V dnešním evangeliu jsme slyšeli: „V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jistého judejského města v hornatém kraji. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu.“ Evangelium nám mluví o tom, co se dělo s Pannou po Zvěstování a po početí z Ducha svatého. V době do Zvěstování žila Maria skrytým a uzavřeným životem, plně zaměřená na Boží Slovo. Po Zvěstování a po početí z Ducha Svatého, když se v ní objevil nový život milosti, pocítila potřebu a touhu podělit se se svou radostí. I my musíme nejprve v skrytosti a samotě hledat Boží vůli a teprve potom se můžeme vydat na cestu k lidem.
Pokud člověk nežije duchovním životem, může se mu zdát, že při početí Syna Božího šlo jen o historickou událost, sice velmi pěknou, ale dnešnímu člověku nic neříkající. Žije-li však duchovním životem, začíná chápat, že „početí z Ducha Svatého“ v každém z nás a „narození Krista“ do našich skutků, je stále aktuální věcí. Sv. Bonaventura, říká, že: „Duše počíná Ježíše, když je nespokojená se životem, jaký vede, a pod vlivem svatých vnuknutí a zapálená svatým žárem se konečně rázně odtrhne od svých starých návyků a chyb a je jakoby duchovně oplodněna milostí Ducha svatého, dá si předsevzetí, že začne nový život. Došlo ke Kristovu početí. Když byl požehnaný Boží Syn počat, narodí se v srdci, ale jen tehdy, pokud duše vše rozumně uvážila, vyžádala si vhodnou radu a vzývala Boha o pomoc a ihned uskuteční své svaté předsevzetí a začne uskutečňovat to, co v ní už dávno zrálo, ale se to stálo odkládalo z obavy, že není k tomu soucí. Ale jedno musíme zdůraznit: Toto předsevzetí „začít nový život” se musí ihned projevit něčím konkrétním. Není-li předsevzetí uskutečněno, byl sice Ježíš počat, ale nebyl zrozen.“
„Jakmile Alžběta zaslechla Mariin pozdrav, dítě v jejím lůně se zachvělo a Alžbětu naplnil Duch svatý.“ Maria je plná Boha a jeho velebnosti. Když evangelista Lukáš popisuje Mariino početí, používá pro zastínění Duchem Svatým při početí totéž slovo, které Starý zákon používá pro oblačný sloup nad archou. A když nám popisuje setkání těhotné Alžběty s těhotnou Marií, používá tentýž slovní základ pro Janův pohyb v těle matky, jako když se ve Starém zákoně mluví o posvátném tanci krále Davida před Archou. Tedy v tomto případě nešlo oběžný pohyb dítěte v těle matky, ale o jakýsi zvláštní posvátný tanec, kterým Jan ještě v těle své matky naznačil Božství Kristovo. Maria je pro nás křesťany tím, čím byla pro židy Starozákonní Archa. Proto Alžběta zvolala velkým hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný je plod tvého života. Čím jsem si zasloužila, že Matka mého Pána přichází ke mně?“
Panna Maria je od této chvíle požehnaná přítomností Božího Slova a z jejího nitra vyrážejí prameny Ducha Svatého. Maria se stává Novým stvořením. Člověkem plným Boha skrze přijaté Boží Slovo a Ducha Svatého. Evangelium nám ukazuje Mariinu návštěvu u Alžběty, byli bychom v pokušení říci „všední událost“ ze života Panny Marie. Cítíme, že termín „všední událost“ zde jaksi nesedí. Maria je požehnaná a plná milosti a tak vše, co dělá, dostává vyšší smysl, je to vyňato ze všednosti. Není to všední událost, protože Maria je plná Boha a tak i její Návštěva je zároveň Boží Návštěvou. Naše setkání s jinými lidmi mohou být banální, dokonce mohou být i katastrofou, ale Návštěva Panny Marie u její příbuzné Alžběty, dělá na nás jiný dojem.
