Úvod ke mši: Bratři a sestry, dnes máme třetí adventní neděli. Tato svátá mše je obětována za všechny živé i již zemřelé převozníky z Prahy a okolí. Chtěl bych je přivítat křesťanským a zároveň vodáckým pozdravem: „AHOJ“ = což je zkratka latinského pozdravu „Ad honorem Jesu” = doslova „Na slávu Ježíše” nebo jak je zvykem u křesťanů východního obřadu: „Sláva Ježíši!“. Dnešní mši obětujeme za ty, které nám svou službou usnadňovaly a usnadňují a často i podstatně zkracují cestu.
Homília: Evangelium dnešní neděle zaměřuje naši pozornost na postavu Jana Křtitele, který nás zve, abychom se připravili na setkání s Bohem. Také on strávil větší část svého činného života u řeky, konkrétně u Jordánu. Nebyl sice převozníkem v běžném slova smyslu, tedy nepřevážel lidí na druhý břeh řeky, a přece pomáhal procházet lidem přes mnohem nebezpečnější hlubiny duchovního světa, které nás oddělují od Boha a které tvoří hřích. Křest, který lidem vysluhoval, byl jakýmsi duchovním vorem. A víme, že Jan Křtitel celým svým životem připravoval cestu Ježíši, jehož jméno se nachází i ve vašem pozdravu. My, křesťané věříme, že je Ježíš je Kristus, to znamená Pomazaný, Mesiáš.
Nevím, zda všichni, kteří jste dnes přišli na tuto mši, jste křesťané, pokřtěni a praktikující, zkusím vám tedy v krátkosti přiblížit, alespoň něco, co se spojuje s tímto jménem, kterým si převozníci dodávali odvahu, při své namáhavé a často i nebezpečné práci. Myslím, že v naší době existuje množství filmů o Ježíšovi, a některé z nich jsou celkem kvalitní. Tedy asi málokdo může říci, že se s Ježíšem ještě vůbec nesetkal. Najdeme o něm spolehlivé zprávy ve čtyřech evangeliích, jejichž autoři byli ochotni za tyto pravdy trpět a mnozí i zemřeli.
O Ježíši říkáme, že je Pravý Bůh a současně Pravý člověk. Tedy Ježíš je člověk jako my, náš lidský bratr, ve všem nám podobný, kromě hříchu, ale zároveň je Božím Slovem, II. Božskou Osobou. Co je na této zvěsti potěšující? Potěšující je to, že Ježíš jako pravý člověk dokazuje, že lidská přirozenost je schopna mít účast na Boží přirozenosti, že Bůh stále počítá s člověkem, jako se svým obrazem. Bůh a člověk nestojí vůči sobě jako konkurenti, ale člověk se stává dokonalým, když se stává příbytkem Boha. Ježíš je vtělená Láska a zároveň dokonalý člověk.
Když jsem jako kluk chodil na náboženství, učili jsme se, že podstata prvotního hříchu spočívala v tom, že „člověk chtěl být jako Bůh“ a byl za tuto troufalost potrestán vyhnáním z Ráje. Ježíš nám ale celou svou bytostí zjevuje, že to není zcela pravda. Bůh je Láska a Láska touží po svém Vtělení do nás a Zjevení skrze nás. Pokud byl člověk pokoušen „být jako Bůh“, nebyl hřích v tom, že „to chtěl“. Totiž, ani by to nemohl chtít, kdyby to sám Bůh nevložil do jeho přirozenosti. Ale hřích spočíval v tom „jak to chtěl“. Sv. Maxim Vyznavač učí, že člověk byl stvořen ve stavu svatosti a určen k tomu, aby byl Bohem zcela „zbožštěn“ ve slávě, sveden ďáblem chtěl být „jako Bůh“, avšak „bez Boha a před Bohem, ne podle Boha“. Člověk by skrze poslušnost Bohu postupně toho dosáhl, ale on se o to pokusil cestou magie. Chtěl boží moc bez zodpovědnosti Lásky.
