Všechna čtení, která jsme dnes slyšeli, nám vykreslují charakter Kristova království. V prvním čtení z proroka Ezechiela a v responsoriálním žalmu, se nám Pán Ježíš představuje jako dobrý pastýř svého stádce. Představa „dobrého pastýře“ obsahuje v sobě všechno to, po čem toužil člověk žijící ve starověku. Vladař měl být pastýřem, který však nepase především sám sebe, ale stará se o své svěřené stádo, brání ho a vodí na pastvu. Tímto způsobem se představuje Bůh skrze proroka: „Já budu pást své stádo, já jim dám odpočinek – praví Pán, Hospodin. Budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené, obvážu zraněné, posílím slabé, budu střežit tučné a silné, pást je budu svědomitě.“
Možná je dobře udělat krátké odbočení a podívat se na to, jak se pasou ovce. Pastýř kráčí vpředu a ovce jdou za ním. Proto i Pán Ježíš může říci v evangeliu sv. Jana o sobě: „Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“ (Jn 10,3-5) Kdesi u nás, na kopcích (Slovensku), jsem viděl, že pastýř kráčel za stádem. V podstatě se dalo říci, že se stádo vedlo samo a pastýř ho jen zezadu poháněl a zasahoval až tehdy, když stádo evidentně šlo špatnou cestou. Je to trošku podobenství i o naší pastoraci. Ten původní způsob pastvy je nám určitě sympatičtější, ale vyžaduje nejen dobrého pastýře, ale i poslušné stádo.
Evangelium nám vykresluje Pána Ježíše jako Krále, který bude soudit svět podle činné lásky k bližnímu. Můžeme už nyní skrze Kristovo Slovo sledovat poslední soud, jak ho máme ve zvyku nazývat. Dostává se nám tím veliká milost. Podobáme se studentům, kteří již znají zkušební otázky, a tudíž se mohou dobře připravit. Většinou se ve svém duchovním životě soustřeďujeme na zápas se svou lidskou slabostí a hříchem, s nimiž si navzdory všemu svému lidskému úsilí neumíme dát rady. Ve vítězství nad hříchem hledáme svou spásu a jsme zoufalí, když zjišťujeme, že s určitými věcmi svého nitra nedokážeme přes nejlepší vůli něco pozitivního udělat. Spása však spočívá v přijetí Kristovy vlády a vítězství nad hříchem je toho ovocem a důsledkem. Jedině Ježíš si dokáže poradit s hříchem v nás. Přijmout Ježíše můžeme různými formami. Především je to přijetí Ježíše v Božím Slově, pak v Eucharistii a ostatních svátostech, pak ve společenství věřících a dnes slyšíme o přijetí Pána Ježíše v nuzných.
Pán Ježíš nám ukazuje, že hlavním kritériem posledního výběru nebude naše morální síla nebo slabost, ale právě toto přijetí Ježíše. Přijetí Ježíše v našich bližních. Láska k bližnímu projevená v našich skutcích. Nemoc, vězení, hlad, žízeň, nahota tvoří pozadí pro Zjevení lásky. Právě v nich máme projevit lásku. Všechno jsou to skutečnosti, o kterých se mylně domníváme, že právě kvůli nim nemůžeme být svatí.
„Amen, pravím vám: Cokoli jste učinili pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ Můžeme se ptát: Jak to Ježíš myslí s těmi nejposlednějšími bratry? Pán Ježíš vyslovené říká „z těchto mých nejposlednějších bratří“. Z toho můžeme usuzovat, že jsou to lidé, kteří mu naslouchají, kteří ho následují. Nejsou to všichni lidé. Na jiném místě Matoušova evangelia ( 12:49) čteme: „Ukázal na své učedníky a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři.“ U Lukáše (8:21) nacházíme ještě přesnější vyjádření: „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a podle něho jednají. “To, že patříme Kristu, nám v Božích očích dává zvláštní cenu. A Kristus je v nás, pokud žijeme Božím Slovem. Člověk, který nežije Boží Slovo, je sám sobě trestem. Ale i ti, kteří jsou mimo Krista, jsou předmětem a součástí Božího plánu spásy, neboť Bůh chce spasit všechny lidi.
