V této „dušičkové“ době se náš pohled soustředí na jedno zvláštní místo mezi nebem a zemí, na očistec. Jaké jsou naše představy o tomto místě’? Mnozí katolíci mají v sobě představy často živené všelijakými soukromými zjeveními, že je to jakási příšerná Boží mučírna pod přímým Božím dohledem a vedením, kde se důsledně vyžaduje spravedlnost a tresty za naše hříchy. Snad jediný rozdíl mezi peklem a očistcem, podle těchto lidi, spočívá v tom, že očistec jednou skončí.
Podívejme se, co učí o očistci Římský katechismus: „Abychom pochopili tuto nauku a tuto církevní praxi, je třeba si uvědomit, že hřích má dvojaký následek. Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem, a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života. Být zbaven věčného života se nazývá „věčný trest” za hřích. Na druhé straně každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu, jenž se nazývá očistec. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá „časný trest“ za hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledek vyplývající ze samé povahy hříchu. Obrácení, jenž pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest.
Věčný trest je něco, co si člověk zaslouží za každé vědomé a dobrovolné přestoupení Božích příkazů, protože toto vědomé a dobrovolné přestoupeni je pohrdnutí Absolutním Dobrem. V takové pozici je každý hříšník před Bohem. Dokud nezmění své směřování a otočí se k Bohu zády, kráčí do zatracení. Toto by čekalo každého člověka, kdyby nás z této hrůzy nezachránil sám Bůh. Bůh odpouští člověku jeho nekonečný dluh, který by nikdy člověk nebyl schopen splatit a to se děje díky absolutní poslušnosti Božího Syna, díky poslušnosti, o níž říká Písmo, že je poslušností až ke smrti. Bůh zahlazuje věčný trest člověka, který se k němu skrze Ukřižovaného navrací.
Časné tresty jsou zranění, které způsobuje hřích v rámci stvořené skutečnosti. Hřích ubližuje člověku samému i jeho bližním a očistec je místem léčení těchto pokřivených skutečností. Sem například patři potřeba smířit se s ostatními lidmi, potřeba odpuštění, sebepoznání a sebepřijetí. Uzdravení schopností věřit, doufat a milovat a mnoho jiných nám neznámých skutečností.
Podle výpovědí lidí, kteří přežili klinickou smrt, bych se odvážil tvrdit, že očistec muže být krásné a utěšené místo. Muže tam být dokonce nádherná příroda. Ale položme si otázku, která znepokojuje mnohé: Jsou tam bolesti? Ano, jsou a mohou být dokonce hrozné, protože jde o duchovní bolest. Než budu pokračovat dál, zamysleme se na chvíli nad smyslem bolesti. Již v lidském těle je prvotním smyslem bolesti upozornit nás, že něco v našem těle není v pořádku. Tato bolest má smysl, jen je třeba ji správně pochopit. A pokud se jí chceme zbavit, je třeba cosi udělat pro své zdraví. I bolest duše je signálem. Duše trpí tehdy, když člověk nesměřuje ke svému věčnému cíli, kterým je Bůh. Duše trpí, když nežije lásku, tedy když žije hřích. Naopak duše se nesmírně raduje z každého přiblížení se k Bohu, k Lásce.
Duchovní bolest je cosi jiné než fyzická bolest, kterou lze tlumit léky. I duchovní bolest, pokud člověk žije v těle, může alespoň zdánlivě utlumit, např. bráním léku na psychickou pohodu anebo tím, že se opije nebo nadroguje. Ale po smrti už tuto možnost opití nemá. Tam člověk už nemůže utíkat před svým nitrem a vidí svou ubohost v celé nahotě. Ničím omamným nemůže přehlušit prázdnotu své duše, pokud do ní nevpustil Ježíše a neodevzdal mu svůj život ke spáse. Je to bolest duše po Bohu, pro kterého jsme byli stvořeni a určeni a ke kterému je duše svou přirozeností neodolatelně přitahována a tato bolest se nedá ničím stvořeným utišit, neexistuje žádné náhradní uspokojení. Je to bolest svědomí, je to bolest sebepoznávání. Chcete alespoň na chvíli zkusit, jak to bolí? Asi tak, jako když vám někdo nemilosrdně zboří iluzi o vás samých a řekne vám pravdu rovnou do očí.
Světlo pravdy osvěcuje nejskrytější místa jeho duše, o kterých nechtěl zde na zemi mluvit s nikým. To, co jsme celý život maskovali před ostatními lidmi, tam úplně vypluje na povrch. Je možné, že v očistci probíhají i diskuse o našich hříších, které byly na zemi „milosrdně“ zakryty zpovědním tajemstvím. A to vše proto, že skutečná láska je možná jen v pravdě. I když toto odhalování hrozně bolí, je nutné, abychom se mohli uzdravit. Očistec je místem konfrontace s absolutní Pravdou. Očistec je však zároveň místem setkání s absolutní Láskou, s Láskou, která nás miluje v pravdě našeho života, s Láskou, která je ochotná za nás a s námi trpět.
V očistci se člověk setkává s absolutní Pravdou, která se zjevila v Bohočlověku – Ježíši Kristu, a vidí celý dosah svého hříchu, který se dotýká Boha i člověka zároveň. Na Ukřižovaném Kristu vidí celou hrůzu svého převráceného počínání a nemá ani víčka, že by mohl přivřít oči duše. Světlo Pravdy mu osvěcuje nejskrytější místa duše, o kterých nechtěl zde na zemi mluvit s nikým. To, co jsme celý život maskovali před ostatními lidmi, tam vyplouvá na povrch.
Říkal jsem, že možná v očistci probíhají veřejné diskuse o našich hříších, které byly na zemi „milosrdně“ zakryty zpovědním tajemstvím. Jednou jsem se setkal s takovou výpovědí mladíka, který přežil klinickou smrt, a když viděl v Božím Světle svůj život a přišel na toto krásné místo, které ani neuměl pojmenovat, protože nebyl poučen ve víře, řekl, že anděl, který ho vedl, vyprávěl vše o něm ostatním duším. Myslím, že to může být pravda. Abychom zažili radost z opravdové lásky, musíme se nejprve poznat v celé pravdě. Manželé velmi dobře vědí, kdy jejich manželský život ztratil radost. Když se mezi nimi objevila neupřímnost a neochota otevřít se. Od té chvíle to už není skutečná láska, ale prázdné divadlo.
Toto „týrání duší“ je potřebné, asi tak jako chirurgický zákrok při rakovině. I když toto odhalování bolí, je nutné k tomu, abychom se uzdravili, abychom dozráli do skutečného sebepřijetí a přijetí druhých. Mnozí tuto bolest znají, když na kritiku ze strany nejbližších reagují výkřikem podobným tomu, který známe z evangelia: „Co je ti do mě? Přišel jsi mě zahubit!“
Očistec je místem konfrontace s absolutní Pravdou. Očistec je však zároveň místem setkání s absolutní Láskou. S Láskou, která nás miluje v pravdě našeho života. S Láskou, která je ochotna za mne a se mnou trpět. Není to jen místo bolesti, je to zároveň i místo lásky. Na jedné straně je to místo hrůzy ze sebepoznání a jednak místo útěchy z našeho přijetí a milování Bohem a člověkem a ostatním stvořením. Sv. Jeremiáš Stojka, rumunský kapucín, říká: „očistec je dílem Božího milosrdenství.”