Dnes jsme zde proto, abychom spolu rozjímali nad tajemstvím Neposkvrněného početí Panny Marie. Když anděl při zvěstování promlouvá k Panně Marii, neoslovuje ji jejím lidským jménem, neříká „Zdravas Maria“ ale řekne „Raduj se, plná milosti“. Je zde užito řecké slovo „kecharitomene“. Jako kdyby toto slovo vyjadřovalo její podstatu. Maria je „plnost milosti“. Její podstatou je „plnost milosti“. Kdybychom to chtěli vyjádřit srozumitelně a česky. Museli bychom říci, že Panna Maria s celou svou krásou od svého početí až po slavnou korunovaci v nebi, je milost. Panna Maria se nevytvořila sama, ale přišla jako Boží dar. To, co my lidé dokážeme vytvořit sami svou silou, zůstává v oblasti lidské slušnosti. Víme změnit své vnější chování, ale neumíme změnit své vnitřní bytí. Celá podstata dědičného hříchu spočívá v tom, že člověk nechce přijmout svůj život a své bytí jako milost Boží, ale chce si sám svůj život utvářet. Týká se to stejně nás, co chodíme do kostela a vyznáváme, že jsme věřící, jakož i těch, kteří do svého života a do svých myšlenek Pána Boha vůbec nevpustí. Panna Maria přijímá své bytí jako Boží dar. Ona sama přiznává: „Velké věci mi udělal ten, který je mocný“. Každý člověk, který se v důvěře Bohu odevzdává, začíná spolu s Pannou Marií prožívat tyto „veliké věci“.
V Tajemství dnešní slavnosti vyznáváme, že Kristus ale i Panna Maria jsou prvotinou nového stvoření. Sv. Jan evangelista říká ve svém listu, že „svět leží v moci zla“. Platí to o našem lidském světě od okamžiku prvotního hříchu. Člověk navedený zlým duchem zhřešil a od této chvíle si ďábel dělá jakýsi právní nárok na člověka. Dokonce můžeme říci, že i faktický vládne v tomto světě. Jak si jinak vysvětlit to moře zločinů, tu tvrdost vůči Živému a Pravému Bohu, ten strach z toho, abychom nešli do hloubky. Jak si vysvětlit tu zvláštní kulturu, ve které žijeme a která se doslova bojí odhalení pravdy, která se bojí sestupu do hloubky, kde se jedině může člověk setkat se svým Stvořitelem. Nezdá se vám to ani trochu nenormální, že v televizi v rozhlase se jen zřídkakdy objeví něco, co bychom mohli nazvat „radostnou zvěstí o Bohu Otci, který nás miluje?“, že většina lidí o Boha ve svém životě ani nezavadí a člověk žije jaksi odcizený svému Stvořiteli.
Jak říká David: „Opravdu jsem se v nepravosti narodil a v hříchu mě počala má matka“. Toto platí o každém člověku, my všichni jsme se počali „bezbožní a bezmocní“, kromě té, kterou dnes slavíme. Církevní otcové učí, že Maria je Rájem, do kterého ďábel nikdy neměl přístup. Chtějí tím říci, že Maria nikdy vědomě ani nevědomě nenavázala spojení s ďáblem. Už v okamžiku svého početí byla zvláštním způsobem uchráněna od doteku oné nepravosti, ve které jsme se my všichni počali. Ona přijímá do sebe Krista a stává se „zbožnou a mocnou“ na rozdíl od nás „bezbožných a bezmocných“. Milost a krása spolu souvisí a proto je Maria krásná a to tou krásou, kterou nazýváme svatost. Po Latinském se modlíme: „tota pulchra“ – celá krásná. Protože je Maria omilostněná, je také půvabná a to půvabem ctností. Maria je krásná a půvabná, protože má plnost Boží přízně a Božího vyvolení.
Tato milost, související s Mariinou svatostí, má jednu příznačnou známku, která ji povyšuje nad milost všech ostatních lidí Starého i Nového zákona. Latinská církev ji vyjadřuje titulem „Immaculata“ (Neposkvrněná) a pravoslavná církev titulem „Panhagia“ (Celá svatá). My na Západě vyjadřujeme spíše negativní prvek Mariiny svatosti – to znamená nepřítomnost jakéhokoli hříchu, tedy i prvotního. Pravoslavná církev titulem, který dává Panně Marii, vyjadřuje spíše pozitivní skutečnost, že Maria má všechny ctnosti a veškerou krásu, která z nich vyzařuje.
Na závěr připomenu několik pravd, které se dotýkají tohoto tajemství a které najdeme v Římském katechismu: „K tomu, aby Maria byla matkou Spasitele, „byla od Boha obdarována dary, hodnými tak velké úlohy“. Anděl Gabriel ji při zvěstování zdraví jako „milostiplnou“. Aby mohla dát svobodný souhlas své víry ke svému vyvolení, které jí bylo oznámeno, bylo zapotřebí, aby byla celá nesena Boží milostí.“
Církev si během staletí uvědomila, že Maria, plná Boží milosti, byla vykoupena již od svého početí. To hlásá dogma o Neposkvrněném početí, kterou vyhlásil roku 1894 papež Pius IX: „Blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí pro zvláštní milost a výsadu všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněná jakékoli poskvrny dědičného hříchu.
Tento „jas jedinečné svatosti“, kterým je Maria ozdobena „od prvního okamžiku svého početí“, dostává zcela od Krista: „byla vykoupena vznešenějším způsobem vzhledem k zásluhám svého Syna.“ Více, než kteroukoli jinou stvořenou osobu, ji Otec v Kristu „zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary“. V něm si ji vyvolil ještě před stvořením světa, aby byla před ním svatá a neposkvrněná v lásce.
Otcové východní tradice nazývají Boží Matku „Celou svatou“ (Panhagia), slaví ji jako „nedotčenou jakoukoli poskvrnou hříchu, jako modelovanou Duchem Svatým a vytvořenou jako nové stvoření. Z Boží milosti zůstala Maria po celý svůj život nedotčená jakýmkoli osobním hříchem.
Sv. Ambróz říká: „Chceš-li přijmout Krista do sebe, vyprošuj si něco z té krásné Mariiny duše.“ A sv. Grignion dodává: „Duch Svatý spěchá do duše, ve které objeví svou Nevěstu, a naplňuje ji a dává se jí v té míře, v jaké tato duše jeho Nevěstu přijímá.“
I my pokud jsme alespoň něco pochopili z Mariiny krásné duše, mějme touhu po stejném. Skrze Boží Slovo a církevní otce vidíme a můžeme vidět Marii v celé její kráse. A toto vidění Matky Boží může mít každý a je to pravé zjevení, protože se objevuje při studiu Písma svatého a církevních otců. Mysl se sytí Božím Slovem a duch člověka nahlíží na krásu Boha a Panny Marie.