Podobenství má však pro mnoho lidí těžko přijatelný závěr. Ten závěr spočívá v tom, že konfrontace s Kristem může mít dvojí výsledek, radostný nebo bolestný, šťastný nebo nešťastný a to věčně. Možná se nám zdá, že Boží soud je neúměrný. Za zanedbání dobra věčné trápení? Ale i zvěst o zatracení je součástí evangelia. Musíme se na to podívat trochu z jiného zorného úhlu. Vždyť se nám vlastně ohlašuje, že Bůh zakročí. Ohlašuje se to, po čem většina lidí vzdychá a co Bohu vyčítá: „Proč nezakročí?“
Hlásá se nám, že lež, násilí, krutost, nespoutaný egoismus, zkrátka zlo v jakékoli podobě nebude mít poslední slovo, ale že jednou svitne den, kdy zavládne skutečná pravda, dobro, spravedlnost a láska. A toto je opravdu radostné poselství. Jednou skončí každé rozčarování z pohoršení a hříchů. Vždyť už malé dítě, když loupá jedlé kaštany a narazí na shnilý, tak ho hází do koše. My sami, kvůli sobě samým, uznáváme toto oddělení, o němž mluví Ježíš v podobenství o posledním soudu.
Už Stvoření světa začalo oddělováním světla od tmy, pevniny od vody a poslední soud je dovršením tohoto procesu. Vždyť nikdo z nás nechce žít v přítomnosti špatného a zvrhlého člověka. Zla se bojíme a od něj se distancujeme. Zda netoužíme po tom a nesnažíme se o to, aby každý vrah a zloděj šel do basy. I tím dáváme za pravdu Božímu soudu. Kdo z nás by chtěl žít v přítomnosti zlých a zvrhlých lidí nebo démonů a to dokonce věčně? Bůh nezatratí žádného člověka dobré vůle, tedy toho, kdo chce dobro, toho, kdo chce činit pokání. Bůh není schopen zla. Peklo je vězení, které je zatím zamčené zevnitř. V něm jsou ti, kteří utíkají od Boha – Lásky.
Boží soud je však neúměrný i z druhé strany. Když všechno dobře zvážíme, tak s překvapením zjistíme, jaká nesrovnatelná odměna na nás čeká za malé skutky lásky – věčný život jako odměna za krátký život, věčná a nesmírná blaženost za chvilkové trápení.
Budeme pokračovat slavením eucharistie. Je to svátost osobního přijetí Pána Ježíše. Máme jej přijmout jako svého Pána, jako Krále svého srdce. Eucharistie je svátost naší odevzdanosti Bohu a smlouva s naším králem. Přijímáme v ní své nové občanství v Kristově království. Spojuje nás s ním totéž tělo a krev. Rozhodněme se nyní ve svatém přijímání pro Krista a pro jeho království. Znovu se zřekněme zlého ducha a všech jeho projevů, abychom v sobě mohli zakusit blahodárné účinky Kristova Panství.
Origenes, jeden ze starověkých otců církve, nás poučuje těmito slovy: „A když budeme vytrvale pokračovat, Boží království, které je v nás, dosáhne svého vrcholu, když se splní to, co říká apoštol, že si Kristus podrobí všechny nepřátele a odevzdá království Bohu a Otci, aby byl Bůh všechno ve všem. Proto se stále modleme s takovým zápalem ducha, který se prostřednictvím Slova stane božským, a říkejme našemu Otci, který je na nebesích: „Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé.“
Tedy, pokud chceme, aby v nás kraloval Bůh, ať žádným způsobem „nevládne hřích v našem smrtelném těle“, ale umrtvujme „své pozemské údy“ a přinášejme ovoce Ducha, aby se v nás jako v duchovním ráji procházel Bůh a On jediný v nás kraloval se svým Kristem a ten aby v nás usedl po pravici jeho duchovní moci, kterou toužíme přijmout. A ať tam sedí, dokud se všichni jeho nepřátelé, kteří jsou v nás, nestanou „podnoží jeho nohou“ a dokud nebude v nás zrušeno každé knížectví, mocnost a síla.“