V dnešní den se nám nabízí zamyšlení nad smrtí. I když nám Písmo svaté mluví o smrti jako o trestu za hřích a v Knize Moudrosti dokonce nacházíme verše, které říkají, že „Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynutí živých“ (Mudr 1,13) ale „ďáblovou závistí však vešla do světa smrt“ (Mudr 2,24), přece platí, že od okamžiku, kdy Ježíš svou smrtí naši smrt přemohl, stává se i biologická smrt člověka místem setkání s Bohem. Ježíš, Pravý Bůh a pravý člověk vstoupil do reality lidské smrti a dal jí jiný význam svým Vzkříšením. Sv. František se v odvaze víry nestydí nazývat tělesnou smrt sestrou. Ve svém chvalozpěvu na stvoření těmito slovy vyzývá smrt k oslavě Boha: „Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla, žádný živý člověk jí nemůže uniknout. Běda těm, kteří zemřou ve smrtelných hříších. Blaze těm, které nalezne spojených s tvou nejsvětější vůlí, neboť druhá smrt jim neublíží.“
Proč můžeme mluvit o lidské smrti jako o dobrodiní? Stává se dobrodiním od okamžiku prvotního hříchu. V knize Genesis čteme, že když člověk zhřešil, v jeho bytosti se objevilo mnoho deformací (rozum se mu zatemnil, vůle se naklonila ke zlu, probudila se v něm žádostivost, v jeho životě se objevilo psychické trápení i fyzické nemoci a utrpení). V téže knize se píše: „I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“ (Gen 3,22) Když čteme tento text povrchně, můžeme mít dojem, že nám Bůh nedopřeje, abychom žili věčně. Ale když se lépe nad tím zamyslíme, zjistíme, že i v tom je projev milosrdenství a soucitu vůči narušenému člověku, který spočívá v tomto: Bůh nechce, aby člověk zůstal navěky ve stavu své narušenosti. Kdyby v takovém stavu jedl ze stromu života zůstal by navždy v narušené bytosti. A to by nebyl ten život, který pro nás připravil Bůh.
Sv. Ambrož říká: „Smrt sice nepatřila k lidské přirozenosti, ale stala se pak něčím přirozeným; Bůh neustanovil smrt od počátku, ale dal ji jako lék. Neboť člověk byl za svou zpronevěru odsouzen k denní lopotě, naříkal, těžce to nesl a začal mít nešťastný život. Bylo třeba učinit konec tomuto zlému stavu, a tak měla smrt navrátit, co život ztratil. Nesmrtelnost bez milosti by byla spíše břemenem než ziskem.“ (Z řečí nad hrobem jeho bratra Satyra)
Dnes se nám nabízí pohled na očistec. Jaké jsou naše představy o něm? Mnozí si ho představují jako jakousi mučírnu pod přímým Božím vedením, kde se důsledně vyžaduje spravedlnost a tresty za naše hříchy, snad jediný rozdíl mezi peklem a očistcem spočívá v tom, že očistec jednou skončí. Myslím, že vhodnější je mluvit o Boží psychiatrické klinice, o Božím operačním sále pro duše. Velikost bolesti očišťování je přímo úměrná velikosti sebelásky, ve které člověk žil a umřel. Potřeba očištění člověka vyplývá z jeho předurčení. Bůh nás určil k tomu, abychom se stali jeho obrazem. Toto své poslání dokážeme naplnit jen tehdy, když se naše bytosti stanou příbytkem Boha, tedy místem Vtělení a Vyjádření, Zjevení Boží Lásky. Člověk je pozván k bezprostřednímu vztahu s Bohem, k tomu, aby svým tělem tlumočil Boha – Lásku, oslavil Boha. Když my teď oslavíme Boha – dokonalou nesobeckou Lásku, i Bůh nás v Sobě Samem oslaví. Pokud člověk nežije Boží Lásku, která spočívá v poslušnosti Božím příkazům, tak v tomto svém poslání selhává. A myslím si, že toto selhání se týká nás všech. Proto potřebujeme očištění a očistec.
Věřící člověk může začít svůj očistec už na tomto světě, pokud ve světle poznání Boží Lásky začne zápasit o Lásku k Bohu a o svobodu od hříchu, protože každý hřích je opakem Vtělení a Zjevení Lásky. Každý hřích spočívá v sebe-lásce až po pohrdnutí Bohem. Každý hřích způsobuje, že se člověk stává místem projevení a přebývání zlého ducha. Proto dříve než se člověk stane tím, čím má z Božího určení být, potřebuje zvítězit nad hříchem. A toto je očistec, který v Kristově milosti může a má začít už na zemi. Svatí jím prošli již na zemi. Včera jsme slyšeli výrok: „Víme však, že když se on zjeví, budeme mu podobní, protože ho budeme vidět takového, jaký je. Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, jako je on čistý.“
Nemysleme si, že když někdo denně žije hříchu a plní tak vůli ďábla, že v hodině smrti se jeho sklony změní jakoby úderem kouzelného proutku. I v duchovním životě platí zákon setrvačnosti. Pěkně ho vyjadřuje jedno přísloví: „Strom padá na tu stranu, kam se celý život naklání!“ Zápas s hříchem je povinností každého křesťana. Ježíš nikomu z nás neslibuje, že když budeme chodit pravidelně do kostela, budeme spaseni. Chodit do kostela je nutné, ale to nestačí. Máme činit pokání a to je odvrácení se od hříchu a příklonění se k Bohu.
