Dnešní čtení z knihy Genesis hovoří o stvoření člověka a o jeho selhání. Když jsem kdysi za totality pracoval v nemocnici, kromě jiných povinností jsem měl na starosti i lékařskou knihovnu. Kolikrát jsem měl v rukou obrovské knihy, až několik tisíc stranové, které se týkaly jen jednoho lidského orgánu, např. jater nebo ledvin. A tehdy jsem si říkal: „Bože, kolik moudrosti jsi vložil do člověka. Nejsme a nemůžeme být dílem náhody nebo nějakého slepého náhodného vývoje, když moudří lékaři museli tak obrovskou knihu napsat o jednom jediném orgánu. Pane Bože to Ty jsi nás stvořil.“
Písmo svaté dokonce říká, že Bůh do nás vdechl svého Ducha. Dal nám účast na své vlastní přirozenosti. Teologie učí, že původní lidé žili na úrovni Kristovy, žili na úrovni Bohočlověka a bez jakýchkoli předchozích osobních zásluh byli umístěni do ráje. Ráj je naším původním a přirozeným prostředím. Byli jsme stvořeni pro ráj a ráj byl stvořen pro nás. Bůh dal lidem vše, co potřebovali k blaženému životu. Obklopil je všemožným dobrem. Daroval jim bytí a daroval jim i prostředí potřebné pro jejich rozvoj. Mohli jíst ze všech stromů zahrady s výjimkou jednoho a to stromu „poznání dobra a zla.“
Bůh všechny osobní bytosti obdaroval darem svobody, neboť je stvořil pro lásku. O lásce se nedá mluvit tam, kde není možnost svobodné volby. Dnes v počítačové éře víme, že nějakého robota můžeme naprogramovat dle našeho přání. I Bůh by nás mohl naprogramovat podle své vůle. Ale cítíme, že v takovém případě by se už nedalo mluvit o lásce i kdybychom od rána do večera dělali jen to, co se Bohu líbí a vyznávali: „Bože, milujeme Tě!“ Láska existuje jen tam, kde se jedna osoba svobodně oddává druhé v súladě s Boží vůli. Svoboda je velkým rizikem, ale zároveň nutným předpokladem lásky. Podle teologů tato možnost svobodné volby vedla první stvořené bytosti k pádu.
Tajemný strom, kterému se měli ve vlastním zájmu vyhýbat, nám zjevuje, že první lidé vstoupili do světa poznačeného pádem andělů. Písmo svaté v této stati hovoří ještě o jednom stromu, o stromu Života. Židé zvykli takto označovat válečky, na kterých byl namotaný svitek Tóry, Božího Zákona. Strom života nám tedy představuje Tóru, Boží zákon, cestu poslušnosti přikázáním a zároveň cestu Spásy. Člověk byl stvořen ve stavu cesty, jako bytost na cestě k dokonalosti. Byl mu dán návod k dosažení plného Života. Nepotřeboval žádné zásluhy, aby se do ráje dostal, ale potřeboval ostražitost, aby o svůj ráj nepřišel, aby svůj ráj neztratil. Ráj byl místem, kde se člověk mohl procházet s Bohem.
Stará židovská legenda říká, že na počátku Adamovi určitou dobu svítilo Věčné Světlo, ve kterém poznával tajemství všech stvořených věcí. V Božím světle se mu dostalo poznání o stvořeném světě. Bůh ho nenechal bez vysvětlujícího komentáře. První lidé měli znalost o všem, ale neměli žádnou zkušenost. Právě tento fakt byl předpokladem ďáblova pokoušení. Mezi poznáním a osobním přijetím poznaného existuje prostor, který bychom mohli označit jako oblast víry. Adam poznal, ale poznané si vírou nepřisvojil. Boží Slovo nezůstalo v jeho srdci, neboť ho nepřijal s jistotou víry. Kdyby Adam uvěřil Bohu, bylo by mu to počítáno za spravedlnost a nezhřešil by. Bránil by se jako Ježíš Božím Slovem.