I zpráva o stvoření člověka v bibli, tomu nasvědčuje. Bůh říká: „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby“. Origenes, jeden z teologů církevního starověku tvrdí, že obraz znamená počátek zbožštění jakousi Boží jiskru v naší duši; cíl je dorůst do podoby. Pokrok od obrazu k podobě skončí v slávě stvořených těl. Oba výrazy vyjadřují to, co dělá člověka člověkem: společenství s Bohem. Podobný smysl má i jiné hebrejské slovo PANÍM = obličej; to, co je nyní nezakryté a obrácené ke mně. Být stvořen „k Božímu obrazu“ tedy znamená „být obrácen tváří k Bohu“, „dívat se Bohu do očí“ a zpřítomňovat Boha ve stvořeném světě. Z toho vyplývá, že být Božím obrazem je určení člověka. Bůh se chce stát „viditelný“ a „pochopitelný“ světu skrze člověka. Být Božím Obrazem znamená žít Lásku, která se nám zjevuje v Božím Slově.
A Láska má moc proměňovat milujícího do podoby milovaného. Platí to i mezi lidmi, ale platí to i ve vztahu k Bohu. Když člověk miluje Boha, postupně je přeměňován do Jeho podoby. A Boha milujeme, když ho posloucháme. Ježíš říká: „Kdo zachovává mé přikázání, ten mě miluje, i Otec ho bude milovat, přijdeme k němu a budeme u něj přebývat!“ Za naše úsilí o lásku slibuje Bůh svůj návrat do člověka, Boží přebývání v člověku. Nestvořený Bůh je nesmírně Blažená ale současně i Oblažující bytost. Bůh nevstupuje do člověka jako něco cizí, ale jak to nejpůvodnější a nejintimnější v nás. Prožíváme ho jako blaženost svědomí, jako život své duše. Bůh hojí tu nejstrašnější ránu, která zůstala v člověku jako následek prvotního hříchu.
Bible píše o tom, že člověk, který byl samotným Bohem stvořen a pozván, aby se stal Božím obrazem, se zpronevěřil tomuto poslání a naveden zlým duchem, chtěl být sám sebou a žít jen pro sebe a podle sebe. Namísto Lásky zvolil sobectví. V tom je podstata prvotní hříchu. Člověk si vzal život do vlastních rukou, odmítl Boží zákon, obrazně řečeno odmítl „návod na své použití“ a tím i samotného Stvořitele. Tímto činem ztratil Boží přátelství a Boží přítomnost ve svém srdci. Bůh odstoupil z lidského života i z našeho světa. Od té doby platí, že lidský svět leží v moci zlého a pro svou narušenost spěje do záhuby. Člověk a jeho svět se dostali pod vládu temných duchovních sil. Myslím, že o tom vás nemusím přesvědčovat. Kdosi řekl, že člověk byl a je špatně naprogramován. Chtěl tím říci, že se všichni rodíme jako sobci. Ale sobectví není původní program člověka. Spíše bychom mohli říci, že člověk byl zlým duchem přeprogramován.
Kristus je důkazem toho, že přesto, že jsme ztratili Boží přátelství, tedy jakousi pohodu Lásky mezi námi a Bohem, přece jsme neztratili Boží Lásku. Bůh nás nepřestává milovat, i když trpí naší pomýlenou cestou. Jeho Láska se projevila i v tom, že poslal na svět svého Slovo, svého Syna, aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl s ním věčný život v nebi. Tedy řešení našeho problému a věčné spásy spočívá ve víře v Ježíše, protože, kdo věří v Krista, získává správnou představu Boha, přestává ho urážet falešnou představou o něm a o jeho vztahu k nám. Sv. Irenej říká: „Pro toto se Boží Slovo stalo člověkem a Boží Syn se stal Synem člověka, aby se člověk spojil s Božím Slovem a byl přijat za syna, a tak se stal Božím Synem.“ Skrze víru a přijetí Krista v Slově i ve svátostech se nám vrací naše původní velkost.
