Slyšeli jsme pašije – historii umučení našeho Pána. Přečtu vám jedno svědectví, které popisuje zážitky poutnice Egerie ze Svaté Země. To, co popisuje, se dělo na Velký pátek, někdy ve čtvrtém století v Jeruzalémě: „Po každém čtení a modlitbě, nastává takové vzrušení a nářek celého lidu, že je to až div; není nikoho, ani starého, ani mladého, kdo by v tento den, během těchto tří hodin nepředstavitelným nářkem neoplakal, co Pán za nás vytrpěl. Když se blíží devátá hodina, přečte se místo z evangelia podle Jana, kde Pán odevzdal ducha. Po čtení je modlitba a propuštění.“ Toto je svědectví z barbarského starověku. Něco podobného se vzpomíná v tak zvaném temném středověku u sv. Františka: „Jednou šel kolem kostela P. Marie Andělské a hlasitě naříkal a vzdychal. Jeden duchovní člověk se proto domníval, že František trpí nějakou nemocí nebo bolestí. Dojat soucitem se ho ptal: „Proč pláčeš?“ A František mu odpověděl: „Oplakávám utrpení mého Pána Ježíše Krista a nestyděl bych se ho oplakávat po celém světě.“ Ten muž začal hlasitě naříkat spolu s ním.“
Proč jsem začal těmito svědectvími? Možná i proto, abychom si uvědomili, že děláme stále totéž, jako křesťané ve starověku, ale hlavně, abychom si uvědomili tvrdost našich srdcí. My jsme také slyšeli tytéž pašije jako oni, ale oni plakali a vzdychali a s námi to ani nehnulo. Čím to je? Je pravda, že lidé ve starověku byli více citliví na slyšené slovo a my jsme více vnímaví na viděné. Někteří jsme si poplakali při sledování filmu „O umučení Pána“. Možná se stydíme projevit navenek své city? Možná nejsme až takoví tvrďáci. A možná jsme opravdu tvrdí lidé, které tak snadno nic nedojme. Bůh nám před oči klade pohled na zmučené Kristovo tělo. Proč se musíme na něj dívat? Proto, že On je Pravda. Ježíš zjevuje Pravdu o Bohu i o člověku, ukazuje, co náš hřích způsobuje člověku, protože každým hříchem likvidujeme sami sebe, ale také zraňujeme Boha, Boží obraz v nás. Každý hřích je mučením Boha. Sv. Lev Veliký tvrdí, že „Kristus bude trpět, dokud bude na světě hřích!“ Možná až pohled na zmučeného Krista, probudí v nás spásný strach z našich hříchů. Sv. František tvrdí, že „Krista křižuje každý, kdo má zálibu ve svých hříších a neřestech.“ Koho se to netýká?
Jeden mesiášský Žid, takto mluví o Kristově umučení: „Je tak důležité, abychom tomu rozuměli, že jsme byli předvedeni před tvář Boha ukřižovaného za nás, a tu jsme opravdu začali vidět. Co jsme viděli? Lidé, nikdy bychom nepoznali, co je to hřích, pokud jsme neviděli Ježíše na kříži. Nikdo z nás nebyl v plnosti u kříže, protože když se tam jednou dostanete, nikdy nezhřešíte. Protože na tom kříži je oběť, Beránek, který byl zabit, jeho tvář znetvořená více než kterákoli jiná, vypadala hůře než kus masa. Tak vypadá hřích. Toto udělal náš hřích Bohu. Tento násilný Boží čin smíření a vykoupení, nás postavil do pozice, kde jsme viděli, co hřích opravdu je. Čiňte pokání! A v tom pokání nacházíme smíření s Bohem. Když oddělíte smíření od Ukřižovaného Mesiáše, ztratíte svou cestu. V Mesiáši Bůh otevřel zeširoka brány nebe a všichni, kteří po něm touží, mohou vejít.“
Před chvílí jsme měli před očima pašije, které popisují umučení Ježíše, Božího Syna. Pokud jsme se aspoň trošku dokázali vcítit do jeho utrpení, možná i v nás se ozve pochybnost: „Kde byl Bůh Otec, o jehož dobrotě mluvil Ježíš tak krásné podobenství?“ Podobenství o marnotratném synovi nám ukazuje nesmírnou dobrotu Boha Otce, který miluje člověka a chce spasit hříšníka. Nabídnu vám zamyšlení, zda dobře chápeme postavení Boha Otce na Křížové cestě. Jaké místo máme připsat Bohu Otci? Sv. Pavel v listu Římanům říká, že: „Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci“ (Řím 5,8). A na jiném místě v témže listu říká: „Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás všechny“ (Řím 8,32). Toto prohlášení nás překvapuje. Nám se spíše zdá, že skutečnost, že Ježíš musel zemřít na Kříži, nedokazuje Otcovu lásku, ale naopak „jeho krutost“, anebo alespoň „neúprosnou spravedlnost“. Poznání Boha Otce, je u mnoha zaneseno těmito falešnými představami. Pán Ježíš by i před námi znovu mohl zopakovat: „Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal!“ (Jan 17,25).
