Jak jsem již včera večer říkal, Církev povětšinou neslaví pozemské zrození ale narození pro nebe. Ale jsou tři výjimky a to svátek narození Panny Marie, svátek narození sv. Jana Křtitele a svátek narození Páně. Podívejme se, proč oslavujeme narození sv. Jana Křtitele? Možná i proto, že Jan byl největší z těch, kteří se narodili z ženy, jak se o něm vyjadřuje sám Ježíš. Již v těle matky, prostřednictvím Panny Marie, byl naplněn Duchem Svatým.
V dnešním úryvku z evangelia jsme slyšeli: „Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se ji syn (porodila syna). Když její sousedé a příbuzní uslyšeli, že jí Pán prokázal velikou milost (velké milosrdenství), radovali se s ní.“ Podívejme se jak Boží slovo komentuje narození člověka. Je to veliká Boží milost, je to projev velikého milosrdenství od Boha. Je to důvod k radosti celého společenství. Všichni se radovali z toho, že Alžběta porodila dítě. Vždyť v židovském prostředí každé dítě mohlo být očekávaným Spasitelem. Pokud je dítě správně přijaté a vychované stává se oporou pro své rodiče. Toto je správný vztah k nově počatému životu. Každé dítě, které přichází na tento svět, je znakem toho, že nám Bůh stále věří. Každý nový život se rodí za cenu oběti. Nato, aby člověk mohl očekávání nového života takto prožívat potřebuje sílu od Boha. Žádné zvíře nemá námitky proti očekávanému potomstvu. Sledujte vlčici nebo opici, jak se umí něžně laskat se svým potomstvem.
Pro naši dnešní pomýlenou mentalitu, zaměřenou proti životu, to zní velmi zvláštně. Těhotenství jako projev Božího milosrdenství vůči ženě i vůči muži. Náhodou jsem včera zachytil správu v TV, o „úspěšné sexuální výchově teenagerov na škole“, která spočívala v tom, aby se chránili hormonální antikoncepci a prezervativy před možným otěhotněním. To je úspěšný sexuální život podle světa. Když sázíme strom, chceme a těšíme se z toho, když přináší mnoho ovoce. Kdyby si brambory na záhoně řekli, že jsou moderní a nechtějí mít více než dva nové brambůrky, asi bychom při sběre nejásali radostí.
Proč nechápeme, že i dobrý člověk má mít mnoho dětí. Bůh se těší i z přirozené plodnosti člověka. Vždyť ke každému novému životu říká své ano již tím, že ho tvoří a dává. Židé považovali neplodnost za kletbu. Naopak: plodnost byla znakem Božího požehnání. Všichni se rodíme s povoláním otce nebo matky. Všichni jsme pozváni k tomu, abychom měli hojné potomstvo. Potomstvo lze mít i v duchovním smyslu. Vždyť není nic krásnějšího, než zrodit mnoho dětí pro Krista. U nás kněží a řeholníků je to duchovní otcovství a duchovní mateřství. Jsme a máme být v jiné oblasti plodní, ale plodní máme a dokonce musíme být všichni. A v bolesti se rodí fyzicky ale i duchovně. Bez oběti není nový život.
Možná, že až při poslechu této úvahy, si uvědomíme, jak naše civilizace pobloudila daleko od Boží lásky. Od Boha, který žehná životu a těší se z každého nově vzniklého člověka. Každé dítě, které přichází na tento svět je znakem toho, že Bůh nám ještě stále věří. Každé dítě přináší něco nového. Pokud půjde po cestě Božích přikázání, stane se požehnáním pro tento svět. Neexistují jen techničtí a vědečtí géniové, ale existují i duchovní géniové, géniové lásky – světci. I v slovenské lidové tradici se zachovalo rčení: „Dětí a sklenic na zavařování, nikdy není v domě nazbyt!“ Pro každého člověka má Pán Bůh plán Spásy. Každý člověk potřebuje být spasen Bohem a může se zároveň stát spasitelem.