Víra a křest jsou vstupní branou do Božího království. Ve křtu se odříkáme zlého ducha a jeho moci a jsme Bohem znovu přijati za boží děti. Po materiální stránce je křest maličkostí, všem dostupnou, spočívá v trojím omytí vodou nebo ponořením konaném „Ve jménu Otce, i Syna i Ducha svátého“. Pokud jde o dospělého člověka, tak se před tím žádá jeho vyznání víry v Krista. Ale tento nepatrný úkon má pro zásluhy Kristovy vykupitelské smrti nedozírné následky. Vymaňuje nás z moci temných a člověku nepřejících duchovních sil a znovu nám navrací hodnost Božích dětí, kterou Adam ztratil pro sebe i pro své potomstvo. Křest ruší naši nesprávnou volbu a tím vlastnické právo ďábla na naše bytosti.
Člověk se může celý život pohybovat po hladině vody a přece nemusí znát dobrodiní koupele, ponoření do vody. Ve filmu „Věčná píseň”, který popisuje historii vzniku známé vánoční písně „Tichá noc“, která taktéž vznikla v prostředí převozníku a lodníku, jsem slyšel zajímavé pravidlo, které platilo pro členy některých německých převoznických cechů: „Lodník nesmí umět plavat, protože pokud neumí plavat, bude dávat lepší pozor na náklad!“ Přestože to má své logické opodstatnění, přece zvu ty, kteří ještě nejsou ještě pokřtěni, aby se daly pokřtít, aby okusili, že voda křtu osvěžuje nejen tělo, ale i duši člověka. A pokud jste všichni pokřtění, ale snad někdo nežije podle své víry, tak se k ní vraťte, protože křest bez živé a činné víry ke Spáse nepomůže. Jan vyzývá lidi k pokání a slovo pokání v hebrejském jazyce mluví o návratu. Vraťte se k Bohu, který vás miluje, ale dokud nežijete z víry a žijete v hříchu, nemůže vám žehnat.
Možná ještě krátkou poznámku k tomu, co bude následovat: Nyní vyznáme společně svou víru. Modlí se jen ti, kteří věří a znají tuto modlitbu. Pak budou následovat společné prosby. Po prosbách bude obětní průvod a během něj se koná sbírka. Příspěvek je dobrovolný, takže nemusíte utíkat z kostela, když jste s tím nepočítali anebo nemáte peníze nazbyt. Tento příspěvek slouží na výdaje spojené s provozem budovy kostela a bohoslužeb.
Poté bude mše pokračovat zpřítomněním Kristovy oběti, při níž se zpřítomňuje Ježíš a dává nám za pokrm své tělo a svou krev pod způsobem chleba a vína. Ježíš se k nám chová jako matka, vždyť prvních devět měsíců v těle matky jsme žili také z těla a krve matky. Na eucharistické hostině, tedy na svátém přijímání, mohou mít účast jen pokřtěni křesťané, kteří se pokáním očišťují od svých hříchů a věří tak jako my v reálnou přítomnost Krista v této svátosti a jsou členi (katolické) církve. Duchovní přijímání, tedy pozvaní Ježíše do svého života a odevzdání mu svého života, může udělat každý a dokonce i ten, který ještě není pokřtěn. Pozvěte Ježíše svými slovy k sobě do svého života. A když k vám nepřijde, tak mi to oznamte. Kdo uvěřil a chce se dát pokřtít, může přijít po mši za mnou.
Aby jste všichni pochopili, jaké nedozírné následky může mat toto vaše rozhodnutí, doporučuji pročíst si svědectví paní jménem Gloria Polo. Stačí zadat do vyhledávače na internete její jméno.