Dnešní evangelium nám velmi stručně říká: „Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili.“ Víme od jiných evangelistů, že se Ježíš na této poušti postil a že jeho půst vedl ke střetnutí a zápasu se zlým duchem, ale zároveň ke společenství s anděly. Dalo by se jednoduše říci, že půst v nás probouzí smysl pro duchovní svět. Nejen pro ten pozitivní, andělský, ale i pro ten negativní. Starověcí poustevníci chápali půst jako formu zápasu o čistotu srdce. Čistota srdce pro ně znamenala: „dojít ve svém srdci ke klidu, který je ovocem a znakem toho, že se člověk stává průchozím pro Boha“.
Půstem se začíná boj proti neřestem, proti nepřátelům duše, kteří nás chtějí odvést od plného zaměření k Bohu. Tak říká Jan Kolobos v jednom z výroků otců pouště: „Když chce nějaký král obsadit nepřátelské město nejdříve se zmocní vody a odřízne město od zásobování a když jeho obyvatelé stojí před smrtí hladem, podrobí se. Tak je tomu i s tělesnými žádostmi. Když proti nim vytáhne mnich do boje s půstem a hladověním, jsou nepřátelé jeho duše bezmocní.“ Boj, který půstem začínáme se svým nepřítelem, nebo s nepřáteli naší spásy, začíná kontaktem s nepřítelem. V půstu svého protivníka nejprve objevujeme. Dobrým jídlem a pitím můžeme mnoho věcí v sobě potlačit. Nebrat na vědomí své hlubší vrstvy, nebo svou duši, protože se plně soustředíme na příjemnost z potravy. Ale když se postíme, zjistíme, že hluboko v našem srdci, sídlí neradostná prázdnota, která vůbec není řešena. V půstu se nejprve setkáváme s pravdou o sobě samých a pak se setkávám i s nepřáteli naší duše, s tím, co nás vnitřně zotročuje.
P. Anselm Grün popisuje takovou zkušenost: „Při debatě o půstu byl jeden bratr přesvědčen o tom, že je lepší nepostit se a být v dobré náladě, než se postit a být druhým na obtíž kvůli permanentně špatné náladě. Druhý mu však odvětil, že jde o chybný závěr. Pokud chceme problém špatné nálady řešit tím, že se najíme a napijeme, nikdy nepoznáme sami sebe. Je snad vázána moje dobrá nálada na jídlo a pití? Co mě vlastně udržuje v dobré náladě? Mohu být spokojen se svým životem, když jsou ukojeny mé potřeby jídla a pití?“
V půstu vlastně jde o to, poznat, co mě vlastně drží, jaká nosná síla mě nese, z čeho v podstatě žiji. Právě tehdy, když v půstu vědomě odložím všechny početné náhražkové uspokojení a to nemusí být nutně jen jídlo, ale i jiné formy, jako televize, časopisy, knihy, kouření, pití, které mě často omamují, ohlušují a oslepují, tehdy poznám nejhlubší pravdu o sobě. Půstem sundávám dolů slupku, která kryje ve mně vířící myšlenky a city. Tak může vyjít na povrch vše, co je ve mně: mé myšlenky kroužící jen kolem sebe samého, mého úspěchu, majetku, zdraví, mého sebe prosazování a sebe potvrzování. Moje vnitřní zranění, které úspěšně maskuji náhražkovým uspokojením, najednou vyplouvají na povrch a otevřou se. Vše potlačené vyjde na povrch.
Půst mi zjevuje, kdo vlastně jsem. Toto poznání, kdo vlastně jsem, je potřebné proto, abych se mohl setkat v modlitbě s Bohem. Velmi často i my, kteří se označujeme jako věřící, utíkáme od pravdy o sobě a proto ani nemůžeme dospět k pravému Bohu. Staří poustevníci byli toho názoru, že když se chce člověk setkat s Bohem, musí se setkat sám se sebou! A setkat se sám se sebou, to znamená znát své obdarování, tedy dary, které mi dal Bůh, ale znát i svůj hřích. Kdysi k některému z otců pouště přišel mladší bratr a řekl: „Blažený člověk, který viděl anděla.“ Ale na tato jeho slova odpověděl starší otec: „Blaženější je ten, kdo zná svůj hřích.“ Totiž člověk, který pozná svůj hřích, stává se chápavější k reakcím druhých lidí, přestává se divit lidským reakcím na jeho hříšné bytí. Samozřejmě i půst má svá nebezpečná úskalí, které nemohu všechny vyjmenovat. Například: kdo se postí pro lidské uznání, nezakusí pozitivní účinky půstu. Půst ho nepromění, neosvobodí a neotevře pro Boha. Koho půst vede k posuzování druhých, také neokusí pozitivní účinky půstu.
Půst mi je dán proto, abych především sebe samého soudil. Půst nás především konfrontuje s námi samými a s našimi temnými stránkami. Už poznání svého stínu znamená velký kus cesty k pokoře. Sami sobě nedostačujeme. Kdo sedí před Bohem hladový, cítí svou touhu po naplnění. Zdravý půst musí být také spojen s láskou k bližnímu a s dáváním almužny. Bratrská láska stojí nad půstem a půst třeba zrušit, pokud by nás měl odvádět od bratrské lásky. Pastýř Hermův, který nám zachycuje pravidla, jakými se řídili křesťané na začátku křesťanské éry říká: „V půstu má být křesťan jen o chlebe a vodě. Pak spočítej výlohy, které by si v ten den vydal na jídlo a pití a tento obnos dej nějaké vdově, sirotku nebo nuzným. Zřekni se tak něčeho, aby z toho mohl mít užitek někdo druhý, nasytil se a modlil se za tebe Pánu.“
Podívejme se na půst ještě z jiného pohledu. Je to vztah půstu a eucharistie. V předešlých dobách si křesťané více uvědomovali úzkou souvislost mezi půstem a eucharistií, protože se před sv. přijímáním vyžadoval delší půst. Ale přes vymizení dlouhých půstů před sv. přijímáním existuje tu souvislost. Kdo se postí, zříká se jídla a pití. V eucharistii však slavíme jídlo a pití. Právě to, co si člověk v půstu odpírá, stává se tu nejvnitřnějším úkonem společenství s Bohem. Dary chleba a vína se proměňují v Kristovo Tělo a Krev a jsou podávány člověku. Jejich požíváním člověk zakouší jednotu s Bohem. Tak se jídlo a pití stává posvátným úkonem. Co bylo původně jen potravinovým pudem, který se projevuje často ničivě, jako snaha vše do sebe nasoukat, to je nyní přeměněno v úkon duchovního splynutí, v jakousi mystickou jednotu Boha a člověka. Přeměna našeho pokrmu a nápoje v nejvyšší formu setkání s Bohem v eucharistii ukazuje, že půst má v zásadě vždy kladnou funkci. Ne, že by nám nechtěl dopřát jídlo a pití, ale chce aby pro nás obojí zduchovnělo. Chce nám ukázat, že vlastním a posledním smyslem jídla a pití je snaha vytvořit společenství s Bohem i s lidmi.