Sv. Jan od Kříže učí, že „když se duše rozhodne velkoryse sloužit Bohu, Bůh zpravidla začne tím, že duši pozvedne a hýčká ji tak, jak milující matka hýčká své děcko. Zahřívá ho na svých mateřských prsou, krmí ho sladkým mlékem a dává mu chutnou, jemnou potravu, nosí ho v náruči a hladí ho”. Pocity blaženosti, které člověka zaplavují, nejdou ale příliš do hloubky, láska je dosud velmi povrchní a zaměřená na vlastní JÁ. „Duše se s velkou horlivostí oddává všem těmto duchovním cvičením a činnostem, neboť v nich nachází útěchu a radost. Protože dosud nepodstoupila těžký boj za dosažení spolehlivých ctností, dopouští se ve svých duchovních cvičeních mnoha chyb a nedokonalostí… Neměla dosud příležitost vybudovat si pevný charakter, z toho nutně vyplývá, že si počíná jako slabé a nevědomé dítě”. Sv. Jan od Kříže popisuje, v čem spočívá toto dětinství a tato nedokonalost. S obdivuhodnou psychologickou znalostí odhaluje skrytý egoismus, kterým je začátečník v tomto období ještě přesycený. Vlastní silou se nelze této slabosti zbavit. Musí zde zasáhnout Bůh.
A tedy po prvním období větších či menších úspěchů v modlitbě prožíváme zpravidla krizi, když nabudeme dojem, že jsme zabloudili, nebo že jsme dostali do slepé uličky. Pasivní noc smyslů je právě takovým obdobím v životě modlitby, když cesta je pro nás zcela nebo částečně zamlžená. Je to období, kdy mnoho zda lépe řečeno většina putujících vnitřní modlitbu zanechá. Proto je také tato noc rozhodující epizodou pro další život. Jan z Kříže věnoval celou knihu analýze této krize, proto se můžeme klidně k němu obrátit o radu a pokusit se převést jeho myšlenky do jazyka naší doby.
Kde se nachází člověk v okamžiku, když ho zastihne noc? To už má za sebou nějakou dobu cvičení v meditaci. Tímto slovem myslí sv. Jan z Kříže každou formu vnitřní modlitby, která předchází kontemplace. Meditace se postupně stává jednodušší. Počínající kontemplace je téměř neznatelná a v mnoha případech si ji člověk ani neuvědomuje. Proto zde nemůže být ani řeč o pocitu uspokojení, nýbrž naopak, dostavuje se neklid, úzkost, nejistota. Dalo by se říci, že člověk, který dospěl k noci smyslů je kontemplativní, aniž si to sám uvědomil. Bůh se mu dává novým způsobem, ale člověk se v tom nevyzná.
Pro Jana z Kříže je duchovní vyprahlost v modlitbě důležitým obdobím. Tato duchovní vyprahlost znamená sedět v Boží čekárně a doufat, že Bohu se zlíbí mě opět přijmout. Bezútěšná modlitba je také pokrokem na cestě, i v ní se nás Bůh ujímá, i ona je kontemplací a mystikou. To neznamená, že kontemplace vždy způsobuje noc a tmu, ale že v určitém úseku cesty se očisťující, posvěcující zásah Boží prožívá jako noc. Noc smyslů je snadno poznatelná. Jan z Kříže udává tři charakteristické znamení pro tuto noc. Díky těmto třem znamením si můžeme udělat dost přesný obraz o tom, co člověk během tohoto období krizí i prožívá.
„První znamení objevíme, když nenacházíme radost a útěchu ve věcech nebeských ani pozemských. Neboť pokud vede Bůh duši do temné noci, aby zde její smyslové žádosti vyschly a duše se od nich očistila, pak nedovolí, aby duše prožívala radost z čehokoliv.“ Všechno potěšení v oblasti smyslů je člověku odejmuté, ať už se týká věci duchovních či světských. Modlitba nepřináší již takovou radost jako předtím. Při duchovním čtení se člověku velmi těžko soustřeďuje myšlenky, takže namísto toho, jen nečinně sedí a snívá. Mše i svaté přijímání, které dříve tvořily vrchol dne, se stávají utrpením a bolestí. Projevovat lásku k bližním je čím dál obtížnější a důsledkem toho je i víc osobních porážek. Ani běžné každodenní zaměstnání již neposkytuje uspokojení. Kdo před tím pracoval s chutí, musí se nyní s násilím přemáhat. Před tím působilo radost poslouchat hudbu, číst román, navštěvovat přátele, nyní je radost pryč. Svět velmi zešedl. Člověk se na této cestě ocitá jaksi stranou od všeho dění. Stal se v tomto světě cizincem.
