Když mluvíme o Božím Slovu, musíme si uvědomit, že tímto termínem označujeme dvě skutečnosti: Boží Slovo jako II. Božská Osoba, tedy Logos a také Boží slovo jako inspirovaná sbírka knih. V arabském jazyce bychom mohli klidně použít slovo Quran (Korán), neboť podle ortodoxního učení Islámu je Korán „nestvořené Boží Slovo, existující od věčnosti.“ Abu Hanif (+ r. 767), takto shrnul muslimské učení: „Korán je řeč Boží. Naše vyslovování, psaní a přednášení Koránu je stvořeno, zatímco Korán sám o sobě je nestvořený.“
I my věříme, že Bůh má své Nestvořené Slovo, kterým vyslovuje sebe sama, i když nesouhlasíme s obsahem islámského Koránu. Tímto Slovem je Boží Syn, jeden ze svaté Trojice, který je jedné podstaty s Otcem, přeexistuje před stvořeným světem. Je Živou osobou a zároveň Nezrušitelným a Neodvolatelným Slovem. Boží Slovo je Pravda a Život, je zároveň jediným a absolutně dokonalým Božím činem. Boží Slovo stojí v základech stvořeného světa, protože všechno povstalo Božím Slovem a stojí i v základech lidského svědomí. Je věčným Božím Zákonem, kterým se má řídit celý stvořený svět. Obsahuje v sobě celou pravdu o Bohu ale i o stvořeném světě. Je Živou a Osobní Informací.
Naši dobu zvykneme nazývat epochou informatiky. Informatika je věda o PC, ale především věda o přenosech informací. Informatika odhaluje některé zákony duchovního světa, o kterých jsme neměli tušení. Například takovým zákonem je, že: „Informace se předáváním neztrácí.“ V materiální oblasti platí, že když něco dám, nutně to ztrácím, stávám se chudším, v duchovním světě to tak nemusí být a není. Ten, kdo dává informaci, nepřichází o ni, a ten, kdo ji přijímá se obohacuje. Platí to pro oblast vzdělávání, platí to například i při kopírování CD, ať už jde o umění, nebo počítačové programy anebo operační systém. Např. když mám dobrý operační systém, mohu jej instalovat na množství PC, bez toho, abych o něj sám přišel. Nyní nejdu řešit morální problém, jestli je to dovoleno, ale jde mi čistě o možnost přenosu informace.
Janovo evangelium začíná tvrzením: „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh“. Osoba, není úplně poznatelná jen z vnějšího vzhledu, ale nato, abychom mohli říci, že někoho dobře známe, potřebujeme slyšet jak se vyjadřuje, jak vlastně smýšlí. Člověk se vyjadřuje skrze slovo, které je nesené jeho dechem. Pokud člověk mlčí, nevíme, co si máme o něm myslet. Ten, kdo pozorně poslouchá druhého a ztotožňuje se s ním, má účast na jeho bytí, na duchu, který jím hýbe. V mnohem větší míře platí tyto naše postřehy o Bohu, který nespadá do oblasti našeho materiálního, smyslového a předmětného poznání. Bůh není ani předmětem a dokonce ani osobou v našem slova smyslu. On je Nestvořené, Nadskutečno – Nadosobno.
Bůh je nám poznatelný jen proto, že vyslovuje své Slovo. Ve svém Slově Bůh vyslovuje, zjevuje svou podstatu. Kdyby Bůh nevyslovil své Slovo, nemohli bychom ho znát, protože bychom vůbec neexistovaly. Bůh, nakolik je absolutně dokonalá bytost, se ve svém Slově dokáže úplně vyslovit a to až natolik, že můžeme říci: Boží Slovo je Bůh z Boha, Světlo ze Světla. Aniž z něj něco ubylo, nebo mu něco přibylo, plodí své Slovo. Bůh dává Informaci o Sobě, tedy své vlastní Sebepoznání ve svém Božském Slově. Toto Slovo je stále plozené a milované. Protože Bůh je Nejvyšší Hodnotou Všeho, miluje Sám Sebe Nekonečnou Láskou a přece není sobec, protože nejen, že dokonale miluje, ale i dokonale plodí své Slovo. A v tomto Slově se Bůh dává svému stvoření. A my toto Slovo přijímáme, a skrze toto Slovo jsme proměňování a rosteme do podoby Otce, ale z Něho nic neubývá a naopak, my jsme obohaceni Bohem. Vidíme, že plodnost v Bohu nezůstává jen v něm samém, ale v této Boží plodnosti je Spása světa, která je v účasti na Boží přirozenosti, v zbožštění. Člověk se do této Boží plodnosti může zapojit dvěma způsoby: přirozeným plozením dětí, ale také hlásáním evangelia, neboť nic by nám nebylo platné, že jsme se narodili jako lidské děti, kdybychom se současně skrze přijetí Slova nestali dětmi Božími.
