V této přednášce chci zaměřit váš pohled na P. Marii, jako první a vzorovou křesťanku, ženu zcela zasvěcenou a odevzdanou Bohu, Nevěstu Ducha svatého, jako zvykl P. Marii nazývat sv. František z Assisi. Nejprve se podíváme, jak prožíval úctu k P. Marii sv. František a pak se podíváme, proč ji takto prožíval. P. Hilarín Felder ve své knize „Ideály sv. Františka“ popisuje vztah sv. Františka k P. Marii takto:
„S Kristem a kvůli Kristu uctíval nejblahoslavenější Pannu“. Odpradávna ho pronikala „vroucí zbožnost k nejdobrotivější Matce“ a „k Paní Světa“. K Matce Kristově projevoval nesmírnou úctu, protože, jak říkal: „učinila Pána Slávy naším bratrem“. „Radoval se jako dítě z každé pocty, která se jí prokazovala.“ Tvrdil: „Právem se vzdává nejblahoslavenější Panně Marii velká úcta, protože nosila Pána pod svým srdcem“.
Ale Pannu Marii nemiloval jen proto, že je Matkou Boží, ale také proto, že spolu se svým božským Synem žila chudým životem a tím se stala krásným vzorem Menších bratří. Proto napsal i sv. Kláře a její sestrám u sv. Damiána: „Já, nejmenší bratr František, chci následovat život a chudobu našeho Nejvyššího Pána Ježíše Krista a jeho nejsvětější Matky a chci v tom až do smrti setrvat. A prosím vás všechny a radím vám, abyste v tomto nejsvětějším způsobu života a v chudobě vždy setrvali.“
Proto také, zcela zvláštním způsobem, zasvětil sebe a svůj řád Matce Boží a Matce chudých, Panně Marii. Kolébkou a domovem našeho řádu je kostelík Panny Marie Andělské, lidově nazývaný Porciunkula. V této kapli, jak píše sv. Bonaventura, „úpěnlivě vzýval mnoha slzami a vzdechy tu, která počala věčné Slovo milosti a Pravdy, aby milostivě byla jeho orodovnicí. A zásluhami Matky Milosrdenství přijal a sám zrodil ducha evangelijní pravdy.“ Do této kaple přiváděl všechny nové bratry, „aby řád Menších bratří, který tam na přímluvu Matky Boží vznikl, stejně tak zde nabíral sílu ke vzrůstu a zdar“.
O jeho úctě k Panně Marii můžeme usuzovat i podle toho, jak často a horlivě se k ní modlil. Nestačily mu obvyklé mariánské pobožnosti, které byly v liturgických hodinkách. Tomáš z Celano píše: „Matce Ježíšově věnoval ještě zvláštní chvalozpěvy, modlíval se k ní zvláštní modlitby a dával jí tak časté a něžné důkazy lásky, že to nedokáže lidský jazyk vyslovit. Po Kristu Pánu vkládal do ní veškerou svou důvěru, vyznával jí své poklesky a skrze ni doufal denně v odpuštění svých domnělých provinění. Celé noci trávíval chválou Boha a blahoslavené Panny.“
Každá hodinka, jeho hodinek o utrpení Páně, začínala a končila antifonou: „Svatá Panna Maria, žádná mezi ženami na světě není ti podobná: dcera a služebnice Nejvyššího Krále, Nebeského Otce, Nejsvětější Matka našeho Pána Ježíše Krista, snoubenka Ducha svatého, pros za nás se svatým archandělem Michaelem, se všemi nebeskými mocnostmi a se všemi svatými u svého nejsvětějšího a milovaného Syna, našeho Pána a Mistra“. Z toho můžeme vidět, že Mariánská úcta v životě sv. Františka není okrajovou záležitostí, ale zabírá významně místo. A z tohoto důvodu by měla podobné místo zaujmout i v našem duchovním životě. Zkusme si říct, proč?
