Dnešní evangelium nám ukazuje sv. Jana Křtitele v jakési pochybnosti. Jan byl v žaláři, a když slyšel o Kristových činech, poslal k němu své učedníky s otázkou: „Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?” Je to zvláštní otázka, protože pár dní před tím právě on vyslovil veřejné vyznání: „Hle, beránek Boží…“ A od svých učedníků slyšel o jeho skvělých činech. Je možné, že smýšlel tak zcela lidský, podobně jako to vyjádří jeden ze zločinců, co byli s Kristem ukřižování: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ (Lk 23,39) Můžeme předpokládat, že i Jan snil ve vězení svůj sen o svobodě. Je to naprosto přirozené a zvlášť, když slyšel jaká úžasná moc se skrze Ježíše projevuje. Jeho pochybnost bychom mohli vyjádřit takto: „Pokud je to on, proč mně nezachrání?”
Ježíš ho svým odkazem ujišťuje, že je to skutečně on. Nemluví o sobě jaký je skvělý a mocný, ale odkazuje na své skutky. Odkazuje, že se právě teď a právě na něm naplňuje proroctví Izaiášovo, které jsme dnes četli jako první čtení: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst.” Pozdější v Janově evangeliu slyšíme: „Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Pokud ne pro jiné, alespoň pro ty skutky věřte!“ (Jn 14,11) V dnešním evangeliu slyšíme ještě dodatek: „A blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší.”
Co by mohlo být příčinou tohoto pohoršení? Pohoršení může v nás vyvolat skutečnost, že Ježíš není mesiášem dle našich lidských představ. Je možné, že i Jan Křtitel měl svou představu o mesiáši. Ježíš je zvláštní tím, že zachraňuje skrze kříž. Nelikviduje naše kříže, ale geniální je zapojuje do plánu spásy. Dokonce řekne: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mt 16,24) Neosvobozuje vnější svobodou, ale dává svobodu vnitřní. Možná i Jana to svádělo k myšlence: „Proč mi nepomůže, vždyť jsem se úplně nasadil za jeho věc?” Bůh nepomáhá tak, jak bychom si to přáli my. Bůh pomáhá tím, že posiluje člověka k zápasu se zlem, ale zlo před námi nezametá. Člověk si musí probojovat svůj zápas se zlem. U nás na Slovensku se říká: „Pomoz si člověče i Bůh ti pomůže! Boží pomoc se váže na naše činy. Bůh do našeho světa nechce vstoupit jinak, než skrze člověka. Bůh nám chce pomoci, jako LÁSKA, která se chce vtělit do každého z nás a projevit se skrze nás. V našem životě se aktivizuje skrze víru. Někdy nám musí stačit to vědomí, že Bůh o našich problémech ví a je v nás.
A přece se dnešní neděle latinsky jmenuje „Gaudete!“, což znamená: „Radujte se!“ Chce být výzvou k radosti. Její název byl zřejmě odvozen z liturgických čtení, které se v tuto neděli čtou. Dnes k nám zaznívá Boží Slovo tlumočeno prorokem Izaiášem: „Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte! Malomyslným řekněte: „Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou“ Člověka často propadá malomyslnost, která je opakem víry. Z čeho malomyslnost pochází a kdy se v nás objevuje? Objevuje se v nás, když se setkáme s jakýmkoliv zlem. Klesáme na duchu. Zážitek zla v nás způsobuje ochablost a strach, vede k uzavřenosti a izolovanosti. Myšlenka na Boha je Velká a Silná myšlenka. Člověk propadá malomyslnosti, když zapomene na Boha svého Stvořitele. Když zapomene na to, že ho Bůh v každé chvíli drží v existenci, protože ho miluje. Boží Slovo nás chce posílit a upevnit. Ke malomyslnosti může vést i pohled na nedosažitelné dobro, na nepřiměřené asketické nebo morální požadavky. Malomyslnost vzniká tam, kde člověk začne vnímat jakékoliv zlo, ale nevnímá současně vírou laskavý a trpělivý Boží pohled, který chce spasit hříšníka. Nevěří v Moc a Lásku Boha, která se především zjevila v Ukřižovaném. Bůh se zjevuje jako Tichý a Pokorný. On se lidem nepomstí, ale přinesl jim odpuštění hříchů, jako první ovoce své smrti. Až do poslední chvíle miloval ty, kteří ho nemilovali. Hle, náš Bůh. Taký je Bůh.
Jaký lék se nám nabízí proti malomyslnosti? Poslouchat Boží Slovo, to Slovo, které poskytuje nefalšovaný pohled na Boha. Poznání Boha z Písma Svatého. Boží Slovo buduje v nás víru, vzbuzuje naději a oživuje lásku. Nehledejme a netužme po ničem, co chce jít nad anebo mimo Slovo Boží. Více nedostaneme, a když někdo touží po něčem jiném, vydá Bůh jeho duši démonem zmatku, který ho ještě víc popletou, protože nekráčel za Božím Slovem. Proti malomyslnosti stojí víra, která je z hlásání Božího Slova.
Sv. Terezie z Lisieux píše jistému knězi: „Vím, třeba být velmi čistý, abyste se mohli ukázat před Nejsvětějším, ale vím i to, že Pán je nekonečně spravedlivý, a ta spravedlnost, co děsí tolik duší, je předmětem mé radosti a důvěry. Být spravedlivý neznamená jen projevovat přísnost a trestat viníky, znamená i poznávat správné úmysly a odměňovat ctnost. Doufám stejně v Boží spravedlnost, jako v milosrdenství. Protože „Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný; nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně. On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach. Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.“ (Ž 103, 8,14,13)
Milý bratře, to jsou mé názory o Boží spravedlnosti; moje cesta je cestou důvěry a lásky, nechápu duše, které se bojí takového něžného Přítele. Když někdy čtu jisté duchovní spisy, kde se dokonalost popisuje jako zdolávání množství překážek a je ověnčena množstvím iluzí, můj ubohý rozum se rychle unaví, zavřu tu určitou knížku, nad kterou si lámu hlavu a která mi zatvrzuje srdce, a vezmu si Písmo svaté. A všechno se mi osvětlí, jediné slovo otevře mé duši nekonečné obzory, dokonalost se mi zdá lehká, vidím, že stačí poznat svoji nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče.“ (Dopisy, TL 226, s. 318).
Pro ty, kteří Boha hledají, kterým Bůh chybí, platí i to poslední zaslíbení z dnešního čtení proroka Izaiáše: „Věčné veselí bude jím věnčit hlavy, dojdou radosti a veselí, prchne starost a vzdychání.“