Lidé, na Janovo zrození, reagovali tím, že si kladli otázku: „Co asi z tohoto dítěte bude? Vždyť ruka Páne byla s ním.“ Když jsem byl ve Svaté zemi, navštívil jsem místo Janova narození ale i poustevnu, v níž se skrývala sv. Alžběta s malým Janem, když Herodes dal vraždit všechny neviňátka. I s malým Janem se museli skrývat a podle staré tradice Zachariáš byl zavražděn možná i proto, že neprozradil, kde se skrývají dvě nejdražší bytosti, které chránil, manželka a dítě. Dobrý otec dá i život za svou rodinu.
Slyšeli jsme o Zachariášovi, že se mu uvolnila ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha. Po tomto verši je v dnešním čtení, zkrácen text. V souvislém čtení následuje: „Janův otec Zachariáš byl naplněn Duchem Svatým a pronesl tato prorocké slova: „Pochválen (Požehnán, Zveleben) buď Hospodin (Pán), Bůh Izraele, neboť navštívil a vykoupil svůj lid! Vzbudil nám mocného Spasitele …“ Tento, takzvaný Benedictus, recitujeme, každé ráno v modlitbě breviáře. Pannu Marii naplnil Duch Svatý při Zvěstování. Protože uvěřila byla schopna od první chvíle zpívat svůj Magnificát. Alžbětu naplnil Duch Svatý při návštěvě P. Marie.
O Zachariášovi slyšíme, že ho Duch Svatý naplnil, až osm dní po narození sv. Jana, až když držel ve svých rukou přislíbené dítě. Anděl mu při ohlášení těchto událostí vytýká nevěru, možná spíše neschopnost víry v dobrou zvěst a důsledkem jeho nevěry je ztráta řeči. Řeč se mu vrací v téže chvíli, jak ho skrze víru naplnil Duch Svatý. Zachariáš svůj projev začíná velebením Boha. V breviáři, v ranních chválách, říkáme: „Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, neboť navštívil a vykoupil svůj lid! Vzbudil nám mocného spasitele..!“ Je důstojné a správné, začínat svou modlitbu velebením a oslavou Boha. Boží Bytí je tak velebné, že se nikdy nespleteme, když ho chválíme. Naopak: dopouštíme se velké pošetilosti, a nám samým se to krutě vymstí, když nejsme Bohu vděčni. Sv. Pavel v listě Římanům v 1. kap. říká, že pokud člověk není Bohu vděčný a neoslavuje Ho, Bůh ho vydává do moci nečistých démonů. Naše vděčnost je projevem správného postoje vůči Bohu, který nás přesahuje bytím, moudrostí i dobrotou. A v konečném důsledku vede ke svobodě od nečistých démonů.
Zachariáš mluví o Pánu, Bohu Izraele. Bůh Izraele je úplně jiný, než „bohové“ okolních národů, kterých si lidé vytvořili podle sebe. Bůh Izraele je Nezobrazitelný. Nelze Jej k nikomu a k ničemu přirovnat. Bůh Izraele se zároveň zjevuje jako Vykupitel a Spasitel. Vykoupení a Spása nejsou totožné pojmy. Učení o prvotním hříchu bezprostředně souvisí s Vykoupením, které uskutečnil Kristus. Hříchem prvních lidí získal ďábel nad lidstvem nadvládu. V procesu Vykoupení jde především o Ježíšův zápas s mocnostmi temnosti, které člověka drží v zajetí, o naše vysvobození. Mohli bychom říci, že křest je svátostí našeho vykoupení. V něm se odříkáme zlého a uznáváme Boží nárok na nás, stáváme se Božím vlastnictvím. Ve křtu je na nás aplikováno ovoce Vykoupení.
Co je to však Spása. Zatímco Vykoupení řeší jakési minus, do kterého se naše přirozenost svým hříchem dostala, když se dostala pod moc zlých duchů, Spása je obnovou prvotních poměrů. Spása je ve spojení s Bohem. Spása je účastí na Boží přirozenosti. Spása je v zbožštění člověka. Svátostí Spásy je Eucharistie. Ona nás vede k účasti na božské přirozenosti. Eucharistie je Nová Smlouva uzavřená mezi Bohem a člověkem v Tele a Krve Ježíše Krista, které jsme vyzváni přijímat a tak se zmocnil své Spásy. Spása se uskutečňuje v průniku Boha do nás, skrze Slovo a skrze svátosti.