Církevní otcové tvrdili, že Krista nemáme napodobovat, Krista máme žít. Ale abychom ho mohli žít, musíme a máme napodobovat Pannu Marii. Proč nemáme Krista napodobovat? Neboť kdyby šlo jen o vnější napodobování, zůstali bychom pouze na úrovni pokrytectví, které Ježíš tak často vyčítal farizeům. Krista máme přijmout, jako ho přijala Marie, přijmout ho jako svůj Život a dovolit mu přetvářet svou bytost. A Marii máme napodobovat v jednotlivých krocích jejího požehnaného života, jehož plodem a ovocem je Ježíš. Všimneme si ji v jednotlivých krocích jejího požehnaného života.
Evangelium nám ukazuje na příkladu P. Marie, že se člověk může stát partnerem Boha v lásce, může počít Krista z Ducha Svatého, může ho v sobě nosit, může ho dokonce porodit svědectvím života i hlásáním a tak se stát jeho matkou. P. Maria nás chce naučit, jak se i my můžeme stát matkami Ježíše Krista. Toto je nejdůležitější, aby se i v nás počal živý Ježíš.
Sv. Maxim Vyznavač říká: „Kristus se ustavičně tajemně rodí v duši, protože si bere tělo z těch, kteří jsou spaseni a duši, která ho rodí, dělá panenskou matkou. Každá duše, která věří, počíná a rodí Boží Slovo. Jestliže podle těla existuje jen jedna Matka Boží, tak podle víry rodí Krista všichni, kteří přijímají Boží Slovo, a uskutečňuji ho.“
Na den 25. března, který podle starověké židovské tradice je i prvním dnem stvoření světa, připadá podle křesťanské tradice svátek Zvěstování Páně, jako dne Nového Stvoření, svátek Slova, které se stalo Tělem. V tento den se čte jako první čtení ze 7. kapitoly proroka Izaiáše, kde se toto všechno slibuje. Abychom dokázali pochopit toto čtení, musíme zkoumat, co předcházelo zaslíbení panenské Matky. Tato kapitola popisuje obléhání Jeruzaléma dvěma králi, z nichž má král Achaz strach. Zde může pomoci jedině Bůh. Ale král má pochybnost: „Stojí Bůh o mě a o můj národ?“ Jaká je Boží odpověď na strach a pokušení k beznaději krále a spolu s ním celého Božího lidu? „A proto vám Pán sám dá znamení: „Hle Panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel“. Boží odpovědí je veliké znamení: Panenská Matka a její dítě, které je Emanuel = Bůh uprostřed nás.
Možná se nám zdá tato Boží odpověď trochu od věci, ale ve skutečnosti, Boží Vtělení, které je ohlášené a přislíbené tímto znamením, zjevuje velikost Božího zájmu o člověka a jeho svět a zároveň způsob Boží pomoci. Bůh nechce stát kdesi vedle nás, ale skrze své Vtělení, které má pokračovat v každém člověku, chce přímo v nás sdílet náš život a svou mocí nás vyzbrojovat k zápasu s hříchem. Panenská Matka je zároveň poselstvím, že člověk nemůže počít Krista svou silou. Kristus je Novým stvořením, které se uskutečnilo v Mariině panenském těle mocí Ducha Svatého a pro její víru.
Evangelium říká: „A jméno Panny bylo Maria.“ Než přišel Pán Ježíš do našeho světa, byla nám lidem dána Maria. Ona je bezhříšná a neposkvrněná svatá zem, na kterou sestoupil Bůh při svém vstupu do lidských dějin. Cela pozornost andělů i lidí je soustředěna na toto jméno. V evangeliu jsme slyšeli přesnou adresu: galilejské město Nazaret, panna, zasnoubená muži jménem Josef, z rodu Davidova a jméno panny Maria. Zvěstování se událo v reálném čase a na konkrétním místě, konkrétní ženě. Sv. Lukáš vysloveně podotýká, že toto mimořádně pozvání a poselství zaznělo k panně, která již byla zasnoubená muži. Zásnuby ještě nejsou manželstvím a dají se i zrušit, ale většinou je chápeme tak, že už cosi znamenají, cosi hovoří o lidském rozhodnutí.
