Dříve než začnu hovořit o Duchu Svatém a jeho důležitosti, zaměřím vaši pozornost na člověka. Často si zaměňujeme dvě věci: slušnost s dobrotou. To, co většinou označujeme jako dobrý život, je lépe označovat jako slušný život. Fakt, že navenek neděláme nic špatného, ještě nesvědčí o naší dobrotě. Jací opravdu jsme, se ukáže až tehdy, když někdo překročí naši míru a my musíme reagovat spontánně, nebo když ztratíme zábrany, ať už vlivem alkoholu, drog nebo i demence. A obvykle právě tyto reakce nejsou ani správné a ani dobré. Demence člověka postupně zbavuje „naučeného“ vedení ale i chování a zbývá mu jen to, co je v hlubinách jeho duše. A to může být děsivé, ale může to být i krásné. Záleží na tom, zda se otevřel Kristu, zda přijal Ducha Sv., který uzdravuje v člověku jeho deformovanou spontánnost.
I bolest dokáže odhalit nitro člověka. A víme, že v bolesti se umíme projevit také velmi agresivně. Podívejme se na Kristovo umírání na kříži. Sv. Petr takto popisuje chování Krista na kříži: „Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě.” (1 Pt 2,23) Můžeme si položit otázku: „Proč Ježíš nereagoval agresívně jako my?“ Je jisté, že netrpěl méně než ti, kteří s ním byli ukřižováni. Jeho umírání bylo tak evidentně jiné, že setník, o kterém můžeme předpokládat, že asi častěji asistoval při popravách, konstatoval: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“ (Mk 15,39)
Měl snad jiné tělo než my? Víme, že tělo, které přijal z P. Marie, bylo opravdové lidské tělo. Teologie nás poučuje, že byl pravým člověkem, ve všem nám podobný, kromě hříchu. Ježíš byl počat z Ducha Svatého, ale o nás ostatních platí to, co říká žalmista: „v hříchu mě počala matka“ (Žalm 51,7). Problém tedy nespočívá v lidském těle, problém je v duchu, který nás ovládá. Když Písmo mluví o hříchu, nemá na mysli jen špatný skutek, jak to máme ve zvyku chápat my, ale hřích chápe jako zlého ducha, který na člověka číhá a chce jej ovládat. Každý spáchaný a ve zpovědi nevyznaný hřích, nás více otevírá zlému duchu.
Víme z Písma Svatého, že když Bůh stvořil člověka, „vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem“. (Gn 2,7) Když Bůh do člověka vdechl Svůj Dech, tak vdechl do něj to, čím on sám žije a co tvoří jeho podstatu – Ducha Svatého. Prvotní hřích způsobil katastrofu. Naším svévolným rozhodnutím jsme vyhnali Boha ze svého srdce a zůstali jsme neblaženi, prázdní a dokonce jsme se stali příbytkem zlého. Člověk, který byl stvořen „aby se stal Božím obrazem”, aby se stal místem Zjevení Lásky, Bohočlověkem, se stal žalostným obrazem hříchu. Dokonce i naše nitro rezonuje s pokušením. Kdybychom byli dobří, neměli bychom v sobě zvrácenou chuť po hříchu. Problém tedy není jen v tom, co konáme, ale ještě více v tom, co jsme. Ježíš nám adresuje slova: „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11,13)
Duch se v naší bytosti projevuje, jako jakýsi nejspodnější proud, ve kterém je zakořeněna naše duše. Z hlediska psychologie bychom mohli říci: Duch se projevuje jako naše podvědomí, jako naše spontánnost. Jaký duch nás ovládá, poznáme podle našich spontánních reakcí. Často se prožíváme jako bojiště různých duchů, ale jedině Duch Svatý je zdrojem a dárcem podstatného Dobra. Jedině Bůh dokáže úplně změnit a uzdravit hlubiny člověka. A zde začínáme chápat význam Seslání Ducha Svatého. Duch Svatý to je Boží přebývání v nás, Boží Dobrota, Darovaná Spravedlnost. Tím co je pro lidi objetí v manželství, to v Tajemství Nejsvětější Trojice představuje Duch Svatý. On je Vzájemnost Otce i Syna. On je Božím teplem.
