O P. Marii se v Novém Zákoně příliš často nemluví. Nicméně její přítomnost je evidentní při všech rozhodujících momentech Krista a církve. Byla přítomna při Vtělení, protože k němu došlo v jejím těle. Její lůno – říkávali církevní otcové – bylo „tkalcovským stavem“ nebo „dílnou“, kde Duch Svatý utkal Slovu jeho lidské roucho, bylo to „svatební lože“, na kterém se Bůh spojil s člověkem. Při Vtělení se utvářela samotná osoba Vykupitele, Bohočlověka s jejím výslovným souhlasem. Ona nepočíná přirozeným způsobem, ale zastíněná Božím Duchem.
Ve Velikonočním tajemství uskutečnil Ježíš dílo našeho vykoupení a ona tam znovu byla přítomna, protože je napsáno, že „U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská.“ (Jan 19,25). Na kříži Kristus myslí na ni a svěřuje ji do výchovy svého učedníka. „Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.“ (Jan 19,26-27)
P. Maria hrála zvláštní roli i o Letnicích, neboť je psáno, že apoštolové „se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry.“ (Sk 1,14) Na Letnice sestoupil na apoštoly Duch Svatý, když se modlili spolu s Ježíšovou matkou Marii. Něco podobné nám odhaluje Lukášovo evangelium, když opisuje Mariino Navštívení u Alžběty. „Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle; byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to (v slovenském překlade: „Odkiaľ mám to šťastie..“), že ke mně přichází matka mého Pána?“ (Lk 1,41-43) Duch Svatý způsobuje, že dílo spásy je v církvi stále účinné a aktuální a P. Maria je ve všech těchto tajemstvích přítomna.
Je vhodné pozorovat P. Marii takto, v tomto jejím prvotním umístění, nebo zapojení do života, který nám podává bible, a z toho vycházet pod vedením tradice k dalším úvahám. Nastala totiž chvíle, kdy už nemá být P. Marie předmětem diskuse a rozdělení mezi křesťany, ale příležitostí k jejich jednotě a vzájemnému bratrství. Maria se nám jeví jako znamení církve, která není dosud rozdělena ani na židokřesťany a po-hanokresťany, a proto je nejsilnější výzvou k jednotě. Když se dáváme na cestu ob-rácení a posvěcení v stopách Mariiných, jsme přesvědčeni, že prostřednictvím Marie mluví k církvi a ke každému z nás Bůh. Že ona je taky božím slovem, a že je to slovo významné. O P. Marii a jedině o ní můžeme říci, že je „těhotná Slovem“.
Možná by nás zajímalo, co dělala P. Marie po Letnicích. Právě toto může být vzorem pro člověka, který již cítí úbytek sil a vitality a chystá se na setkání s Kristem. Z vnějších událostí toho moc nevíme, ale z jejího vnitřního života můžeme cosi vytu-šit. Můžeme předpokládat, že Maria šla tou samou cestou jako po ní, mnozí svatí. A právě jejich svědectví nám může cosi říct o vnitřním životě P. Marie.
Především zde máme po ruce jeden záporný důkaz. Nikdo z apoštolů ji nezmi-ňuje ve svých listech, přestože v nich nacházíme narážky na mnoho křesťanských žen, které žily v tom období. P. Marie mizí v nejhlubším mlčení. Po Letnice jakoby vstoupila do klauzury, jako by byla první klauzúrovanou řeholníci církve. Její život je s Kristem ukryt v Bohu. P. Marie zahájila v církvi ono druhé povolání, kterým je skrytá a modlící se duše, která pomáhá svými modlitbami jiným na cestě Spásy.
Můžeme porozumět tomuto Mariinimu charismatu, když si ji necháme vyložit od svatých, kteří šli stejnou cestou. Sv. Terezka vykresluje, jak objevila své povolání, když slyšela v listech sv. Pavla mluvit o různých charismat, zatoužila po všech. Byla by chtěla současně být apoštolem, knězem, pannou i mučednicí.. Ale jak to provést? Ona sama přiznává, že tyto touhy byly pro ni opravdovým mučednictvím, až do té chvíle, kdy udělala velký objev. Kristovo tělo, kterým je církev, musí mít přece srdce, které oživuje všechny ostatní údy. V té chvíli našla své povolání, které vyjádřila touto větou: „V srdci své Matky církve budu láskou. Tak budu všem!“
A můžeme se ptát, co objevila Terezka v onen den? Objevila povolání P. Marie. Být v církvi srdcem, které miluje, srdcem, které sice nikdo nevidí, ale které oživuje všechno a vším hýbe. Z čeho byl tedy složen život P. Marie po Letnicích? Byl utkaný z ustavičné modlitby. O sv. Františkovi se říká, že ke konci svého života už nebyl „člověkem, který se modlí“ ale že se stal „modlitbou“. Potřeba a touha duše po Bohu je u těchto lidí tak velká, že žít dál na zemi je pro ně skutečným mučednictvím. O jedné mexičanke, která byla matkou mnoha dětí a ke konci života žila jako vdova, se říká, že se u ní začala rozvíjet nová forma Mariánské zbožnosti a to: následování samoty Matky Boží, která byla její údělem ke konci života. Tato Mariina samota znamená současně samotu i izolovanost, tiché mučednictví v holé víře, v zdánlivé nepřítomnosti Boha a jejího Syna, který je již v nebi.
Sv. Augustin ve svých vyznáních popisuje smrt své matky sv. Moniky. Když při jednom rozhovoru o věčnosti, zakusila jakousi předchuť ráje, řekla synovi: „Co tu mám ještě dělat?“ Za několik dní zemřela stravováná touhou po Bohu. Oč spíše mohla tato slova vyslovit P. Maria. Kierkegaard, filosof a protestant, napsal: „Ať se teologové církve hádají o Nanebevzetí Matky Boží, mně se to nezdá nepochopitelné, vždyť ona už nepatřila světu.“
Řekli jsme, že Maria je ke konci života předobrazem kontemplativního povolání v církvi. Můžeme se něco dozvědět o její modlitbě. Sv. Augustin dobře vyložil, že podstatou modlitby je touha po Bohu, která pramení „z víry, naděje a lásky”. Tvá touha je tvou modlitbou. Pokud pokračuje tvá touha, pokračuje i tvá modlitba. Ne nadarmo nás apoštol vyzývá: „Bez přestání se modlete!“ Pokud nechceš přerušit modlitbu, nikdy nepřestávej toužit. Tvá ustavičná touha bude tvým ustavičným voláním. Marie znala ustavičnou modlitbu, protože touha po Bohu byla v jejím srdci ustavičně.