Může Bůh takto vstoupit do lidských plánů a představ, do plánů tak osobních, jako je výběr partnera, zásnuby, manželství? Bůh, který je Láska, která nás Stvořila, má absolutní právo na nás. Než člověk uzavře lidské manželství, je pozván, aby se vydal Bohu – Lásce, aby dovolil Bohu v sobě působit. Možnost manželství s Bohem je zde dříve jako lidské manželství a bude i poté, když manželství s člověkem ztratí svůj smysl. Boží milost je lepší než život a také to nejlepší lidské manželství je jen slabým předobrazem Boží Lásky a školou, kde se člověk učí sobě odumírat. Člověk by neměl uzavírat pozemské manželství, dokud není upevněn ve vztahu k Bohu, neboť jen tak bude schopen skutečné lásky, pokud Bůh bude na prvním místě. Lidské manželství nemá být uzavíráno navzdory tomuto Božskému, ale v něm a v moci Lásky, kterou dává Bůh.
Základní pravda našeho náboženství, o níž nás poučuje evangelium, zní: „Bůh nás miluje navzdory naší poblúdenosti a má pro nás připravený plán spásy.“ Při Zvěstování, jako bychom slyšeli ozvěnu slov, které zazněly v rozhovoru Ježíše s Nikodémem: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nezahynul nikdo, kdo v něho věří, ale aby měl život věčný.“ (Jan 3,16) Jak Bůh miloval svět? Tak, jak se to projevilo v životě Panny Marie. Pravda o Boží lásce je podstatou Zvěstování. Tato pravda musí hluboko zapadnout do našich srdcí. Každý člověk může prožít ve svém srdci okamžik podobný tomu, který nám vykresluje evangelium. Anděl ji zdraví: „Chaire Kecharitomene!“ Doslova je to výzva k radosti: „Raduj se plná milosti!“ Tato slova obsahují radostnou zvěst a toto Zvěstování se má stát vlastnictvím všech lidí.
V Marii Bůh promlouvá ke každému člověku, neboť toto pozdravení bylo vysloveno pro nás a my všichni, v daru tohoto právě počatého dítěte, nacházíme milost u Boha. V Ježíši je možnost omilostnění vyhnanců. Podle apoštola Petra žijeme ve vyhnanství, daleko od Pána, ale v tomto dítěti a v jeho přijetí se nám nabízí milost amnestie, možnost návratu k Otci. Každý, kdo jej přijímá, poznává Cestu, nachází Pravdu a dostává Život. Skrze přijetí Krista začíná naše duše růst do podoby, v níž má Otec své zalíbení. Pokud není v nás Kristus, tak se Bohu nelíbíme, nemáme s ním nic společného. Pokud nežijeme Kristovo Slovo, pokud nepřijímáme jeho Tělo a Krev, nejsme Boží děti, ale jsme dětmi zla.
