V evangeliu jsme slyšeli: „V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jistého judského města v hornatém kraji. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu.“ Víme, že dříve žila v chrámu a při Zvěstování se nám jeví jako plně soustředěna na Boží Slovo a přesto vidíme, že se vydává na cestu. Koncentrace sice hraje důležitou roli v duchovním životě a přece se duchovní život nerovná koncentraci. Po početí z Ducha svatého pocítila touhu podělit se z Radostí. V Marii, ve chvíli Zvěstování, začíná žít Ježíš. A protože tu nejde o čistě biologický život, neboť Ježíš se počíná z Ducha svatého a Duch svatý je nutným předpokladem tohoto života, platí, že každý vědomý a dobrovolný hřích by mohl toto těhotenství přerušit. Přesto nevidíme, že by se Maria s Ježíšem pod srdcem uzavírala před lidmi a dokonce se vydává na cestu. Uvědomme si, že v té době měla asi 14 let a vybrala se na náročnou cestu přes hory. Pán Ježíš nevstupuje do nás proto, abychom se s ním kdesi zavřeli. On je Bůh Silný.
Evangelium popisuje Mariinu návštěvu u Alžběty, a my jsme v pokušení říci „všední událost“ z jejího života. Maria je požehnaná a plná milosti a tak vše, co dělá, dostává vyšší smysl. Naše setkání s jinými lidmi mohou být banální, nebo i katastrofou, ale Mariina Návštěva dělá na nás jiný dojem. Stává se vzorem pro naše setkání. Prvotní apoštolát je bytostný apoštolát. Více působíme tím, co jsme, jak tím, co říkáme. Maria přináší svědectví o změněném bytí. Protože přijala Boha do svého srdce, stává se požehnanou a přináší Požehnání, stává se prostřednicí milosti. Ona je těhotná Božím Slovem. Těhotenství mění organismus ženy a ji proměňuje Boží Slovo.
Alžběta zvolala velikým hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod tvého života. Čím jsem si zasloužila, že matka mého Pána přichází ke mně?“ Alžběta nazývá Marii, Matkou Pána. A slovo „Pán“ zde zastupuje hebrejské jméno JHVH, které Židé z převeliké úcty nevyslovovali, ale v čtení nahrazovali slovem Adonai, co do řečtiny překládáme jako Kyrios = Pan (Ve smyslu JHVH). Když evangelista Lukáš popisuje Zvěstování, používá pro zastínění Duchem svatým při početí výraz, který Septuaginta používá pro oblačný sloup nad archou. A když popisuje setkání těhotné Alžběty s těhotnou Marií, používá stejný výraz pro Janův pohyb v těle matky, jako když se mluví o posvátném tanci krále Davida před Archou. Tedy v tomto případě nejde o běžný pohyb dítěte v těle matky, ale o jakýsi posvátný tanec vyznavače, kterým Jan, ještě v těle své matky, naznačuje přítomnost Boha v Marii. Maria je pro nás křesťany tím, čím byla pro židy archa.
Slyšeli jsme, jako Alžběta říká o Marii: „Blahoslavená jsi, protože jsi uvěřila“. Slovo „věřit“ v jazyce, kterým mluvila Maria, má asi takový smysl, jako „nechat se vést“, „nechat se řídit“. Maria plně uvěřila, a proto mohla zpívat Magnificat, od okamžiku početí. Protože nebyla blokována ani dědičným hříchem, ani svými osobními hříchy, dokázala bezmezně důvěřovat Bohu. Alžběta nazývá Marii blahoslavenou pro její víru. Sv. Ambrož takto vykládá její slova: „Ale i vy jste blahoslavení, vy, co jste slyšeli a uvěřili, neboť každý, kdo uvěří, počne a porodí Boží Slovo a pochopí jeho účinky. Kéž by v každém člověku byla Mariina duše, aby velebil Pána; kéž by v každém byl Mariin duch, aby jásal v Bohu! Pokud má Kristus podle těla jednu matku, podle víry je Kristus plodem všech. Vždyť každá duše přijímá Boží Slovo ovšem pokud je neposkvrněná, bez hříchu a pokud si s nezkaženým citem chrání mravní čistotu. Tedy každá taková duše může velebit Pána, jak velebila Pána duše Mariina a její duch jásal v Bohu Spasiteli.“
Pokud se dobře podíváme na její zpěv, který zvykneme po latinský nazývat Magnificat, zjistíme, že to není modlitba, neboť Maria v něm nemluví k Bohu, nýbrž spíše jde o svědectví, neboť v něm promlouvá k nám a hovoří o tom, jaké velké věci jí udělal Bůh. Nechlubí se, že ona udělala něco velké pro Boha. Neulpívá na svém bytí, ale zcela se odevzdává Bohu a proto se v ní může tak hojně objevit ovoce milosti.
