Evangelium popisuje různá setkání s Ježíšem. Při Zvěstování ho přijímá Panna Maria, pak se s ním v chudém dítěti setkávají pastýři. V dnešním evangeliu se s ním v chrámu setkávají dva věkem starší a přece krásní lidé: Simeon a Anna. Když Písmo svaté popisuje v druhé knize Makabejské starce Eleazara, hovoří o něm jako o „muži v pokročilém věku, a ctihodného vzhledu (přece krásného vzhledu)“. Stáří nemusí nutně znamenat i ztrátu krásy. Krása starého člověka nespočívá v pružném těle, ale spíše v krásné duši, která se projevuje v jeho vzhledu a v jeho chování. Takovou krásu získávají ti, kteří jsou krásní svým charakterem. Mladí lidé mohou být zdánlivě krásní i bez charakteru, ale staří lidé jsou krásní jen tehdy, když se rozvil jejich charakter. To nejošklivější, co lze na tomto světě vidět, je starý člověk bez charakteru. Krásný charakter je plodem poslušnosti vůči Bohu a jeho příkazům. Svatost a krása spolu úzce souvisí. Bůh je krásný pro svou svatost a člověk je krásný, když je Boží.
Evangelium hovoří o starci Simeonovi, který byl na toto setkání veden Božím Duchem. V chrámu se ale ještě kdosi jiní chtěl a proto se i setkal s Ježíšem, neboť Bůh odpovídá na lidskou touhu. Písmo říká: „Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova – bylo jí už čtyřiaosmdesát let.“ Evangelium ji nazývá prorokyní. Prorok je ten, kdo mluví jménem Božím, kdo tlumočí Boží Slovo do lidské řeči.
Ve svém životě poznala důsledky prvotního hříchu. Sedm let žila se svým manželem a očekávala dítě. Z vyprávění to vyznívá tak, že její manželství bylo neplodné. Přežila smrt milované bytosti a možná právě tehdy si uvědomila nestálost pozemských věcí. Neplodnost a smrt milovaného ji určitě zranili, ale její zranění ji otevřeli Bohu, který je Láska a Život. Po sedmiletém manželství a po smrti manžela se zasvětila v jakémsi osobním rozhodnutí Bohu. A protože věděla ocenit hodnotu dítěte, dal se jí Spasitel poznat v malém dítěti. Anna se setkala s Božím Slovem, které se v osobě dítěte Ježíš stalo člověkem.
„Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci.“ Sv. Pavel v listu Timotejovi píše: „Ta, která je opravdu vdovou a je osamělá, doufá v Boha a dnem i nocí vytrvale prosí a modlí se.“ Lukáš o ní říká, že z chrámu nevycházela, chrám neopouštěla. Chtěla být blízko Bohu, chtěla být tam, kde je Bůh. Takto řešila problém své osamělosti. A samota se pro ni stala místem setkání s Bohem. Světci svorně říkají: „O blažená samota, o samá blaženost.“ Anna se nechtěla vzdálit z Boží blízkosti. Z přítomnosti Boží čerpala sílu. Její duše ustavičně volala „Přijď Pane Ježíši!“
„Sloužila Bohu posty a modlitbami..“ Ve svém půstu prožívala bolest své nedoplněné existence a neucpávala ji žádnými náhražkami. Její půst byl ustavičným křikem její bytosti po Bohu. Nechtěla se spokojit s ničím jiným než se samotným Bohem. Půst posiloval její modlitbu. V lásce vůči Bohu máme překročit svůj egoismus. Proto může tato láska i bolet. Boha, svého Otce a Původce, Boha, bez kterého bychom vůbec nebyli a netěšili se z daru bytí a života, máme milovat celým srdcem, celou duší, ze všech svých sil a celou svou myslí. On má být na zcela prvním místě v našich srdcích, dokonce ještě před námi samými. Boha máme milovat víc než svůj život, protože v něm je Věčný Život.