Druhým znamením je vnitřní rozštěpení. Předtím byl plně zaujat svou prací a světskými záležitostmi. Nyní v hloubce jeho nitra je cosi stále bokem tohoto všeho. Cosi, co již uchvátil Bůh. Bůh je na cestě zmocnit se lidského srdce – to je kontemplace – ovšem činí to tak jemně a láskyplně, že člověk nemá ani ponětí, co Bůh právě v jeho nitru jedná. Cítí jen, že nadále se již nedokáže zabývat běžnými věcmi jako předtím. Důvodem této neschopnosti je právě to, že jeho vnitřek je zaujaté Bohem, bez toho, aby o tom měl tušení.
Rozštěpení, které tehdy člověk prožívá v sobě, mu velmi ztěžuje život. Musí žít současně v dvojím světě a žádný z nich není jeho vlastní. Ať ve světě, ve kterém se předtím cítil jako doma, dělá cokoliv, neustále si uvědomuje: Mé srdce tu už není, je jinde, v úplně jiném světě. Avšak i v tom jiném světě je cizincem. V tomto období často prožívá velkou touhu po Bohu; ne tu, která se zakládá na rozumovém poznání, že Bůh je hoden větší lásky, ale ze skutečné potřeby. Touhu, která doslova bolí, ale také dokáže přinášet štěstí. Neboť to je tajemství velké touhy, že trýzní a zároveň oblažuje. Bez této touhy není možné být, ať bolí jakkoliv, a nechtěli bychom ji vyměnit za nic na světě – i když pochopitelně toužíme po jejím naplnění.
„Třetí znamení, které nám pomáhá poznat očistu smyslů, jak o tom byla řeč výše, spočívá v tom, že už nedokážeme meditovat ani uvažovat jako dříve pomocí představivosti, ať se namáháme, jako chceme.” Už předtím jsme si říkali, že sv. Jan od Kříže považuje za meditaci každou formu vnitřní modlitby, která předchází kontemplace. Meditace nemusí tedy nutně znamenat myšlenkovou činnost, která chce něco analyzovat, ale meditací se rozumí jakákoliv forma modlitby, když přecházíme od jednoho tématu k druhému: jako jdou za sebou myšlenky, slova i city. Také láskyplný rozhovor s Ježíšem spadá do „meditace“, jenže teď je takový rozhovor pomocí slov nemožný. Jdeš ulicí, vejdeš do kostela. Chceš něco říct Ježíšovi, ale slova ti odumřou na rtech. Sedíš němě před svatostánkem jako před zdí. Zajímavé, že můžeme číst knihu o Bohu, můžeme studovat vědní obory pojednávající o něm, můžeme psát o Žalmech, či kázat o eucharistii, ale od chvíle, kdy se k Bohu obracíme v druhé osobě, když se začneme modlit, když začneme žalmy používat jako modlitební texty, ze slov se vytrácí význam. Můžeme pocítit i to, že už nebudeme rozumět ani tomu jednoduchému: „Sláva Otci…“ na konci jednotlivých žalmů.
Kde se vzala tato bezmocnost? Důvodem je, že tady na hlubší úrovni vyrůstá něco, co se člověka zmocňuje stále více: „Bůh už nekomunikuje s duší prostřednictvím smyslů jako předtím, stejně s ní nediskutuje na podkladě nahromaděných a uspořádaných vědomostí, ale teď se začíná projevovat působením čistého ducha, takže nějaké postupné myšlení zde již neexistuje. „Duch svatý, který nám byl dán při křtu, ale dosud jakoby byl nečinný, se nyní začíná probouzet.” Vzdechy Ducha Svatého jsou dosud neslyšitelné, něco se však hýbe a toto dění vyžaduje stále větší podíl z celého člověka, takže člověk nemá již svobodu činit na úrovni smyslů, co chce. Bůh začíná člověka poutat.
Bůh hází své sítě a člověk se do nich zaplétá. Měli bychom říci: blaho poutá, líbezná síť! Jenže člověk dosud nechápe, že je to Boží síť. Cítí jen to, že je chycen. Kontakt s Bohem nás na začátku vždy rozrušuje a mate. „Kdykoli se Bůh člověku odhalí, je první reakcí bázeň a zmatek. Tak je tomu i v našem případě: „Když se Bůh člověku sdílí, je to zpočátku spojeno s útrapami vnitřní očisty, až později se objeví líbeznost lásky”. Pasívní modlitba spadne, můžeme tak říct náhle z nebe. Stane se tak úplně neočekávaně a člověk je v tom okamžiku zavalený pocitem štěstí, prožívá vnitřní uspokojení, okouší nebeskou blaženost.