„Velebí má duše Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.“ Maria prožívá Boha jako svého osobního Spasitele. Jen tehdy bude také naším Spasitelem, když se mu úplně odevzdáme. I nám chce udělat velké věci, ale musíme to svojí odevzdaností umožnit. Maria v evangeliu vydává svědectví o Bohu Spasiteli, který již nyní chce být Spasitelem a zahájit v nás proces naší spásy. Spása není něco, co se týká pouze naší posmrtné existence. Bůh chce spasit celého člověka. Svátosti církve jsou prameny spásy; vnější znamení, vnitřní milosti Boží. Od okamžiku Spasitelovy smrti na kříži se Spása stává objektivní skutečností a my můžeme čerpat z pramenů spásy. Ve spolupráci s Bohem můžeme uskutečňovat svou spásu. V čem spočívá spása? Spása je v tom, že se chytneme a sáhneme po podávané Boží ruce a On nás povede. Necháme se Bohu operovat. Dovolíme, aby Ježíš začal v nás žít svůj život. To je naše pokání, naše cesta k čistotě srdce.
Maria Boha velebí. Velebení Boha se v člověku objevuje, když konečně uzná Boha jako Boha, přijme jeho Moudrost, která se projevuje ve všem, uvolní trůn svého srdce Božímu Slovu. Velebení je plodem absolutní důvěry. Velebení vyjadřuje základní směr křesťanské modlitby. Modlitba uctívání je odpovědí člověka na Boží požehnání. Nepřítomnost velebení může být důsledkem našeho povrchního života. Někdy je tento nedostatek způsoben i neznalostí Boha. Bůh, jehož máme velebit, je Otcem našeho Pána Ježíše Krista. Cesta poznání Boha vede skrze Ježíše Krista.
Mariin duch jásá v Bohu. Jásot je radost ducha. Tak jako tělesná radost pochází z tělesného uspokojení, tak radost ducha pochází z duchovního uspokojení. Jásot nepramení z této země a dokonce můžeme říci, že je nezávislý na životních okolnostech. Jásot je radost, která pramení z víry. Je nutno s jistotou uvěřit, abychom dokázali jásat i uprostřed složitých okolností života. Nazírání není smyslové poznání, ale schopnost duše poznat Boha skrze jeho Slovo, proniknout za Slovo do oblasti Ducha.
Tajemství Navštívení nám chce říci, že pokud se má naše setkání s druhými stát požehnáním, i my musíme být těmi, kteří nepřinášejí sebe a své hříšné bytí ale Boží Slovo a z nichž vyzařuje Duch svatý. Jen tehdy je naše návštěva požehnáním, pokud se odehrává v Duchu svatém. Až i z nás bude vyzařovat Duch svatý, budou lidé podobně jako Alžběta říkat: „odkud mám to štěstí, že jsi přišel, že přišla matka mého Pána“, protože my všichni se stáváme Božími matkami, když jsme se rozhodli žít Boží Slovo.
Svatý Otec Benedikt XVI. Říká, že: „Jan Pavel II. nazval Marii eucharistickou ženou. A opravdu, Panna Maria, Matko Boží, nás učí, co to znamená vstupovat do společenství s Kristem. Ona nabídla Ježíši své vlastní tělo, vlastní krev a stala se živým stánkem Slova. Dovolila, aby její tělo i duch pronikla jeho přítomnost. Matka Boží putuje s Ježíšem. Návštěva Panny Marie u Alžběty byla jistým způsobem první eucharistickou procesí v historii lidstva. S Ježíšem, kterého právě přijala do svého lůna, se Maria vydala na cestu a navštívila svoji starší sestřenici Alžbětu…. Pravá radost křesťanů spočívá v tom, že přijímají Ježíše a přinášejí ho jiným. Následujme Marii, tuto úžasně hlubokou eucharistickou duši a napodobujme ji. Pak se i náš život stane Magnificatem.“
Sv. Běda ct. o církevním zvyku modlit se při nešporách Magnificat říká: „A tak se v svaté církvi vžil velmi dobrý a spásný zvyk, že všichni každý den při večerních chválách zpívají vedle psalmódii její chvalozpěv, protože taková častá připomínka Pánova Vtělení rozněcuje ve věřících srdcích plamen zbožnosti a častěji uvažování o příkladu jeho matky, upevňuje jejich ctnosti. A vhodně se to děje večer, aby se naše mysl, unavená po dni a zaujatá všelijakými myšlenkami, před odpočinkem vnitřně soustředila. “