Zapomínáme na to, že Boží Syn je Otcovou Láskou i blažeností. A právě tohoto Syna dal za nás hříšníky a svou nesmírnou blaženost zaměnil za bolest lidského údělu. V. ekumenický koncil v Cařihradě v roce 553, vyznal „jednu hypostazu (osobu), kterou je náš Pán Ježíš Kristus, jeden ze svaté Trojice“, tedy vše v Kristově lidské přirozenosti se má připisovat jeho božské osobě jako jejímu vlastnímu subjektu, nejen zázraky, ale i utrpení, ba i sama smrt: „Náš Pán Ježíš Kristus, který byl ukřižován v těle, je pravý Bůh, Pán slávy a jeden ze Svaté Trojice“, je skutečně Božím Synem, který se stal člověkem, naším bratrem, při čemž nepřestává být Bohem, naším Pánem. Liturgie sv. Jana Zlatoústého zpívá: „O jednorozený Syn a Boží Slovo, přestože jsi nesmrtelný, pro naši spásu jsi laskavě vzal tělo ze svaté Bohorodičky a vždy Panny Marie, bez změny ses stal člověkem a byl ukřižován, o Kriste Bože, který jsi svou smrtí zničil smrt, který jsi jedním ze Svaté Trojice, oslaven s Otcem a Duchem svatým, spas nás.“
Na rozdíl od představ antických filozofů, kteří nepřipouštěli možnost, že by Bůh mohl být Láskou, neboť jak správně usuzovali, to by musel trpět a utrpení není podle nich slučitelné s Boží dokonalostí, biblický Bůh, Bůh Starého i Nového zákona, se zjevuje jako Bůh milující a proto i soucítící a trpící. Prvotní církev si této pravdy byla plně vědoma. Tertulián píše: „Když Syn trpěl, trpěl Otec s ním. Jak by mohl Syn trpět, aniž by Otec netrpěl spolu s ním?“ Podobně uvažuje Origenes: „Zda Otec, Bůh celého tvorstva, který je plný shovívavosti, milosrdenství a dobroty, nějakým způsobem netrpí? Nevíš, že když se zabývá lidskými věcmi, trpí lidským způsobem? Trpí muka lásky.“ Kristovo utrpení je jen Zjevením a dějinným projevem toho, co se děje v samotném Bohu, v samotném Božím srdci. Na otázku, proč Bůh trpí, nacházíme odpověď u proroků: „Slyšte nebesa a poslouchej zem, protože Pán říká: „Syny jsem si vychoval a vyvýšil, oni se mi však zpronevěřili.““
Boží utrpení je však kvalitativně jiné než naše, protože my trpíme, neboť musíme, zatímco Bůh trpí svrchovaně svobodně a jeho utrpení nic neubírá na Boží neporušitelnosti a neměnnosti. Sv. Gregor divotvůrce říká: „Je to utrpení toho, který není schopen utrpení!“ Papež Jan Pavel II. ve své encyklice „Dominum et vivificantem“ říká: „že v lidství Ježíše Vykupitele se konkretizuje utrpení Boha.“ Bůh trpí, protože miluje a protože miluje, je Sama Blaženost.
„Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal!“ (Jan 17,25) Bolest našeho světa je v tom, že nezná Otce. Dnes rozjímáme nad příběhem božské lásky Otce k Synu a Syna k Otci. Ať vyroste z tohoto tajemství pro církev i pro svět uzdravující milost, která znovu obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům. Ať obměkčí naše zkamenělé srdce i ve vztahu k Bohu Otci. Člověk musí znovu uvěřit v lásku Boha Otce, aby pochopil svou vlastní cenu. A pokud denně vystupuje z našeho nemocného světa, který nezná Otce, mnoho rouhání, my si přisvojme slova apoštola Pavla a říkejme: „Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista!“ Amen.