V adventní době jsme Božím Slovem často vyzýváni připravit cestu Pánu, protože jak nám to ukazuje i dnešní první čtení, z naší strany je postavena barikáda. Hřích je aktuální překážkou mezi Bohem a člověkem. Důsledkem prvotní zlé volby člověka je vláda našeho Ega, která se projevuje v nás jako život pro sebe a podle sebe, život čistě z přirozených sil. Všechny tyto postoje nám zabraňují přijmout do sebe Boha, který je Láska. Boží plán s námi odhaluje sv. Pavel ve druhém čtení: „Vždyť v něm (Kristu) si nás (Bůh) vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce.“ (Ef 1,4) Podle toho je naše předurčení výsostně pozitivní předurčení ke spáse, abychom se skrze Ježíše Krista stali Božími dětmi na chválu a slávu jeho milosti, kterou nás obdaroval ve svém milovaném Synu. Možno při pohledu na Boží plán s námi, lépe pochopíme, jak velkým zlem je hřích, který chce zmařit toto naše předurčení. Kdo zná semináře duchovní obnovy, dobře ví, kolik různých očistných procesů musí člověk projít, aby byl schopen života v Duchu svatém. Každý chybný postoj je překážkou k přijetí Ducha svatého.
Na pozadí řečeného se zamysleme nad tím, jaké zvláštní okolnosti musely předcházet početí a narození té, která byla vyvolená za matku Vtěleného Slova, které se mělo počít nikoli z přirozených sil, ale z moci Ducha Svatého. Domnívá se ještě někdo, že Panna Maria mohla být po duchovní stránce obyčejná hříšná žena. Dostala zvláštní poslání, ale i zvláštní výsady. Bůh ji pro předvídané zásluhy svého i jejího Syna osvobozuje zpod obecného zákona hříchu. V Neposkvrněné je celému lidstvu dána možnost začít znovu.
Když se anděl při Zvěstování přimlouvá Panně Marii, neoslovuje ji jménem, neříká jako my „Zdrávas Maria“, ale řekne „Raduj se, plná milosti“. Je zde užité řecké slovo „kecharitomene“. Jako kdyby toto slovo vyjadřovalo její podstatu. Maria je „plnost milosti“. Milost je její podstatou. Kdybychom to chtěli vyjádřit po český, museli bychom říci, že Panna Maria s celou svou krásou od svého početí až po slavnou korunovaci v nebi, je milostí. Nevytvořila se sama, ale přišla jako Boží dar. Její život je od prvního momentu modelován Duchem svatým. K tomu, aby Maria byla matkou Spasitele, byla od Boha obdarována dary, hodnými takového velkého úkolu. Aby mohla dát svobodný souhlas své víry ke svému vyvolení, které jí bylo oznámeno, bylo třeba, aby byla celá nesena Boží milostí.
To, co my lidé dokážeme vytvořit čistě svou silou, zůstává v oblasti lidské slušnosti. Víme změnit své vnější chování, ale nevíme změnit své vnitřní bytí. Cela podstata dědičného hříchu spočívá v tom, že člověk nechce přijmout svůj život a své bytí jako milost Boží, ale chce si sám svůj život řídit a utvářet. Týká se to stejně nás, co chodíme do kostela a vyznáváme, že jsme věřící, jako i těch, kteří do svého života a do svých myšlenek Boha vůbec nevpustí. Maria přijímá své bytí jako Boží dar. Sama přiznává a vyznává: „učinil mi (se mnou) veliké věci ten, který je mocný“. Člověk, který se v důvěře odevzdal Bohu, začíná spolu s Pannou Marií prožívat tyto „velké věci“. Začíná prožívat Ježíše jako svůj Život.