Nedivme se, že právě Boží Slovo se sjednocuje s člověkem, neboť určení člověka, je „být Božím obrazem“, sloužit Bohu jako prostor jeho Zjevení. Člověk je pozván k tomu, aby se skrze něho zjevil Neviditelný a absolutně Transcendentní Bůh ve stvořeném světě. V listu Židům čteme: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem.“ (Žid 1,1-3) Vrchol tohoto Božího Vyslovení tvoří Vtělení. Boží Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi jako Ježíš Kristus, Pravý Bůh a Pravý člověk. Tím nám zjevilo, že člověk má v sobě schopnost přijmout Boží Slovo jako svůj život. Bůh se zjevil jako dokonalý člověk a tím zároveň ukázal, že člověk je pozván, být nosičem Boha. Víte, co je nosič. Může to být např. CD. Tak jako CD dokáže být nosičem nějakého programu, tak i lidská duše dokáže do sebe pojmout Boží Slovo a člověk se tehdy stává skutečným Božím obrazem.
Můžeme mluvit o dvou úrovních života, ve kterých se odehrává náš růst. A to o nevědomé – biologické, která se děje bez naší vůle. Nedá se říci „proti naší vůli“, protože tuto úroveň života jsme dostali dříve, než se dalo mluvit o naší osobě a o její vůli. Druhou úroveň bychom mohli označit jako vědomou, svobodnou. Jakmile existuje naše osoba obdařená svobodnou vůlí, může si vybrat, zda chce na duchovní úrovni růst do podoby Božího Syna, stát se Božím obrazem, růst z nelásky do Lásky. Sv. Augustin to vyjadřuje slovy: „Ten, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe!“ Tento vědomý, duchovní život provádíme svobodně, vždy když žijeme Boží Slovo.
V listu Židům slyšíme: „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.“ (Žid 4,12-13). Boží Slovo je Živé a Účinné. Působí z vlastní své podstaty a působí také proto, že proniklo do nitra lidské duše skrze víru, která si je jistá. Jen takto přijaté Boží Slovo může naplno rozvinout svou účinnost vzhledem k nám. Dokud neuvěříme, že jsme objektem Boha – Lásky, tak se z toho nebudeme vědět radovat. Pokud uvěříme, budeme spaseni. Začneme myslet pozitivně, začneme věřit, doufat a milovat, začneme pozitivně konat. U Boha není rozdíl mezi slovem a činem. Bůh to co říká, současně tvoří. Boží Slovo je živou a účinnou skutečností a to natolik, že pokud se mu svou vůlí nepostavíme na odpor, tak se v našich životech prosadí. Jak je lidské slovo nesené lidským dechem, tak Boží Slovo je nesené Božím Duchem. Panna Maria nás učí správnému postoji vůči Božímu Slovu, které je zároveň příkazem ale i činnou mocí. Neříká sebevědomě: „Já to udělám!“, Ani pochybovačné: „To se nedá!“, ale pokorné a odevzdané: „Ať se mi stane podle tvého Slova.“ Bůh je dost mocný, aby v nás dokonal své Slovo. Od nás se žádá, abychom chtěli a smýšleli stejně, jak smýšlí On.
