V dnešním evangeliu nacházíme andělův příkaz: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu, neboť Herodes bude hledat dítě, aby ho zahubil!“ Určitě jste postřehli, že se evangelium vyjadřuje jaksi obecně, i když všichni víme, že se v textu jedná o malého Ježíše: „bude hledat dítě, aby ho zahubil!“ Jakoby nešlo jen o Ježíše a jen o Heroda. Za touto snahou Heroda stojí Satan, který je vrahem lidí od počátku. Každý otec i každá matka musí především chránit své dítě před touto hrozbou. Každé dítě se může rozvinout do dokonalosti Bohočlověka a tak se stát Božím obrazem, a proto ďábel nenávidí člověka.
Evangelium nám ukazuje, že Herodes se rozhodl zavraždit každého, kdo by mohl ohrozit jeho královskou vládu. Možná právě v této souvislosti je možné se zamyslet nad tím, zda lze s jakýmkoli člověkem zacházet libovolně? Má člověk svého majitele? Když Bible mluví o hříchu, často užívá řecké slovo ADIKIA, které vyjadřuje fakt, že každý hřích je nespravedlností vůči Bohu, popíráním Božího práva na člověka. Bůh je Stvořitelem člověka a má tedy vrcholné právo na člověka. Bůh – Láska nás určil, abychom se stali místem jeho Vtělení a Zjevení. A to provádíme tehdy, když žijeme Boží Slovo. Lidská práva následují až za Božím právem a dokonce z něj vyplývají.
Pán Ježíš říká: „Co jste učinili jednomu z nejmenších, mně jste učinili!“, Proto každé setkání s člověkem je současně setkáním s ním samým. Proto nemůžeme s žádným člověkem zacházet libovolně. Pokud je předpokladem sv. přijímání, tedy přijetí Ježíše, naše existence v milosti posvěcující, tedy v Duchu svatém, tak to platí i o přijetí druhého člověka. Jen tehdy je naše přijetí druhého člověka požehnáním, když se odehrává v Duchu svatém. Každé přivlastnění si člověka bez Božího souhlasu a Požehnání, můžeme označit termínem „svatokrádež“. K člověku, stejně jako ke Kristu ve svátosti, přistupuji správně pouze tehdy, pokud se mu přibližuji v Duchu svatém. Když přijímáme druhého člověka jiným způsobem a v jiném duchu, tak je to svatokrádež, která se v životě těžko vymstí. Možná i proto potřebuje člověk zvláštní Boží požehnání, aby dokázal partnera v manželství správně přijmout do svého společenství. Jedno staré ruské přísloví říká: „Když jdeš do boje, pomodli se jednou! Když jdeš na moře, pomodli se dvakrát! Ale když se jdeš ženit, pomodli se třikrát!“
Přijetí druhého člověka se týká nejen partnera v manželství ale i děti. I k nim se člověk musí přibližovat v Duchu svatém. Přijetí dětí je snad největším problémem moderních rodin. Ačkoliv Boží Slovo říká, že žena se spasí svým mateřstvím, je mezi ženami málo takových, které ochotně dávají život. Je zajímavé, že když se rodičů zeptám, zda mají rádi své děti, přiznávají, že je mají velmi rádi, že jsou pro ně takovou velkou hodnotou, že by je nedali nikomu. Je zde však otázka k zamyšlení, proč si tedy myslíte, že by to třetí nebo čtvrté bylo již něčím jiným, než velkým Božím darem, ve kterém budete sami úžasně obohaceni. Popřemýšlejte nad tím. Staré přísloví říká: „Děti a sklenic na zavařování, nikdy není v domě nazbyt“. Lidé biblické epochy si byli plně vědomi jedné pravdy, která se modernímu člověku jaksi zamlžuje a to pravdy o Bohu Stvořiteli, který si dítě utváří už v lůně matky. Na mnoha místech Písma najdeme tuto pravdu vyjádřenou. Při povolání proroka Jeremiáše Bůh říká: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě.“ (Jr 1,5) Z toho vyplývá, že jsme předmětem Božího zájmu ještě dříve, než jsme se počali v životě matky. Už před naším početím Bůh myslí na nás s láskou a má pro každého jednoho připravený plán spásy.
Možná právě v těchto souvislostech je vhodné zamyslet se nad tím, jakým strašným zločinům proti Boží lásce je umělý potrat a antikoncepce. Ono se sice mluví o antikoncepci, ale ve skutečnosti většina těchto přípravků působí abortivně, protože zabraňují už počatému zárodku uhnízdit se v děloze. Likvidují novou bytost už v zárodku. Katechismus říká na toto téma jasně: Lidský život je třeba absolutně respektovat a chránit již od chvíle početí. Lidské bytosti, již od první chvíle její existence, je třeba přiznat práva osoby, mezi nimiž je nedotknutelné právo každé nevinné bytosti na život. Církev již od prvního století učila, že každý vyvolaný potrat je morálně zlo. Toto učení se nezměnilo. Přímý potrat, to znamená chtěný jako cíl nebo jako prostředek, závažně odporuje morálnímu zákonu: „Nezabiješ zárodek potratem ani neusmrtíš novorozené dítě!“ (Didache)
Vědomá a dobrovolná a ne jen materiální spolupráce při potratu je těžký hřích. Církev trestá tento zločin proti lidskému životu kanonickým trestem exkomunikace (vyloučení z církve). „Kdo zapříčiní potrat, který skutečně nastane, upadne do exkomunikace uložené předem rozsudkem vyneseným, to znamená „samým činem spáchání deliktu“ a za podmínek stanovených právem. Církev tím nemíní zužovat oblast milosrdenství. Zdůrazňuje však závažnost spáchaného zločinu a nenapravitelnou škodu způsobenou usmrcením neviňátka, jeho rodičům a celé společnosti.
Jelikož se s embryem má již od početí zacházet jako s osobou, je třeba ho chránit v jeho neporušitelnosti, léčit ho a uzdravit, pokud je to možné, jako každou jinou lidskou bytost. „Předporodní diagnostika je morálně dovolena, pokud“ respektuje život a neporušitelnost lidského embrya a plodu a je zaměřena na jeho individuální zachování nebo uzdravení. Je však v závažném rozporu s morálním zákonem, jestliže předvídá, v závislosti na výsledcích, možnost vyvolat potrat. Stanovení diagnózy se nesmí rovnat rozsudku smrti. I z těchto přečtených částí Římského katechismu můžeme pochopit jak závažný je tento zločin. To, že se to děje v našem státě a že se to provádí ve velkém množství, ještě nedokazuje oprávněnost této praktiky, ale spíše bezbožnost a pomýlenost společnosti, v níž žijeme.
Na závěr výrok sv. Jana Zlatoústého: „Jaká je to tedy bytost, která byla stvořena s takovou vážností? Je to člověk, velká obdivuhodná a živá postava, která má v Božích očích větší cenu než všechno ostatní stvoření: je to člověk a pro něj existuje nebe i zemi a moře a celé stvoření: jeho spáse přikládal Bůh takovou důležitost, že pro něj neušetřil ani svého jednorozeného Syna. Vždyť Bůh neúnavně používal všechny prostředky, aby dal člověku vystoupit až k sobě a posadil si ho po své pravici.“