O nás všech platí to, co říká David: „Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.“ (Ž 51,7) My všichni jsme se počali „bezbožní a bezmocní“, kromě té, kterou dnes oslavujeme. Dnešní slavností vyznáváme, že Kristus, ale i P. Maria, jsou prvotinou nového stvoření. Církevní otcové učí, že Maria je rájem, do kterého ďábel nikdy neměl přístup. Chtějí tím říct, že nikdy vědomě ani podvědomě nenavázala spojení s ďáblem. Již v okamžiku svého početí, byla zvláštním způsobem uchráněna od doteku té nepravosti, v níž jsme se my všichni počali. Ona přijímá do sebe Krista a stává se „zbožnou a mocnou“ na rozdíl od nás „bezbožných a bezmocných”.Milost a krása spolu souvisí a proto je Maria krásná a to tou krásou, kterou nazýváme svatost. Po latinský se modlíme: „Tota pulchra“ – „celá krásná“. Protože je Maria omilostněná, je také půvabná a to půvabem ctností. Maria je krásná a půvabná, protože má plnost Boží přízně a Božího vyvolení. Tato milost spojená s Mariinou svatostí, má jednu příznačnou známku, která ji povyšuje nad milost všech ostatních lidí Starého i Nového zákona. Latinská církev ji vyjadřuje titulem „Immaculata“ (Neposkvrněná) a pravoslavná církev titulem „Panhagia“ (Celá svatá). My vyjadřujeme spíše negativní prvek Mariiny svatosti – to znamená nepřítomnost jakéhokoliv hříchu, tedy i prvotního. Pravoslavná církev titulem, který dává Panně Marii, vyjadřuje skutečnost, že Maria má všechny ctnosti a všechnu krásu, která z nich vyzařuje. Otcové východní tradice oslavují Boží Matku jako nedotčenou jakoukoliv poskvrnou hříchu, jako modelovanou Duchem svatým a vytvořenou jako nové stvoření. Z Boží milosti zůstala Maria po celý svůj život nedotčena jakýmkoli osobním hříchem.
Církev si během staletí uvědomila, že Maria, plná Boží milosti, byla vykoupena už od svého početí. To hlásá dogma o neposkvrněném početí, kterou vyhlásil roku 1894 sv. papež Pius IX.: „Blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí pro zvláštní milost a výsadu všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněna jakékoliv poskvrny dědičného hříchu.“ Tento „jas jedinečné svatosti“, kterým je Maria ozdobena „od prvního okamžiku svého početí“, dostává zcela od Krista: „byla vykoupena vznešenějším způsobem vzhledem k zásluhám svého Syna.“ Více než kteroukoli jinou stvořenou osobu, ji Otec v Kristu „obdařil vším duchovním
požehnáním nebeských darů“. V něm si ji vyvolil ještě před stvořením světa, aby byla před ním svatá a neposkvrněná v lásce.
Často během evangelizace mluvíme o osobním přijetí Ježíše, říkáme, že třeba přijmout Ježíše jako svého Pána, že mu třeba odevzdat svůj život a celou svou bytost, aby se jeho Spása mohla reálně projevit v nás a na nás. Zapomínáme na to, že pro mnohé lidi to vůbec není tak jednoduché a často sejdou z cesty odevzdanosti, jejich hříšné sklony převládnou. Dlouhodobý hříšný zvyk se nakonec stane železnou košilí, z níž se člověk tak snadno nevyvleče. Na příkladu sv. Josefa se nám ukazuje, co má dělat člověk, který už není neposkvrněný jako Panna Maria. Sv. Josef dostává zvláštní radu a příkaz od božího anděla. „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.“ Sv. Josef je vyzván, aby dříve než přijme Ježíše, přijal Marii a to velmi blízkým a intimním způsobem.
Duchovní otcové hovoří o potřebě „přijmout Mariinou duši“. Mariina duše tvoří životní prostředí pro Ježíšovu bytost v nás. Otcové říkají, že člověk má v tomto směru dvě možnosti. Může své hříšné, uzavřené a zraněná srdce otevírat sám, svou silou a námahou. Toto však jde velmi těžko. Pokud se cítí maličký a slabý, může zkusit druhou možnost, kterou doporučuje sv. Ambrož, když říká: „Pokud chceš přijmout Krista do sebe, vyprošuj si nejprve něco z té krásné Mariiny duše.“ Podobnou zkušenost nám nabízí Sv. Grignion z Montfortu: „Duch svatý spěchá do duše, v které objeví svou Nevěstu, a naplňuje ji a dává se jí v té míře, v jaké tato duše jeho Nevěstu přijímá.“ Tedy jako vidíme: Můžeme se snažit otevřít Duchu Svatému sami a můžeme ho přivolat pomocí zasvěcení se Panně Marii. Vyzkoušejme, což je účinnější.