Sv. Pavel nám doporučuje: „A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale naplňujte se Duchem.“ (Ef 5,18) Stojí tu proti sobě dvě skutečnosti, které se vnějšími účinky podobají: Víno a Duch. Alkohol se latinsky řekne spiritus, ale rovněž se latinsky označuje Duch. Zpíváme v hymně o Duchu Svatém: „Veni creator Spiritus …“ Když se o Letnicích vylil na apoštoly Duch Svatý, lidé říkali: „Jsou opilí!“ Taková opojná radost zachvátila apoštoly, že si lidé nevěděli jinak vysvětlit jejich chování.
Duch Svatý je Boží blažeností a blažeností z Boha, ale můžeme ho takto poznat jen tehdy, když se správně naladíme. Člověk po prvotním hříchu je jako rozladěné rádio. Přestože se všude kolem nacházejí rádiové vlny, na nichž je krásná hudba, nejsme schopni se z ní těšit, dokud se nenaladíme na správnou frekvenci. Ve vztahu k Bohu je tou správnou frekvencí souhlas se Slovem Božím. Duch Svatý vstupuje do nás natolik, nakolik se ve vůli sjednotíme s Božím Slovem. Sv. František z Assisi tvrdí: „Skrze Boží Slovo hluboko do nás proniká vznešenost našeho Stvořitele.“ Duch Svatý vstupuje do nás skrze Krista. Sestupuje na ty, kteří nejprve vyjádřili souhlas s Božím Slovem. Jen ten, kdo miluje Boží Slovo, může mít Ducha Svatého.
To, co Kristus zjevuje našemu rozumu a vůli, to Duch Svatý vkládá do našeho srdce. A srdce rozhoduje o směřování člověka. Duch Svatý způsobuje podstatnou změnu v nás. Řeší základní problém člověka postiženého důsledky prvotního hříchu: z bezbožných vytváří zbožných a bezmocným dává sílu z Boha. Duch Svatý nás přetváří do Kristovy podoby. Kristův život je v nás stále silnější a jeho projevy jsou stále mohutnější. Nakonec síla Kristova života definitivně v nás poráží zákon hříchu a smrti. Jedině takto můžeme zvítězit nad světem, tělem i ďáblem.
Všichni jsme vyzváni k tomu, abychom přijali Ducha Svatého. Ducha Svatého nemůžeme vzít jako věc. Ducha Svatého můžeme přijmout jen tak, jak se přijímá živá osoba. Když se dvě osoby definitivně příjmu, nazýváme to manželstvím, a definujeme jako trvalé a plodné společenství. Ono vyžaduje zřeknutí se věcí, o kterých víme, že jsou obtížné pro druhou stranu. Vyžaduje to úsilí být lásky hoden. Podobně je to i ve vztahu člověk a Duch Svatý. Musíme žít tak, abychom neuráželi Ducha Svatého.
Ježíš, Vtělené Boží Slovo, nás vede do společenství s Bohem Otcem skrze Ducha Svatého a Duch Svatý dělá z apoštolů svědky. Svědectví apoštolů vyvěrá ze zážitku Ducha, z osobní zkušenosti s Bohem jako se živou osobou. Duch Svatý nám umožňuje zážitek Boha. V Kristu ho můžeme vidět, ale v Duchu Svatém ho můžeme zakusit. Duch Svatý to je Láska Boží vylitá v našich srdcích. Svědectví, které Ježíš od nás požaduje, je ovocem zkušenosti, kterou On sám umožňuje. Svědectví nespočívá pouze v tom, že budeme mluvit slovy. Křesťanské svědectví může být i v klidném, navenek bezhlučném vnitřním životě, který přesto oslovuje. Těžiště křesťanského svědectví je totiž v prožívání Boží lásky ve svých srdcích – ve změně bytí. Přijímáme Boží Slovo, ale skrze Slovo přijímáme Božího Ducha. A Duch Boží rozhoduje o kvalitě bytí. Křesťanské svědectví se dotýká především změněného bytí.
Zakončím modlitbou Sv. Františka: „Všemohoucí, Věčný, Spravedlivý a Milosrdný Bože, dopřej nám ubohým, abychom pro tebe konali to, o čem víme, že to ty chceš a vždy chtěli to, co se tobě líbí, abychom tak vnitřně očištěni, uvnitř osvíceni a ohněm Ducha Svatého zapáleni, mohli následovat šlépěje Tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista a jen tvou milostí dojít k tobě Nejvyšší, který v dokonalé Trojici a jednoduché jednotě žiješ a kraluješ a jsi oslavován jako Všemohoucí Bůh na věky věků.“