Máme ho milovat celou svou myslí. My si uvědomujeme sami sebe jen částečně. Bůh nás svou myšlenkou tvoří a udržuje v bytí. On je základem pro každé vědomí a poznání. Všechny naše myšlenky jsou mu zřejmé. Proto je důstojné a správné ze všech svých myšlenek udělat modlitbu. Nemyslet monologických ale dialogický. Nemyslet tak, jakoby Bůh nebyl svědkem každé myšlenky, ale všechny myšlenky směřovat k Němu. Je velmi bolavé, když je Boží pozornost stále upřena na člověka a člověk myslí jakoby Bůh nebyl stálým svědkem jeho myšlenek. Nemyslet na Boha je hřích. Vždyť je to vlastně součást prvního přikázání. Abych byl trošku konkrétnější. Když chodím po domově se svatým přijímáním, skoro všude nacházím zapnutou televizi. Nic mě tak netěší, jako když najdu někoho s růžencem v ruce, nebo při čtení Písma, nebo si pouští aspoň nějaký zbožný program. Modlitba má být stálým křikem k Bohu.
Anna „sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci.“ Když se člověk modlí, slouží Bohu tím, že dovoluje svou odevzdaností, aby Bůh mohl konat v něm své dílo. Když se modlíme, dáváme se Bohu k dispozici a tím mu sloužíme. Tehdy On do nás vtiskuje svůj obraz. V modlitbě nás přeměňuje na svůj obraz. Anna se modlila dnem i nocí, můžeme říci „ustavičně“, neboť jen ustavičná modlitba člověka přivede až k Božímu trůnu. Modlitba je jako mávání křídel. Když přestaneš mávat, už neletíš, ale klesáš dolů.
Anna svou modlitbou sloužila Bohu. Jak daleko jsme zbloudili, když si chceme z Pána a Boha udělat svého sluhu místo toho, abychom my sloužili Jemu. Židé přicházeli do chrámu něco obětovat a sloužit Bohu. My chceme mít ze své zbožnosti především něco pro sebe a když Bůh tyto naše očekávání nesplní, znechuceni odcházíme a hledáme jiného boha, který nám bude lépe sloužit a vyhovovat. Paradox je v tom, že ve skutečnosti nám Bůh opravdu slouží a také se za nás a pro nás obětuje a to až tak, jak to zjevuje Ježíš při poslední večeři, když apoštolům myje nohy, nebo když dává své tělo a krev jako základ nové oběti. A nemyje jen naše nohy vodou, ale i naše duše svou krví. On slouží nám a my máme sloužit jemu. Sloužit Bohu je nejvyšší poctou i odměnou.
„Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma.“ A protože ustavičně bděla a byla pozorná vůči Bohu, tak její pozornosti neušla tato tichá návštěva Boha v chrámu. Přišla i ona, chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, co čekali vykoupení Jeruzaléma. Blahoslavení ti, kteří si svou nesvobodu uvědomují a čekají na příchod Vykupitele. Toto vše se odehrálo v chrámu během služby Bohu. Přišla sloužit a Bůh si posloužil její darem rozlišování. Dokázala evangelizovat, neboť Bůh byl v jejím srdci na prvním místě. Milovala Boha nadevše.
„Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.“ V dnešním evangeliu se nám Bůh zjevuje jako dítě, které potřebuje ochranu rodičů, které má růst a sílit v moudrosti i v milosti. Dovolme Ježíšovi, aby rostl v nás. Sv. Pavel v listě Kolosanům říká: „Nyní se raduji v utrpeních pro vás a na svém těle doplňuji to, co chybí Kristovu utrpení pro jeho tělo, kterým je církev. Já jsem se stal jejím služebníkem podle Božího daru, který jsem dostal pro vás, abych naplnil Boží Slovo, tajemství, které bylo od věků a pokolení skryté, ale nyní se zjevilo jeho svatým. Jim chtěl Bůh dát poznat bohatství slávy tohoto tajemství mezi pohany, a jím je Kristus ve vás, naděje slávy.“
Sv. Řehoř Naziánsky (326-390) nám zanechal tuto myšlenku o modlitbě: „Ustavičně žij v modlitbě a vždy děkuj Bohu za všechno, cokoli se s tebou děje. Ať tvůj rozum nepřestane myslet na Boha a jazyk se chrání od hříchu. Něco jiného je láska k moudrosti, a jiné je pamatování na Boha. Pamatovat na Boha je nutnější jako dýchání a pokud to tak lze vyjádřit, kromě toho ani nemáme nic jiného dělat, jen rozjímat dnem i nocí, večer, ráno i poledne rozjímat a vzdychat a velebit Pána v každém čase, ležíc i stojíc, či kráčeje po cestě (Dt 6,7) a i při práci pamatovat na Boha a tímto pamatováním růst v čistotě.“