Na začátku roku obvykle každá politická strana, každá firma a dokonce i jednotlivci hovoří o svých plánech a očekáváních. Je tedy přirozené, že i církev nám v tomto okamžiku představuje Boží plán s námi. Již v první knize SZ Genezis čteme o stvoření člověka k Božímu obrazu. Při stvoření člověka Bůh říká: „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby“. Hebrejština zde užívá slovo PANIM = obličej; to, co je teď nezakryté a obrácené ke mně. Být stvořen „k Božímu obrazu“ (Gn 1,26) tedy znamená „být obrácen tváří k Bohu“, „dívat se Bohu do očí“ a reprezentovat, zjevovat, zpřítomňovat Boha ve stvořeném světě. (Milan Balaban: Hebrejské člověkosloví str.. 22) Z toho vyplývá, že být Božím obrazem je určení člověka. Bůh se chce stát „viditelný“ a „pochopitelný“ světu prostřednictvím člověka. Bůh je Láska a proto být Božím Obrazem znamená žít Lásku, která se nám zjevuje v Božím Slově.
Významný teolog Karel Rahner tvrdí: „První lidé byli stvořeni s posvěcující milostí, byli vybaveni vnitřním, nadpřirozeným nadáním, které člověka před Bohem ospravedlňuje a činí ho účastným Božské přirozenosti a zaměřuje ho k nazírání Boha a k lásce, která z toho nazírání plyne. Člověk jako takový, je stvořen pro věčný život v bezprostředním vlastnění Boha. U člověka nikdy neexistoval „stav pouhé přirozenosti“. Proto jsou celé dějiny lidstva od počátku dějinami zápasu mezi přijetím a odmítnutím tohoto nadpřirozeného Božího plánu s člověkem a to natolik, že se této otázce nelze nijak vyhnout. Bůh i dnes vyžaduje od člověka, co člověk ztratil v Adamovi.
Naše původní přirozenost je přirozenost Bohočlověka. Každé pochopení člověka, kterým se on sám chce uzavřít do pouhé lidskosti, každé jen čistě filosofické sebe – pochopení člověka se prohřešuje proti konkrétnímu primárnímu určení člověka Bohem. Člověk proto správně chápe své přirozené bytí jen tehdy, když ho chápe jako otevřené pro disponování Boží, které přesahuje toto bytí a je pro člověka rozhodující, protože v něm spočívá Spása. Pokud tedy zaměření člověka na bezprostřední vlastnění Boha patří k prvotnímu uspořádání člověka a zůstává i po pádu Adamově, musí toto zaměření pocházet od Boha ohledně Bohočlověka, musí být milostí Ježíše Krista. Rád Adamov musel již být řádem Ježíše Krista, který ho jako Ukřižovaný znovu obnovil. (Karel Rahner)
O Božím plánu s námi a o našem předurčeni jsme četli i v listu sv. Pavla Efeským 1,6: „Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce. Ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista.“ Církevní učitelský úřad se první ráz cítil povinen zasáhnout v 9. st. proti bludu predestinacionizmu. Na synodě v Arles (r. 473) musel Lucidus odvolat následující tvrzení: „Ježíš Kristus nevytrpěl smrt za spásu všech: Boží předpoznání nutí člověka násilně do věčného zavržení: jedni jsou předurčeni k věčné smrti, jiní k věčnému životu“. Jiná synod prohlašuje proti učení Gottschalkovmu (r. 853 Quierzy): „Je jen jedna jediná pozitivní predestinace ke spáse.“ Podobně Tridentský koncil proti Zwinglimu a Kalvínovi zavrhne předurčení k zavržení: „Univerzální Boží láska stanovila od věčnosti: všem lidem je otevřena jako konečný cíl věčná spása. Konkrétně uskutečnění věčné spásy se děje zprostředkováním Ježíše Krista (absolutně nutně) a církev působí závisle na něm. Jednotlivý člověk může být svobodně spásné činný skrze dar a úkol víry a lásky“. V tomto smyslu je učení o pozitivním předurčeni evangeliem, a to tím, že odůvodňuje spásu lidí v absolutně neochvějné Boží lásce a tak dává věřícímu poslední jistotu jeho eschatologické naděje. Podmínkou spásy je přijetí Ježíše.
Kristus, Vtělené Boží Slovo, je jakoby genem duchovního života. Bez něho duše neroste do podoby Božího dítěte. Bez tohoto láskyplného příklonu ke Kristu neexistuje láska a spojení s Bohem, čili Spása. Sv. Bernardýn Sienský tvrdí: „Jméno Ježíš je pevným základem víry, které utváří Boží syny. Víra katolického náboženství totiž spočívá na poznání Ježíše Krista a jeho světla. On je světlo pro duši, je branou do života a zárukou života ve věčné blaženosti.“
Tajemství Bohočlověka nám zjevuje možnou velikost každého člověka. Každý člověk má pozvání být Božím obrazem, místem Vtělení a Zjevení Boha – Lásky. Vrchol Kristova pozemského života, Nanebevstoupení, bychom mohli vyjádřit také takto: biologický druh Homo sapiens, tedy jeden z nás lidí, je vyvýšený nad anděly a sedí po pravici Boží, dosáhl zbožštění – Theosis. Když přemýšlíme nad nanebevstoupením Páně, zřetelně si uvědomujeme, že toto tajemství nám připomíná, kde je cíl našeho života. Tím cílem je nebe. A pokud nás spojuje láska k Ježíši, tak nás stejně spojuje i společná touha po dosažení tohoto věčného domova. Proto se i my namáhejme na zemi tak, abychom vírou, nadějí a láskou, které nás s ním spojují, již nyní spočívali s ním v nebi.
Sv. František říká: „Nic jiného si tedy nežádejme, nic jiného si nepřejme, v ničem jiném nenacházejme zalíbení a potěšení, než ve svém Stvořiteli, Vykupiteli a Spasiteli, jediném pravém Bohu, který je plností dobra, všechno dobro, celé dobro, pravé a nejvyšší dobro, který jediný je dobrý, milostivý a dobrotivý, laskavý a milý, který jediný je svatý, spravedlivý, pravdivý a věrný, který jediný je dobrotivý, bez hříchu a čistý, od něhož, skrze něhož a v němž je celé odpuštění, veškerá milost, celá sláva pro všechny kajících, všech spravedlivých a všech blažených, kteří se radují v nebi. “