Boží slovo se může na své cestě pronikání do nás zastavit na dvou místech. První chybou je pokud se zastaví v hlavě a nepřejde do srdce. Druhou chybou je pokud ze srdce neprojde do rukou, do činů. Pokud se Boží Slovo na své cestě v nás zastaví, ať už v hlavě, nebo v srdci a nepřejde do rukou, vyvíjí nepříjemný tlak, který nás může dusit a ochromovat, místo toho, aby nám dávalo život. Ale každé slovo, které přes uši a hlavu vstoupilo do srdce a z něj přešlo do rukou, nám dává ještě větší víru a odvahu k následování. Sv. Benedikt učí, že láska roste v konání. V duchovním životě jde o stále větší a hlubší ztotožnění se Slovem Božím. Boží Slovo nám postupně odhaluje všechny oblasti v nás, které ještě nejsou pod mocí Boží. Sv. Augustin říká, že „Boží Slovo se nám nejprve bude jevit jako nepřítel naši duše, dokud nepochopíme a nezpozorujeme, že je příčinou naší spásy.“ Snad bychom mohli tuto skutečnost přirovnat k lékaři, který nás operuje a o kterém si ze začátku můžeme myslet, že nám dělá zle, ale nakonec uznáme, že ten bolavý zásah byl nutný k našemu uzdravení. Boží Slovo nám zjevuje, kde a jak se ještě liším od Božího Syna. Kde ještě žiji v zajetí hříchu. Naopak, když se snažím žít Boží Slovo, žije ve mně Boží Syn.
Logos i Psané Boží Slovo spolu souvisí. První je vydechováno Duchem Svatým, druhé je inspirováno Duchem Svatým. Obě nesou v sobě stejnou informaci. Úplnější informací je Boží Slovo, jako druhá Božská Osoba, ale v zásadě nemůže být mezi nimi rozpor. Sv. Augustin říká: „Uvědomte si, že je to jedno a totéž Slovo, které se rozprostírá po celém Písmu sv., a že je to, totéž Slovo, které zaznívá v ústech všech svatých pisatelů; to Slovo, které, protože bylo na počátku Bůh u Boha, nepotřebuje slabiky, neboť nepodléhá času.“ Bůh v celém Písmu sv. nevyslovuje nic jiného, jen jediné Slovo, své Slovo, v němž se sdílí úplně celý.
Židé, Boží Slovo, Boží zákon, označují termínem Tóra a takto se vyslovují o úctě k Tóře: „Tóra je naše Nejsvatější svátost. Tóra to je pět knih Mojžíšových, krasopisně a bez chybičky napsaných rukou osvědčeného písaře v hebrejském jazyce a na bělostném pergamenu z hovězí kůže … Jeho oba konce jsou zavinuté na dvou dřevěných válečcích, které nazýváme „Strom života“ …. Svitky Tory chováme v modlitebně ve svatostánku za nádhernou oponou. Když během bohoslužeb v den sobotní a o svátcích přenášíme knihu synagogou, stáváme před ní ze svých míst s větší úctou než jiné národy před svými králi. Dotýkáme se jejího roucha a líbáme ho …. Pokud se stane svitek z nějakého důvodu k předčítání nepouživatelný, pohřbíme ho na hřbitově s náležitými poctami. Bůh se vtělil do Tóry a jejích svatých písem a tak se nám odevzdal. Dříve než byl svět, byla Tóra, tajemný Boží Zákon. Bůh, Tóra a Izrael je totéž a jedno.“ Chtěl bych upozornit i na zvláštní označení válečků, na kterých je Tóra navinutá: „strom života“. Kniha Genesis, při popisu pádu prarodičů, hovoří jmenovitě o dvou stromech, strom poznání Dobra a Zla a strom Života. I z této souvislosti můžeme pochopit, že stromem života je Zjevené Boží Slovo, Boží zákon a tedy jíst ze stromu poznání dobrého a zlého, může znamenat, pohrdnutí Božím Zákonem.
