Toto téma by jsem chtěl věnovat zamyšlení nad charitou, nad křesťanskou dobročinností. Když se lidé ptali Pána Ježíše: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ Ježíš jim odpověděl: „Boží skutek je věřit v toho, kterého on poslal.“ Základem a předpokladem skutečně dobrého skutku je víra v Krista. Víra v Krista je víra v Bohočlověka, víra v to, že Bůh – Láska se chce skrze člověka zjevit. Dokonalý člověk je Boho-člověk. Bez Boha dokážeme být slušnými lidmi, ale nedokážeme být lidmi dobrými. Opravdové dobré skutky jsou ovocem vnitřní proměny člověka, která je plodem víry. Víra, která stojí na počátku našeho posvěcení a způsobuje, že v Duchu Svatém přijímáme Krista, Vtěleného Boha, tatáž víra má vést k projevům Ducha Svatého navenek. Ten, kterého jsme skrze víru přijali, se chce vírou projevit našimi skutky. Sv. František tvrdí: „Jsme Kristovými matkami, když ho nosíme v srdci a ve svém těle božskou láskou a čistým a upřímným svědomím. Rodíme ho svatými skutky, které mají druhým zářit jako příklad!“
Celé Dějiny spásy ukazují, že Bůh do našeho lidského světa vstupuje skrze člověka, doslova můžeme říci v závislosti na člověku. Svět, který nám Bůh dal, je skutečně naším světem a Bůh se v něm projeví skrze naši víru, naději a lásku, skrze to, co jsme konali dobré. Pán Ježíš nás vyzývá: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“ Tento výrok nás znovu přivádí k prvotnímu určení člověka: „Člověk byl stvořen proto, aby byl Božím obrazem.“ Ať si to uvědomujeme nebo ne, lidé, s nimiž se setkáváme, podvědomě očekávají, že jim cosi z Boží dobroty zjevíme. Možná ne natolik slovy a líbivými řečmi, jak svým změněným bytím a konáním dobra. Všichni podvědomě očekáváme od druhých jen dobro. Každý člověk je jakoby směrovkou, která ukazuje na Stvořitele. Podle Božího plánu se člověk má stát Božím Zjevením, Božím Obrazem, Vtělenou Láskou.
Sv. Pavel říká: „Neste ovoce dobrých skutků.“ Skutky jsou totiž ovocem Ducha, projevem, že žije v nás. Pokud je v nás opravdu Duch Svatý, pak jsou tu i dobré skutky. Bůh pro nás ve své dobrotě vytvořil příležitost konat dobré skutky. Bůh je tak dobrý, že On dává chtít i konat. Při dobrých skutcích je důležitý motiv, proč je děláme. Zda nám jde o zjevení Boží lásky, nebo o hledání sebe. Skutek je jen tehdy skutečně dobrý, když je konaný v Duchu Svatém, v milosti posvěcující. Sv. Benedikt konstatuje, že láska roste v konání. Teda i konání dobra může být cestou k nabytí Ducha Svatého. Podle sv. Serafína Sarovského musí člověk spolupracovat na svém produchovňování dobrými skutky. Neboť „jakákoli ctnost konaná ve jménu Ježíšově nám získává milost Ducha Sv. a modlitba více než co jiného.“
Sv. Benedikt a po něm další duchovní učitelé říkají, že o podstatu duchovního života se nejedná v několika chvílích tiché meditace, ale duchovní život se formuje přímo ve všedním a pracovním prostředí. Právě efektivní práce je testem pravosti duchovního života. Jeden americký psychiatr srovnal zkušenosti z duchovního života sv. Terezie z Avilly se zkušenostmi jedné své pacientky trpící schizofrenií. Co se týče různých vizi a vidění byly si obě velmi podobné. Avšak podstatný rozdíl byl v tom, že jeho pacientka se uzavírala stále více do svého vnitřního světa. Sv. Terezie naopak uváděla své vnitřní zkušenosti do svého každodenního života. Byla společenská a podávala ohromné pracovní výkony. Zvládání všedního dne je nejjistějším zkušebním kritériem rozlišujícím mezi mystikem a neurotikem.
Sv. František nám ve svém testamentu zanechal tuto svou zkušenost: „Pán dal mně, bratru Františkovi, abych takto začal dělat pokání: Když jsem byl ještě zajat v hříších, zdálo se mi nesnesitelně hrozné, když jsem se měl setkat s malomocnými. Proto má sám Pán zavedl mezi ně a prokazoval jsem jim skutky milosrdenství. A když jsem od nich odcházel, pak to, co se mi zdálo hrozné, proměnilo se na radost pro duši i tělo. Pak jsem už dlouho neváhal a opustil jsem svět.“
Člověk se s realitou Živého Boha setkává v konkrétních dobrých skutcích. Právě tehdy, když koná dobro, si začíná jasněji uvědomovat realitu Boha. Roste v něm něco, co nazýváme zkušenostní víra. Po prvotní fázi duchovního života, která spočívala, že Bůh nás sytil manou útěchy, nastupuje druhá, kde nám Bůh nabízí prožít radost z dávání. Na jednom místě Pán Ježíš říká, že je blaženější dávat jako přijímat a je to skutečně tak. Na každou naši moudrou almužnu odpovídá Bůh radostí v našem svědomí. Svědomí nám Bůh nedal přednostně a původně na to, aby nám nepříjemně vyčítalo, ale proto, abychom se s ním, který je Radostí dávání, ve svém svědomí setkali. Každý dobrý skutek poslouží ke Zjevení Boží dobroty. Bůh je původce všeho dobra. Dokonce i toho dobra, které se děje prostřednictvím naší svobody a našimi rukama. Sv. Gregor Nysenský tvrdí: „Nijakou vlastností se nepřipodobníme Bohu tak, jak milosrdenstvím.“
Dne 17.5.2013 řekl papež František tato slova: „Charita je pohlazení, které církev dává svému lidu. Pohlazení Matky církve svým dětem, něha, blízkost. Hledání pravdy a studium teologických pravd jsou dalšími podstatnými rozměry církve, které přenecháme teologům a které ústí v exegesi a katechezi. (…) Spiritualita Charity je však spiritualitou něhy, což je kategorie, kterou jsme z církve vyloučili. Někdy kvůli své pastorační „vážnosti“ – řečeno v uvozovkách – ztrácíme ze zřetele mateřství církve.
Církev však je matkou, především matkou. A něha je tudíž – podle mého názoru – jádrem, k němuž se musí vztahovat spiritualita Charity. Je nutné do církve navrátit něhu. Pokud se církev vzdala pohlazení a něhy, odchýlila se z cesty a skončila v sektářství a herezi, pokračoval Svatý otec. Máte tedy dvojí úkol – jít na existenciální periferie, pomáhat, léčit, podporovat. Za druhé máte vnášet do vašich společenství, diecézí a celé církve něhu, která není nějakým pocitem, nýbrž hodnotou. Je jedním z kořenů, které Matka církev nemůže ztratit.
V této své dvojí dimenzi – sociální a mystické, jak je označil papež František, Charita dosvědčuje lásku církve a má v ní pokračovat. Svatý otec se ve své spatra pronášené promluvě dotkl ještě dalších témat. V jejím závěru vyzval k pomoci syrským uprchlíkům – a rovněž všem bezejmenným uprchlíkům, kteří jsou v každé zemi využíváni k otrocké práci.“