Dnešní první čtení z knihy Deuteronomium, tedy z Páté knihy Mojžíšovy, nám ukazuje jakousi starozákonní bohoslužbu, jakým způsobem probíhala bohoslužba v Jeruzalémském chrámu. Lidé přinášeli v Jeruzalémském chrámu oběť. Jejich oběť se týkala různých materiálních věcí. Svou obětí chtěli naznačit svrchovanost Boží nad všemi oblastmi běžného denního života. Jako oběť přinášeli to nejvznešenější, co měli a to byly prvotiny v oblasti rostlinné a prvorozenci v oblasti živočišné. Takto nějak bychom to dnes mohli odborně vyjádřit. Tedy jako oběť přinášeli to, co bylo vyjádřením největší vitality. Můžeme říci, že jako oběť Bohu sloužili nejvznešenější projevy života.
Možná by to mohlo být naším prvním zamyšlením. Oni přicházeli, aby cosi a ne leccos obětovali a s jakým postojem přicházíme my? Po případě to můžeme každý aplikovat na sebe, co dnes obětuji Bohu já a s jakým vnitřním postojem? Má Bůh právo vyžadovat oběť z mých rukou? Má Bůh vůbec na něco v mém životě právo, nebo žiji si svůj život výlučně pro sebe, bez vděčnosti vůči svému Stvořiteli a Vykupiteli?
Když Izraelité přinášeli oběť, podobně jako my, měli recitovat a skutečně recitovali jakési krédo: To krédo znělo takto: „Můj praotec byl potulným Aramejcem, sestoupil do Egypta a přebýval tam v malém počtu osob jako přistěhovalec. Ale stal se tam národem velkým, mocným a početným. Egypťané však nás týrali, sužovali a podrobili tvrdému otroctví. Tehdy jsme křičeli k Hospodinu, Bohu našich otců a Hospodin slyšel náš hlas, viděl naši bídu, lopotu a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta mocnou rukou, napraženým ramenem, šířil velký strach a působil znamení a divy. Přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zem, zem oplývající mlékem a medem. (Proto) Nyní hle – přináším prvotiny plodů půdy, kterou jsi mi dal, Hospodine.“ Tedy vidíme, že Mojžíš v tomto krédu, které předepsal svému lidu, připomíná velké dějinné události v životě vyvoleného národa. Toto krédo ukazuje na velké věci, které učinil Bůh pro svůj lid. Závěr tohoto obřadu je: „Položíš koš před Hospodinem, svým Bohem, a pokloníš se Hospodinu, svému Bohu.“
Stojí za zamyšlení a za určité studium, porovnat si alespoň trochu krédo Izraele a krédo Církvi, v čem jsou si podobné a v čem se liší. Obě jsou si podobné v tom, že mluví o velkých spasitelných skutcích Božích, které by si člověk měl vždy připomínat, když vstupuje do jakéhokoliv vztahu k Bohu, nebo zvlášť tehdy, když Bůh v našem vlastním zájmu vyžaduje z našich rukou oběť. Například, když mi je těžké odložit hříšný návyk. Izraelité často obětovali zvířata a já člověk žijící v Církvi mohu stejně obětovat Bohu zvíře, které objevuji v sobě, tedy živočišného člověka, jehož ve vlastním zájmu musím překonávat a zapírat.
Obě kréda začínají myšlenkou na otce. V starozákonním je to otec (praotec) pozemský, kterého si Bůh vyvolil a oni jako jeho potomstvo chtějí a mají pokračovat v té linii života, kterou on přijal jako Boží plán a předurčení. Mají pokračovat na cestě do zaslíbené země. Krédo Církvi také začíná otcem, ale ne už pozemským a bezmocným, který velmi často ve své roli selhává, ale přímo Nebeským a Všemohoucím Otcem, od něhož pochází každé otcovství na nebi i na zemi.
Krédo Izraele říká, že pozemský otec sestoupil do Egypta. Byl to on, který v určitém slova smyslu dostal svůj rod do poroby (egyptského otroctví, nebo v absolutním smyslu do poroby Satana a smrti). Na rozdíl od kréda Izraele krédo Církvi mluví o sestoupení Božím: „přijal tělo z Marie Panny“; „sestoupil do pekel“. Obě kréda hlásají, že „Pán Bůh vyvedl svůj lid z poroby“. V SZ se jedná o vysvobození z pozemské poroby, NZ mluví o něčem o mnoho vznešenější: Bůh nás vysvobozuje z moci Satana. I SZ a také NZ krédo mluví o velkých Božích znameních. V SZ to byl např. přechod přes Rudé moře, Ohnivý oblak a podobně. V NZ éře se hovoří o velkém Božím znamení: „Třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa … a dal svého Ducha.“ Když si tohle všechno člověk uvědomí, může podobně jako SZ člověk říct: „Proto nyní přináším svou oběť díků.“
Snad je tu ještě jeden rozdíl, o kterém mluví sv. Pavel v listě Římanům: „Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci; to je slovo víry, kterou hlásáme. Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán (a to ve smyslu Jahve) a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci (víra srdce) vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse.“ Především je to Boží blízkost. Není to jen věřící pohled do minulosti, ale je to prožívání Boží blízkosti a spasitelného zásahu dnes, ve svém srdci.
Sv. Pavel mluví o „víře v srdci (víře srdce)“. Je moje srdce opravdu věřící, nebo v něm místo Boha je jen chlad a prázdno? Toto si musíme prozkoumat sami doma ve chvílích ticha. Co se ve mně odehraje v té nejhlubší úrovni, když slyším slovo Bůh? Cítím radost z Boha, který křísí z mrtvých padlého člověka, pokud ho vzývá? Nebo se ve mně objevuje strach z tohoto prázdna, které v mém srdci je na místě Božím? Víra srdce je něco, co se zapaluje skutečností Vzkříšení Páně, protože náš Bůh vše vola k životu. Do smrti nás nevrhá Bůh ale naše hříchy. Bůh chce, abychom měli život a abychom ho měli v hojnosti.
Člověk, který vchází do chrámu, člověk, který má přinášet oběť, potřebuje jasně vědět proč a komu. Proto je potřeba znovu a znovu přemýšlet nad Krédem, které jsme přijali od našich otců, ve kterém oni žili a umírali. To co jsme dnes slyšeli je velmi důležité: „Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci; to je slovo víry, kterou hlásáme. Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán (a to ve smyslu Jahve) a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci (víra srdce) vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse.“ Musíme si položit otázku: V co věří mé srdce, co v podvědomí očekávám? Slavné vzkříšení spolu s Kristem, nebo se podvědomě obávám definitivního zúčtování se mnou, hříšníkem. Bůh Otec se Vzkříšením svého Syna projevil jako dárce života a definitivní Spasitel člověka. Zkoumejme své srdce, co je v něm, protože jen věřící srdce vede ke spáse. Pokud cítíme, že ho nemáme, prosme Ducha sv., aby v našem srdci vzbudil víru.