Dva nejvýznamnější apoštolové sv. Petr a sv. Pavel, mají v církvi dva svátky. Jejich hlavní svátek se slaví společně 29. června. Kromě toho každý z nich má ještě jeden svátek. Sv. Petrovi je zasvěcen 22. únor, Stolec sv. Petra, kdy si církev připomíná jeho učitelský úřad. Sv. Pavlovi je zasvěcen dnešní den, kdy si církev připomíná událost jeho obrácení, které je významné nejen pro jeho osobní život, ale pro celou církev. Můžeme říci, že jeho obrácení může posloužit jako vzor každého obrácení. Vždyť v celém, přímo zázračném životě apoštola, největším zázrakem, je jeho lidsky nevysvětlitelné obrácení. Obrácení duše od zla k dobru, od nevěry k víře, od bludu k pravdě je jev nadpřirozený, který lze filosofický a teologický vysvětlit, jen zásahem Boží milosti. Zkusme si jej rozdělit do určitých etap.
Nejprve se podíváme na to, co mu předcházelo. Když Židé kamenovali Štěpána, byl při tom a hlídal svrchní šaty těch, kteří ho kamenovali. Tam někde můžeme vidět první předpoklad jeho obrácení. Byla to modlitba sv. Štěpána za nepřátele. Sv. Augustin tuto souvislost vystihuje svým výrokem: „Církev by neměla Pavla, kdyby se Štěpán nebyl modlil.“ Šavel se velmi aktivně zapájel do pronásledování křesťanů. V Sk 9,1-2 nacházíme takto vyjádřen jeho duchovní stav před obrácením: „Šavel soptil hrozbami a hořel touhou zabíjet učedníky Páně. Přišel k veleknězi a vyžádal si od něho pověřující listy na synagógy v Damašku; najde-li tam některé stoupence tohoto vyznání, muže i ženy, aby je mohl přivést v poutech do Jeruzaléma.“ On sám spoutává muže i ženy a přivádí je před veleradu. Dokonce si od velekněze vyžádal doporučující listy, aby totéž mohl udělat v Damašku. Takto popisují Skutky apoštolské, jakoby vnější rámec událostí, tak, jak jej vnímali křesťané. Šavel je podle tohoto popisu špatný člověk, kterého by podle našich kritérií měl Pán Bůh spravedlivě potrestat.
On sám popisuje svůj vnitřní stav před obrácením trochu jinak: „Já jsem Žid a narodil jsem se v Tarsu v Kilikii, ale vyrostl jsem tady v tomto městě a přesně jsem byl vychován, jak to žádá otcovský zákon, ve škole u Gamaliela. Moje horlivost pro Boha byla veliká, jako je tomu u vás dodneška. Proto jsem pronásledoval toto učení (víru v Ježíše Krista) až na smrt, dával jsem spoutat a do vězení zavírat muže i ženy. To mi může dosvědčit velekněz a celá rada starších. Od nich jsem také dostal listy pro bratry v Damašku a odebral se tam, abych i odtamtud přivezl svázané křesťany do Jeruzaléma k potrestání.“ (Sk 22,3-5) Ve svých listech Pavel poukazuje, že tyto věci dělal z nevědomosti. Můžeme říci, že subjektivně byl přesvědčen, že koná dobře a správně. Možná se Bůh i proto nad ním smiloval, že byl horlivý a myslel si, že mu tím slouží.
Psychologicky nepochopitelné je, že se v jednom okamžiku úplně změnil. I z tohoto všeho můžeme pochopit, jak těžko je někoho správně posoudit. Jedině Bůh vidí do srdce. Pro jedny byl člověkem, kterým je třeba opovrhovat, ale pro Boha byl vyvolenou a vzácnou nádobou. Jednou bude se stejnou horlivostí pracovat na šíření evangelia o Božím Synu. Na počátku jeho obrácení stojí Boží milost. Sv. Pavel to vyjádří později ve svých listech: „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ (Řím 5,8) Na cestě do Damašku ho zasáhl Bůh. Toto setkání se vzkříšeným Kristem naprosto změnilo osobnost sv. Pavla. Skutky apoštolské říkají: „Když byl na cestě a už se blížil k Damašku, tu ho náhle obklopilo světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel, že k němu mluví nějaký hlas: „Šavle, Šavle, proč mne pronásleduješ?“ Zeptal se: „Kdo jsi, Pane?“ Ten odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale vstaň, jdi do města. Tam ti bude řečeno, co máš dělat.“ (Sk 9,3-6)
Odkud víme o tom, že to byl skutečně Kristus, kdo se zjevil Pavlovi? Víme to z jeho vlastních slov a víme to i ze slov Pána Ježíše, který o sobě prohlašuje: „Já jsem světlo světa.“ (Jn 8,12) ale především tak můžeme usuzovat na základě změny, která se s ním udála. O jaké světlo se zde jednalo. Je to živé, osobní světlo, světlo blaženosti, pravdy, radosti a krásy. Je to světlo, které vyzařuje teplo lásky a porozumění. Je to světlo poznání všeho. Je to světlo, které od té chvíle bude prozařovat všechny chvíle Pavlova života a které bude podnětem jeho meditaci. Je to světlo Kristovo. Listy sv. Pavla jsou svědectvím toho, že Pavel zná Boha, že se s ním setkal. Nikdo z apoštolů nemá takovou hlubokou zkušenost s Kristem, jako Pavel. Jemu se zjevil oslavený a vzkříšený Pán, který sedí po pravici Otce a skrze něho a pro něho bylo všechno stvořeno. Toto poznání mění i jeho životní styl. Pavel chce uchvátit, získat Krista, protože všechny, věci, když je zrovna s ním, jsou jen přeludem.
Zajímavé je ovoce tohoto zvláštního setkání. Horlivost v apoštolátu. Nikdo z apoštolů se tak nenamáhal při šíření evangelia jako Pavel, nikdo z apoštolů nepřinesl tolik obětí jako Pavel. I tato horlivost, je znakem toho, že se Pavel skutečně setkal s tím, který ho zcela uchvátil. Člověk „Starého zákona“ dobře věděl, kdo je tvůrcem jeho dokonalosti, a proto se modlil: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.“ V prvním listu Timoteovi slyšíme tato slova: „Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě, ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník. A přece jsem došel slitování, protože jsem ve své nevěře nevěděl, co dělám. A milost našeho Pána se nadmíru rozhojnila a s ní víra i láska v Kristu Ježíši. Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného přijetí: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě, avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří, a tak dosáhnou věčného života.“
Sv. Pavel apoštol, který sám na sebe zakusil velikost Božího slitování, nám hlásá a jak sám říká, je to spolehlivé a zcela věrohodné, že „Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky.“ Aby se člověk uměl z toho radovat, musí přijmout i to následující Pavlovo vyznání: „Já k nim patřím na prvním místě.“ Dokud člověk nezná svou vlastní hříšnost, nezná ani radost z evangelia. Dokud nepochopil, že on sám, ten slušný člověk, je tím ztraceným případem, který na svém polepšení nedokáže udělat ani to málo, nepochopí podstatu radostné zvěsti evangelia. V každém svatém přijímání, při každém čtení Božího Slova, při každé modlitbě se můžeme setkat s tímto úchvatným Pánem, který jediný stojí za to, abychom pro něho žili i umírali. Amen!