Maria, v tajemství Zvěstování, stojí před námi jako první křesťanka, protože křesťanství začíná osobním přijetím Ježíše. Toto je moment, od kterého můžeme mluvit o křesťanství jako o náboženství rozdílném od židovství. Sv. Jan v prologu svého evangelia říká: „Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista.“ (Jan 1,18) Zákon byl schopen vychovat slušného člověka, který se navenek nedopouštěl hříchů, ale nedokázal změnit jeho hříšné srdce, jeho bezbožnost. To dokáže jen milost, která je v přijetí Ježíše Krista: „Ale těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jan 1,12)
Možná, po tom všem, co jsme si řekli, vznikla v nás touha, mít tento život v sobě. Jakým způsobem však můžeme přijmout Krista do sebe. Podívejme se, jak počala Panna Maria z Ducha svatého? Nejprve k ní zaznívá Boží Slovo. Když mluvíme o Božím Slovu, musíme si uvědomit, že nemluvíme jen o psané informaci ale o Živoucí Osobě. Bůh, skrze své Slovo, zjevuje sám sebe a zjevuje i svůj věčný plán. Bible je Boží Slovo zaznamenáno písemně, ale Ono existuje jako samostatná Živá Božská Osoba, skrze kterou a pro kterou bylo všechno stvořeno. Každá stvořená skutečnost povstává Božím Slovem a každá dokonalost je účastí na Božím Slově. Vtělené Boží Slovo, Ježíš Kristus, nám zjevuje Boží charakter, ale Duch Svatý nám ho dává, pokud po něm toužíme. Bez lásky k Božímu Slovu není možné počít z Ducha svatého.
Sv. Augustin nazývá Boží Slovo: „Sacramentum audibile“ – svátostí slyšení. Posvěcujeme se poslechem Slova, když se s ním sjednocujeme ve vůli – v chtění, v myšlení i v konání. A náš otec sv. František tvrdí, že „skrze Boží Slovo hluboko do nás proniká vznešenost našeho Stvořitele“. Nemůže počít z Ducha, kdo nemiluje Slovo. Boží Slovo máme přijmout s jistou vírou, ne jako slovo lidské, ale jako Boží. Boží Slovo však nemá zůstat jen v hlavě, protože jeho pravé místo je srdce člověka. „Ale Maria zachovávala všechna tato slova ve svém srdci a přemýšlela o nich.“ (Lk 2,19) Nejprve vírou přijala Boží Slovo, uvěřila v nesmírnou Boží Dobrotu a Moc, neboť „Bohu nic není nemožné“. (Lk 1,37)
Boží Slovo je živé a účinné. Pouze ve vztahu ke svobodným bytostem naráží na tajemství svobody a víry. Podívejme se na odpověď P. Marie: „Ať se mi stane podle tvého slova.“ (Lk 1,38) Její odevzdanost nesměřuje k něčemu nevyzpytatelnému. Bůh přece zjevil svou vůli ve svém Slově. Proto se jí odevzdanost týká Božího Slova. Sv. Jeroným tvrdí, že kdo nezná Písmo, nezná Krista. Panna Maria ho dobře znala. Věděla, k čemu říká své „fiat“ a věděla, Komu ho říká. Nestojí v pozici sebevědomého siláka, který říká „já to dokážu“. Jde tu přece o Boží Slovo, které člověk nedokáže provést ani žít z vlastních sil. Na druhé straně však víme, že Bůh to od nás právem vyžaduje a že celý vesmír povstal Božím Slovem a že toto Boží Slovo je Živé a Účinné, je Nezrušitelné a Všemohoucí.