Strom „poznání dobra a zla“, z něhož se Adam s Evou rozhodli jíst, nám představuje jinou alternativu než víru Bohu. Člověk byl pozván k tomu, aby vírou přijal Boží zákon jako návod pro svůj život. Boží zákon přesně vymezuje, co je dobře a co je špatné pro člověka a toto člověk nemůže změnit. Kdyby člověk poslechl hlas svého Stvořitele, jeho život, radost a pokoj by neměly konce. Možná nám pomůže k pochopení toto podobenství. Když kupujete automatickou pračku prodavač vám nabízí kromě zakoupeného zboží zásadně dvě věci. „Návod k použití“ a „Záruku“. Kdyby někdo odmítl přijmout návod, nedostal by ani záruku.
První lidé odmítli přijmout návod ke svým bytostem. Zvolili si cestu svévole. Rozhodli se žít pro sebe a podle sebe a tím pádem bez boží pomoci, jen čistě z vlastních lidských sil. Bez Božích přikázání a bez Boží záruky na Život. Ztratil ráj a Boží přátelství. Jíst ze stromu poznání dobra a zla nám představuje snahu člověka vzít si život do vlastních rukou a snahu určovat, co je dobré a co je špatné. A to je opak víry. Je to směřování, která nás vyhání z ráje. Toto způsobilo, že „skrze jednoho člověka vstoupil do světa hřích a skrze hřích smrt, tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili.“ Podle staré židovské tradice první lidé zhřešili právě v pátek v 15,00 hodin. (Je to čas Ježíšovy smrti na kříži.)
Církevní otcové dávají toto jedení ze stromu poznání dobra i zla do souvisu s půstem. Podle jejich názoru jedno z prvních Božích přikázání bylo přikázání půstu. Člověk mohl jíst ze všech stromů zahrady, kromě jednoho. Prohřešil se tím, že jedl. Sv. Bazil tuto událost komentuje: „Protože jsme se nepostili, byli jsme z ráje vyhnáni. Proto se budeme postit, abychom se mohli do ráje vrátit.“ Nešlo o absolutní půst, ale o příkaz zdržovat se ovoce stromu poznání dobra a zla. Mohli bychom z toho vyvodit i chytrou definici půstu. Půst spočívá v přijetí určitého sebe-omezení v zájmu sebe-zachování. Ve které oblasti se má odehrávat náš osobní půst, to musí odhalit každý sám. Je to ta oblast, ve které si svým hříchem ubližuji.
Druhým předpokladem pokoušení byla Adamova touha po Bohu. Sám Bůh vložil do srdce člověka touhu po sobě. Pokud byl člověk pokoušen „být jako Bůh“, nebyl hřích v tom, že „to chtěl“, ale v tom „jak to chtěl“. Člověk byl stvořen ve stavu svatosti a určen k tomu, aby byl Bohem zcela „zbožštěn“ ve slávě. Sveden ďáblem chtěl být „jako Bůh“, avšak „bez Boha a před Bohem, ne podle Boha“. (Sv. Maxim Vyznavač). Nechtěl jít cestou poslušnosti zákonu, ale cestou svévole a ta ke zbožštění nevede. Hříchem dal člověk přednost sobě samému před Bohem a tím pohrdl Bohem: zvolil sám sebe proti Bohu, v rozporu s tím, co vyžaduje jeho stav stvořeného tvora a tedy i jeho vlastní dobro. Je jen jeden Bůh a je jen jedna Blaženost a Dokonalost a člověk může být dokonalý a zbožštěný, jen skrze přijetí Božího Slova. Důsledky prohraného zápasu s pokušením neseme všichni v sobě.
Přenesme nyní pozornost na pokoušení Pána Ježíše. Evangelium nám zdůrazňuje, že sám Duch vedl Ježíše na poušť, aby ho ďábel pokoušel. Z toho můžeme pochopit, že i pokušení jsou součástí Božího plánu a patří do systému Boží výchovy. Kvůli své lidské narušenosti a slabosti máme sice pokorně prosit, abychom nebyli uvedeni v pokušení, ale pokud na nás přesto přijdou pokušení, máme vědět, že jsou součástí Božího plánu s námi. Sv. František říká, že „každé překonané pokušení, je jakoby snubním prstenem, kterým se Pán zasnubuje s duší svého služebníka“ a že „nikdo se nemá považovat za Božího služebníka, dokud neprošel mnohými pokušeními.“ Tvrdil, že „nejlepším prostředkem“ proti pokušením je radostnost ducha.