Mariina návštěva je vzorem pro naše setkání s lidmi. Především si musíme uvědomit, že více působíme tím, co jsme, jako svými řečmi. Prvotní apoštolát je bytostný apoštolát. Na lidi nepůsobí natolik naše slova jako naše bytí. Maria přináší svědectví o změněném bytí. Ona přijala do svého života Boží Slovo a dostala moc stát se Božím dítětem. „Těm, kteří ho přijali dal moc stát se božími dětmi.” Protože přijala Boha do svého srdce stává se Požehnanou a přináší Požehnání. Stává se Prostřednicí milosti. Ona je těhotná Božím Slovem. Boží Slovo je pro ni tím, co pro jinou ženu znamená těhotenství. Těhotenství mění organismus ženy a Marii mění Boží Slovo. Blahoslavená je ta, která uvěřila, že se splní, co jí řekl Pán. Ona sama nám vydává svědectví o tom, co v ní způsobil Bůh.
Podíváme-li se dobře na její zpěv, který zvykneme po latinsky nazývat Magnificat, zjistíme, že to není v pravém slova smyslu modlitba. Maria v něm nemluví k Bohu, ale mluví k nám lidem o tom, co se děje v ní a jak velké věci jí udělal Ten, který je Mocný. Není to modlitba, ale svědectví. Její svědectví hovoří o tom, jak velké věci jí učinil Bůh. Maria se nechlubí tím, že by ona udělala něco velkého pro Boha. Maria je plnost milosti. Všechno je dar. Ona nelpí na svém bytí, ale zcela se oddává Bohu a proto se v ní může tak hojně objevit ovoce milosti.
„Velebí má duše Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.“ Maria prožívá Boha jako svého osobního Spasitele. Jen tehdy je a bude i naším Spasitelem, když se mu úplně oddáme. On chce být i tvým Spasitelem. I tobě chce udělat velké věci, ale ty mu to musíš svou důvěrou a odevzdaností umožnit.
„Hle od této chvíle blahoslavit mě budou všechna pokolení..“ Jistí protestantský teolog se žalem přiznává, že se toto proroctví naplňuje v katolické i pravoslavné církvi, ale v protestantismu ne, ačkoli je to Boží Slovo. Samotné Boží Slovo mluví o velké úctě, kterou má být zahrnuta Matka našeho Pána.
Maria prožívá v sobě vnitřní svobodu, kterou nás osvobozuje Kristus. I když jsou mocní stále na trůnu, pro Marii jejich panství skončilo, protože oni vládnou prostřednictvím strachu a ona je láskou osvobozena zpod tyranie strachu. I když ve světě určitě je a bude hlad, Maria je nasycená vírou, dobrými věcmi, Duchem Svatým. Ona už nyní žije v Ježíšových blahoslavenstvích.
Tajemství dnešního svátku nám chce říci, že má-li se naše setkání s druhými lidmi stát požehnáním, i my musíme být těmi, kdo nepřinášejí jen sebe ale Boží Slovo, a z nichž vyzařuje Duch Svatý. Přinášíme-li jen sebe, nejsme pro druhé požehnáním. Předpokladem svatého přijímání je přijímat Ježíše v Duchu Svatém. Totéž platí i o přijetí druhého člověka.
Jen tehdy je naše návštěva požehnáním, odehrává-li se v Duchu Svatém. Když i z nás bude vyzařovat Duch Svatý, budou lidé podobně jako Alžběta říkat: „odkud mám to štěstí, že jsi přišel, že přišla matka mého Pána”, neboť my všichni se stáváme Božími matkami, pokud jsme se rozhodli žít Boží Slovo. Sv. Augustina říká: „Matka ho nosila v lůně, my ho nosíme v srdci. Panna otěhotněla, když se v ní vtělil Kristus, naše srdce ať otěhotní vírou v Krista. Ona porodila Spasitele, naše duše ať porodí spásu a chválu. Ať nezůstanou naše duše neplodné, ale ať se stanou plodnými pro Boha.”
Sv. Běda Ctihodný říká: „A tak se ve svaté církvi vžil velmi dobrý a spasitelný zvyk, že všichni, každý den při večerních chválách zpívají vedle psalmodie její chvalozpěv, neboť taková častá připomínka Pánova vtělení rozněcuje ve věřících srdcích plamen zbožnosti a častější uvažovaní o příkladu jeho matky upevňuje je v ctnosti. A vhodně se to děje večer, aby se naše mysl, unavená po dni a zaujatá všelijakými myšlenkami, před odpočinkem vnitřně soustředila.”