Po určitých zkušenostech z duchovního života začínáme chápat, že navzdory svému nejlepšímu úsilí, jsme nevychovali z opice člověka. Zázrak vnitřní proměny člověka se nedocílí drezurou, ale milostí. Jedině Bůh je Dobrý a my se stáváme dobrými, když je On v nás, skrze Boží Slovo a Ducha Svatého. Naše modlitba má být, podle vzoru Panny Marie, především prostorem, v němž dovolíme Bohu v sobě konat, jakási ochota: lehnout si na operační stůl Božího Slova. A ta operace může i bolet. Sv. Augustin tvrdí, že hříšnému člověku se Boží Slovo „jeví, jako nepřítel jeho duše, dokud nepochopí, že je příčinou jeho spásy.“
V naší modlitbě nejde o prosazování své vůle a ani o snahu přesvědčit Boha o dobrotě našeho plánu, ale máme sladit svou vůli s Božím Slovem. Proto je důležité, znát Boží Slovo, abychom pochopili, co chce Bůh budovat v našem životě a na to je „důstojné a spravedlivé“ odpovědět tak, jako Maria: „Ať se mi stane podle Tvého Slova!“ Panna Maria je plná touhy po Bohu, plná Boha, Panhagia – celá svatá. Svou neustálou touhou po Bohu a plněním jeho vůle, počala Krista duchovně, dříve než ho počala tělesně. Křesťanský východ skutečnost duchovního početí Krista vyjadřuje slovy adventního pozdravu: „Christos roždajetsja, slavite!“ – „Kristus se rodí, oslavujte ho!“
Tento pozdrav zaznívá už několik týdnů před Vánocemi a to samo zdůrazňuje fakt duchovního početí Krista, již před jeho narozením. Ani nám nikdo nebrání, abychom se touhou po Bohu, otevřeli Ježíšovu Slovu a z Ducha Svatého počali Krista a stali se tak jeho matkou. Sv. Augustin říká: „Stali jste se dítky Božími, buďte také matkami.“ K tomuto jsme povoláni. Všechny svátosti církve, vše hlásání Božího Slova, slouží tomu, aby se v nás objevil Kristus. „Kristus v nás“ je zároveň „Nadějí naší Slávy“. Sv. Augustin tvrdí: „Matka ho nosila v lůně, my ho nosíme v srdci. Panna otěhotněla, když se v ní Kristus vtělil, naše srdce ať otěhotní vírou v Krista.“
Sv. Bonaventura ve spise: „Pět svátků dítěte Ježíš!“, Tvrdí, že: „Duše, oddaná Bohu, může z milosti Ducha svatého a mocí Nejvyššího duchovně počít požehnané Slovo a jednorozeného Syna Otcova, porodit ho, dát mu jméno, hledat ho a adorovat spolu s mudrci a nakonec představit Otci v chrámu… Duše počíná Ježíše, když je nespokojená se životem, jaký vede, a pod vlivem svatých vnuknutí a zapálená svatým žárem se konečně rázně odtrhne od svých starých návyků a chyb, a je jakoby duchovně oplodněna milostí Ducha svatého, dá si předsevzetí, že začne nový život. Tehdy došlo ke Kristovu početí.
Když byl požehnaný Syn Boží počat, narodí se v srdci, ale jen tehdy, pokud duše všechno rozumně usoudila, vyžádala si vhodnou radu a vzývala Boha o pomoc a ihned uskuteční své svaté předsevzetí a začne uskutečňovat to, co v ní už dávno zrálo, ale se to stále odkládalo z obavy, že není toho schopná. Ale jedno musíme zdůraznit: Toto předsevzetí, „začít nový život“ se musí ihned projevit něčím konkrétním. Pokud není předsevzetí uskutečněno, byl sice Ježíš počat, ale nebyl zrozen. Jde o jeden z mnoha duchovních potratů. Je to jeden z tolika odkladů, kterými je protkán náš život a které jsou hlavním důvodem, proč je tak málo svatých.“
