, ale abychom ho mohli žít, tedy, abychom ho měli v sobě jako svůj život, musíme napodobovat P. Marii. Ona nám ukazuje, jak i my můžeme počít Krista z Ducha svatého. Vždy, když se rozhodneme pro poslušnost Božímu Slovu, počíná se a roste v nás Kristus. P. Mária dokázala přijmout Ježíše, protože je celá svatá. Pro hříšného člověka to však vůbec není tak jednoduché. Často sejde z cesty odevzdanosti a jeho hříšné sklony převládnou. Otcové mluví o potřebě „přijmout Mariinu duši“. Mariina duše tvoří životní prostředí pro Ježíšovu bytost v nás. Člověk má v tomto směru dvě možnosti. Může své hříšné, uzavřené a zraněné srdce otevírat sám, svou silou. To však jde velmi těžko. Pokud se cítí maličký a slabý, může zkusit druhou možnost, kterou doporučuje sv. Ambrož: „Chceš-li přijmout Krista do sebe, vyprošuj si nejprve něco z té krásné Mariiny duše.“ Krása Mariiny duše spočívá v tom, že je radikálně odevzdána Bohu a jeho službě. Duch Svatý spěchá do duše, ve které objeví svou Nevěstu a naplňuje ji a dává se jí v té míře, v jaké tato duše jeho Nevěstu přijímá. Anděl doporučuje sv. Josefovi: „Neboj se přijmout Marii, svou manželku.“ a totéž slyší Jan z kříže: „Hle, matka tvá!“
Jednoduchým a velmi účinným prostředkem je zasvěcení se P. Marii. Jak formuli zasvěcení můžeme použít různé modlitby svatých, ale nejúčinnější modlitba je modlitba, kterou jsme formulovali zcela spontánně. Nejde natolik o jednotlivá slova jako spíše o vnitřní postoj odevzdanosti. Nejde zde o nějakou zbožnou formulku, jde zde spíše o úkon srdce, který si nás vyžaduje celých. Zasvěcení se Bohu skrze Marii není jen odevzdáním srdce, ale otevřením všech oblasti života pro příchod Ducha svatého, podrobení všech oblasti života Božímu Slovu v Mariině úkonu „Fiat!“. Zasvětit se Marii znamená přenechat Duchu Svatému řízení svého nitra ale i celý prostor našeho každodenního života. V praxi to může znamenat postupné, velmi konkrétní kroky víry, naslouchání a spolupráce s Božím Duchem – ve škole Panny Marie. Takto postupovali apoštolové o Letnicích. Slyšíme, že tento velký zázrak vylití Ducha svatého se udál, když setrvávali na modlitbách spolu s Ježíšovou matkou – P. Marií. Duch svatý spěchá do těch duší, ve kterých objeví svou Nevěstu.
Mariino poslání pomocnice křesťanů vyvěrá z ustanovení jejího Syna na kříži, aby nám byla Matkou. Biskup Juraj z Nikomédie v 9. st. ve svém Velkopátečním přihovoru k věřícím, rozvádí Kristova slova z kříže adresované Panně Marii: „Odkazuji ti také v něm (milovaném učedníkovi) své ostatní učedníky. A tak dlouho, jak budu chtít, abys žila s nimi a zůstávala s nimi, budeš jim věnovat svou tělesnou přítomnost místo mě. Buď jim vším, čím jsou od přirozenosti matky svým dětem, nebo spíše vším tím, čím bych byl já, kdybych byl přítomen. A oni budou tím, čím jsou děti a poddaní. Budou ti prokazovat úctu, jaká Ti patří jako Matce jejich Pána. A protože já jsem jim přítomen skrze tebe, ať mají v tobě snadno přístupnou prostřednici u mně.
V dalším textu rozvádí slova Kristova k milovanému učedníkovi Janovi a pokračuje: „Od této chvíle, ji, Marii, ustanovuji za vůdkyni učedníky, za matku nejen pro tebe, ale pro všechny ostatní, a chci, aby se jí dostávalo úcty tak, jak plným právem náleží mateřské důstojnosti. Zakázal jsem vám sice nazývat kohokoliv na zemi otcem. Ale chci, abyste tuto nazývali matkou a jako takovou ji ctili.“
Mezi její nejvýznamnější pomoc jistě patří pomoc v hodině smrti. Je patrná zejména u jejích ctitelů. Mnozí se dopustili nevěrností a vzdálili se, ale protože ji jednou s důvěrou svěřili svou duši, ona jim před smrtí pomohla. A tam je to pro každého z nás nejdůležitější. Všichni ji můžeme poprosit: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naši, amen!“