Někdy sebe samých hodnotíme podle svých vnějších skutků a vychází nám, že jsme na tom celkem dobře. Ale hřích je cosi víc. Každý hřích se týká kvality lidského bytí. Když dobrovolně hřeším, stávám se příbytkem zlého a to se projeví v mém vnitřním prožívaní. Kdybychom byli skutečně dobrými, hřích by nevládl v našich údech. Toto vnitřní zlo mizí, když se oddáváme Kristu. Mizí zlé myšlenky, představy, touhy a člověk zažívá svobodu od hříchu. Když takto postupujeme, nemusíme se bát očistce po smrti. Kdo věrně následuje Krista, kdo se už teď nechává soudit a napravovat Božím Slovem, tomu soud po smrti už nehrozí.
Sv. Kateřina Janovská píše, jak jednou při svaté zpovědi „pocítila velkou bolest v srdci kvůli nesmírné Boží lásce“. S jasným vědomím své bídy a svých chyb a zároveň i velké Boží dobroty téměř zkolabovala. Byla zasažena hluboce v duši tímto poznáním sebe samé, svého prázdného života a zároveň Boží dobroty. Z tohoto jejího zážitku se zrodilo rozhodnutí, které dále orientovalo celý její život, vyjádřené slovy: „Už žádný svět, už žádný hřích“ (Vita mirabile, 3rv) Podle sv. Kateřiny je očistec vnitřní oheň. Světice mluví o cestě očišťování duše, nasměrované k plnému společenství s Bohem, vycházeje z vlastní zkušenosti hluboké bolesti kvůli spáchaným hříchům, ve srovnání s nekonečnou láskou Boha.
Jiná mystička popisuje očistec takto: „Je to geniální vynález Boha. Představme si: jednoho dne se dveře otevřou a objeví se v nich bytost nepopsatelně krásná. Tak krásná, jakou jste ještě v životě nikdy na zemi neviděli. Jste okouzlen touto bytostí, vyzařující krásu o to víc, že tato bytost vám naznačuje, že je do vás bláznivě zamilovaná. Dříve jste si neuměli ani představit, že by vás mohl někdo tak milovat. Vycítíte také, že má velkou touhu přitáhnout vás k sobě, obejmout vás a oheň lásky, který již ve vašem srdci hoří vás pohání, abyste se vrhli do jejího náručí. V tom momentě si uvědomíte, že jste se už celé měsíce neumývali a že odporně smrdíte, že vám teče z nosu, vaše vlasy jsou mastné a slepené, na šatech máte velmi velké skvrny a pod.. Uvědomujete si, že se v takovém stavu nemůžete před ni dostavit, že se nejprve musíte jít umýt, osprchovat a až potom znovu přijít a předstoupit před tuto bytost.
Avšak láska, která se už zrodila ve vašem srdci je tak silná, že tento odklad na později, způsobený tím, že se jdete osprchovat, je zcela nesnesitelný! Bolest z nepřítomnosti, ačkoli pouze dočasné, je hroznou popáleninou v srdci a závisí na intenzitě prožívané lásky. To je očistec! Je to zpoždění způsobené vaší nečistotou, jakoby „čekací doba“ před Božím objetím – popálenina Lásky, která vám způsobuje hrozné utrpení, je to jakoby nostalgie po Lásce. A přesně tato nostalgie nás očišťuje z toho, co je ještě v nás nečisté. Očistec je místem touhy, šílené touhy po Bohu, po tom Bohu, kterého již duše zná, protože ho viděla, ale se kterým ještě není sjednocena.
Očistec je jako velká krize, způsobená nedostatkem Boží přítomnosti. A přece by se žádná duše nechtěla vrátit z očistce na zem, protože má poznání, které nás nekonečně přesahuje, a nemohla by se už nikdy vrátit do temnoty země. Hle, v tom spočívá rozdíl mezi očistcem a utrpením, které známe zde na zemi. V očistci mají duše navzdory hrůzné bolesti jistotu, že budou moci navždy žít s Bohem. Tato absolutní jistota jim způsobuje to, že radost je větší než bolest. Neexistuje na zemi nic, co by v nich vyvolávalo touhu znovu tu žít, neboť na zemi si nejsme nikdy ničím jisti. Duše se sama rozhoduje jít do očistce, aby byla čistá, než půjde do nebe. V očistci duše zcela plní Boží vůli. Těší se z dobra a přeje si naše dobro. Velmi miluje Boha, i lidi na zemi. Je dokonale spojena se Světlem Božím v Duchu svatém.