Tento židovský postoj k Božímu Slovu můžeme doplnit. Toto Slovo se nevtělilo jen do Svatých písem, ale se stalo člověkem a přebývalo mezi námi. Nacházíme zde i odvážné tvrzení, že Bůh, jeho Slovo a jeho lid je totéž. I zde můžeme potvrdit, že jsme Tajemným Kristovým tělem, když přijímáme Slovo a když ho žijeme. A tak jako my uchováváme Svátost Oltářní v svatostánku, tak věřící Židé uchovávají v synagoze Boží Slovo. Tak jako je Kristus přítomen uprostřed nás v Eucharistii, tak je přítomen i v psaném Božím Slově.
Podobný postoj k Božímu Slovu nacházíme i u sv. Františka z Assisi: „Protože ten, kdo je z Boha, slyší Boží Slovo, máme i my, kteří jsme zvláštním způsobem ustanovení k boží službě, nejen poslouchat a dělat, co Bůh říká, ale i opatrovat nádoby a ostatní předměty používané při bohoslužbě, které obsahují jeho Slovo. Skrze Boží Slovo do nás hluboko proniká vznešenost našeho Stvořitele. Proto napomínám všechny své bratry a povzbuzuji je v Kristu, aby pokud najdou kdekoliv napsáno Boží Slovo, zacházeli s ním co nejuctivější, a když to závisí na nich, sbírali je a ukládaly, pokud je najdou na nedůstojných místech, nebo někde pohozené a tak v nich ctili Pána, který je vyslovil. Mnoho věcí se totiž posvěcuje Božím Slovem, a mocí Slov Kristových se děje i proměnění na oltáři.“
Pravá úcta vůči Kristu nespočívá jen v tom, že adoruje jeho Nejsvětější Tělo, ale pravá úcta spočívá v tom, že se mu snažíme porozumět a poslouchat jeho příkazy. Svaté přijímání nespočívá jen v tom, že otevřu svá ústa po tom, co jsem řekl „Amen“ k Tělu Kristovu. Nemám přijímat Ježíše jako předmět, ale jako živou osobu. Ve svatém a životodárném přijetí Božího Syna jde především o to, aby se Boží Slovo, II. Božská osoba, stala vůdčím principem mého života, mým Životem. Toto je první a základní princip svatého přijímání. Prvořadé je přijetí Božího Slova. Snaha přijmout Boha, který se zjevuje v Slově, snaha porozumět Bohu, který má Slovo, snaha sjednotit se s Ním ve vůli. To znamená: přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Je to zároveň základní předpoklad duchovního boje. Pokud není Kristus v nás, určitě prohrajeme zápas s ďáblem a platí to i naopak: sv. Pavel prohlašuje: „Kristus ve vás, naděje slávy!“
Sv. Augustin nazývá Boží Slovo – sacramentum audibile – svátost slyšení. Tuto svátost můžeme mít ve svém domě, a můžeme si ji vysluhovat i sami a to dokonce i tehdy, když nám něco brání přistupovat ku svatému přijímaní (rozvod). Čtení Božího Slova je duchovním svatým přijímáním. Skrze toto Slovo vstupuje do nás Duch Boží. Je to svátost svatého ovlivňování. Z naší strany je třeba sjednocovat se s tímto Slovem. Navzdory tomu všemu, křesťanství není „náboženstvím knihy“ jako zvykneme označovat Judaismus. Křesťanství je náboženstvím Božího Slova, ale „ne slova psaného a němého, ale Slova vtěleného a živého“. (Sv. Bernard z Clairvaux) Aby slova nezůstávaly mrtvou literou, je nutné, aby Kristus, věčné Slovo živého Boha, nám skrze Ducha svatého „otevřel mysl, abychom rozuměli Písmu.“ (Lk 24,45)
Na závěr jednu myšlenku od sv. Bernarda: „Duše hledá Slovo, s kterým by souhlasila pro svou nápravu, kterým by se osvítila pro poznání, na které by se opřela, aby byla silná, kterým by se napravila, aby byla moudrá, kterému by se podrobila, aby byla krásná, s nímž by se zasnoubila, aby byla plodná, které by požívala, aby byla blažená. Slovo se stalo tělem a přebývá už v nás. Přebývá vírou v našich srdcích, přebývá v naší paměti, přebývá v myšlence a sestupuje až k obrazotvornosti.“