Marie dokázala přijmout Ježíše, neboť byla celá svatá. Pro hříšného člověka to však vůbec není tak jednoduché. Často sejde z cesty odevzdanosti a jeho hříšné sklony převládnou. Otcové proto hovoří o nutnosti „přijmout Mariinu duši“. Mariina duše tvoří jakési životní prostředí pro Ježíšovu bytost v nás. Člověk má v tomto směru dvě možnosti. Může své hříšné, uzavřené a zraněné srdce otevírat sám, svou silou, to však jde velmi těžko. Pokud se cítí maličký a slabý, může zkusit druhou možnost, kterou doporučuje sv. Ambrož: „Pokud chceš přijmout Krista do sebe, vyprošuj si nejprve něco z té krásné Mariiny duše.“ Krása Mariiny duše spočívá v její radikální odevzdanosti Bohu. Duch Svatý spěchá do duše, v níž objeví svou Nevěstu a naplňuje ji a dává se jí v té míře, v jaké tato duše jeho Nevěstu přijímá. Možná i proto anděl doporučuje sv. Josefovi: „Neboj se přijmout Marii, svou manželku.“
Jednoduchým a velmi účinným prostředkem je zasvěcení se P. Marii. Nejde tu o nějakou zbožnou formulku, jde tu spíše o úkon srdce, který si nás vyžaduje celých. Zasvěcení se Bohu, skrze Marii, není jen odevzdáním srdce, ale otevřením všech oblastí života pro příchod Ducha svatého, podrobení všech oblastí života Božímu Slovu v Mariině úkonu „Fiat“. Zasvětit se Marii, znamená, přenechat Duchu svatému nejen řízení svého nitra, ale i celý prostor našeho každodenního života. V praxi to může znamenat postupné, velmi konkrétní kroky víry, naslouchání a spolupráce s Božím Duchem – ve škole Panny Marie. Sv. Ludvík Grignion říká, že „zasvěcení“ spočívá v tom, že „děláme všechno skrze Marii, s Marií, v Marii a pro Marii, abychom to mohli dokonaleji dělat skrze Ježíše, s Ježíšem, v Ježíši a pro Ježíše.
Musíme se přenechat Mariinu duchu, aby námi hýbal a vedl nás, jak ona si bude přát. Musíme se vložit do jejích panenských rukou a zůstávat v nich jako nástroj v rukou dělníka, jak loutna v rukou nadaného hudebníka. Musíme se ztratit a nechat se jí napospas jako kámen, hozený do moře. Toto všechno se může konat prostě a v jednom okamžiku, jediným vnitřním pohledem nebo lehkým hnutím vůle, nebo také krátký povzdechem“.
Podobně, jak anděl Josefovi, praví Pán Ježíš z kříže milovanému učedníkovi: „Hle, matka tvá!“ V hodině smrti se obvykle každý snaží dělat to, co považuje za nejdůležitější a nejpodstatnější. Je zajímavé, že téměř poslední slova Pána Ježíše na kříži, se týkají jeho matky a jeho učedníka a hovoří o jejich vzájemném vztahu. V těchto slovech jsme my všichni, kteří se považujeme a chceme být Ježíšovými učedníky, vyzváni, abychom přijali Marii jako svou matku. Máme napodobit sv. Jana apoštola a vzít si Marii k sobě do svého života. Věta: „A od té hodiny si ji učedník vzal k sobě“ může v originále znamenat dvě skutečnosti, které spolu cosi vypovídají: Vzal ji „do svého domu“ a „vzal ji mezi to, co měl nejdražší“.
Málo přemýšlíme nad touto kratičkou větou. Ona však v sobě obsahuje zprávu, která je historický zaručena, neboť ji podává učedník, který stal pod křížem, a je to zpráva, která má obrovský dosah. Z této věty vyplývá, že Panna Maria strávila poslední léta svého života s apoštolem Janem a z toho zase vyplývá, že celé Janovo evangelium je tím poznamenané. Větu: „A Slovo se stalo tělem“, napsal někdo, kdo žil pod jednou střechou s tou, v jejímž těle a duši se udál tento zázrak. Kdo může vyslovit, co znamenalo pro učedníka, kterého Ježíš zvláštním způsobem miloval, že měl u sebe ustavičně Pannu Marii, že se s ní mohl modlit, mít ji před sebou jako posluchačku, když mluvil ke svým věřícím, slavit s ní eucharistické tajemství Páně? Je téměř nemožné a nepředstavitelné, že by Panna Maria neměla žádný vliv na pozvolnou práci, uvažování a meditace, které vedly k napsání čtvrtého evangelia.
Zdá se, že ve starověku toto tajemství intuitivně pochopil Origenes, který napsal: „Prvotinou evangelií je evangelium Janovo. Jeho hluboký smysl nemůže vystihnout ten, kdo si neopíral hlavu o Ježíšovu hruď a kdo od něj nedostal Marii za matku. Aby však někdo byl druhým Janem, musí se stát takovým, aby ho Ježíš označil téměř za sebe sama, jako Jana. Pokud totiž nikdo, kromě Ježíše, nebyl Mariiným synem, podle mínění těch, kdo o ní správně smýšlejí a pokud Ježíš říká své matce: „To je tvůj syn“ a ne: „Toto je také tvůj syn“, je to, jakoby jí říkal: „Viz, tento člověk je Ježíš, kterého si porodila.“ Neboť nikdo, kdo je dokonalý, už nežije, ale žije v něm Kristus. (Gal 2,17) A protože v něm žije Kristus, je o něm řečeno Marii: „To je tvůj syn“, anebo „Kristus“.“ Podle Origena, slova umírajícího Krista, platí nejen pro Jana, ale pro všechny křesťany.
Biskup Juraj z Nikomédie v 9. st. ve svém Velkopátečním proslovu k věřícím, rozvádí Kristova slova z kříže určená P. Marii: „Odkazuji ti také v něm (milovaném učedníku) své ostatní učedníky. A tak dlouho, jak budu chtít, aby si žila s nimi a zůstávala s nimi, budeš jim věnovat svou tělesnou přítomnost místo mě. Buď jim vším, čím jsou od přirozenosti matky svým dětem, nebo spíše vším tím, čím bych byl já, kdybych byl přítomen. A oni budou tím, čím jsou děti a poddaní. Budou ti prokazovat úctu, jaká Ti patří, jako Matce jejich Pána. A protože já jsem jim přítomen skrze tebe, ať mají v tobě snadno přístupnou prostřednici u mě.“
V dalším textu rozvádí slova Kristova k milovanému učedníkovi Janovi a pokračuje: „Odteď ji, Marii, ustanovuji za vůdkyni učedníku, za matku nejen pro tebe, ale pro všechny ostatní, a chci, aby se jí dostávalo úcty tak, jak plným právem náleží mateřské důstojnosti. Zakázal jsem vám sice nazývat kohokoliv na zemi otcem, ale chci, abyste tuto nazývali matkou a jako takovou ji ctili….“ Rozjímejme nad slovy, které patří i nám jeho učedníkům: „Hle Matka Tvá!“ Je to radostná zvěst, že máme matku. Nejsme sirotky. Matka je vždy s námi i během nepřítomnosti otce. Dokonce i Ježíšovi, v jeho nejhrůznější opuštěnosti na kříži, když volal „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“, byla ponechána přítomnost matky Marie.
Každý jeden z nás dostal Marii za matku, opravdovou matku, která doplňuje to, co se nám často nedostalo od biologických matek poznamenaných hříchem pramatky Evy. Panna Maria léčí v nás tento nedostatek lásky, kterým jsou poznamenány všechny děti Evy. Máme Matku, která je jako pramen životodárné vody. P. Maria nás jako matka provází při všech našich životních problémech.
P. Maria je vzorem a matkou naší duchovnosti, proto ji pozdravme slovy našeho sv. otce Františka: „Zdrávas, svatá Paní, svatosvatá Královno, Matko Boží Maria, ty jsi navěky Pannou, vyvolenou od Nejsvětějšího Otce z nebes, tebe posvětil svým nejsvětějším milovaným Synem a Duchem Utěšitelem, v tobě byla a je celá plnost milosti a všeho dobra. Zdrávas, jeho dům. Zdrávas, jeho stánek. Zdrávas, jeho příbytek. Zdrávas, jeho roucho. Zdrávas, jeho služebnice. Zdrávas, jeho Matka a buďte pozdravené, vy všechny svaté ctnosti, které se milostí a osvícením Ducha svatého vléváte do srdcí věřících, abyste je z nevěřících udělali věřícími Bohu.“