Bratři a sestry, i když možná povrchní čtení bible nás může vést k předčasnému závěru, že se Bohu náš tělesný půst nelíbí, přece tomu tak není. Bible svojí kritikou půstu chce jen ukázat, co všechno má předcházet našemu půstu, aby byl Bohem přijat. Nemá smysl se postit fyzicky a bez toho, abychom udělali vnitřní obrácení. Pokusím se dnes spolu s vámi podívat, jak se na tento problém dívala ranní církev. Můžeme konstatovat, že církev převzala půst ze židovské náboženské praxe. Židé znali jeden postní den v roce a to bylo na svátek Jom Kippur – den smíření. Tento byl závazný pro všechny, ale známkou zbožnosti bylo postit se dvakrát do týdne a to v pondělí a ve čtvrtek. Při zvláštních příležitostech nebo v době nouzi byly vyhlašovány veřejné postní dny. Židé chápali půst, jako úpěnlivou prosbu k Bohu, jako znamení toho, že to se svou modlitbou myslí vážně, také jako výraz pokání a snahu o smír. V půstu vyznávají před Bohem svou hříšnost a prosí o odpuštění a pomoc. Půstem se chtějí vrátit k Bohu.
Ranní církev přebírá tyto postoje, ale půst praktikuje v jiné dny a to ve středu a v pátek, jako vzpomínku na Kristovo zatčení a umučení. Ve středu a v pátky a v postní době se jedlo jen od 15,00 hod.. V klášterech se praktikovaly ještě přísnější půsty. Mnozí mniši jedli jen obden, jiní se postili pět dnů v týdnu a jedli jen v sobotu a v neděli. Mimo to si ukládali omezení i ve výběru potravin. Zříkali se v té době masa, vajec, sýru a zdržovali se vína. Jejich obvyklou stravou byl chléb, sůl a voda, luštěniny, byliny, zelenina, sušené ovoce. Při tom dávali přednost syrové stravě před vařenou. Vařená zelenina měla už charakter svátečního jídla. Půst prvotní církve je výrazem bdělosti a očekávání Pána. Půstem křesťané vyznávají, že tu spása ještě není tak, aby jí byly zcela proniknuti. Pro křesťany byly postní dny, dny větší bdělosti pro Boha. Nazývali je podle vojenských hlídek „stationes“.
Ještě stále jsem však neřekl, proč se vlastně postit? Církevní otcové svorně tvrdili, že „Přikázání o půstu je tak staré jako sám svět. První přikázání, které Bůh dal člověku, bylo přikázání postit se.“ (Gen 2,17). Už v ráji bylo dáno lidem přikázání zdrženlivosti, aby nejedli ze stromu poznání dobra a zla. Nebylo to přikázání absolutního půstu, protože ze všech ostatních stromů v ráji mohli jíst, ale toto přikázání se týkalo určitého stromu. Sv. Bazil Velký říká: „Protože jsme se nepostili, byli jsme vyhnáni z ráje. Proto se budeme postit, abychom znovu do ráje mohli vstoupit.“ Snad nejvýstižnější výrok, který zahrnuje všechny oblasti, kde půst blahodárně působí, pochází od sv. Atanáše: „Pohlédni na to, co způsobuje půst! Uzdravuje nemoci, vysušuje překypující tělesné šťávy, zahání zlé duchy, odhání zvrácené myšlenky, dodává mysli větší jasnost, očišťuje srdce, posvěcuje tělo a postupně člověka přivádí před Boží trůn. Velkou silou je půst a vede člověka k velkým úspěchům.“ I podle názorů moderních lékařů má alespoň občasný půst blahodárné účinky na tělesné zdraví, hlavně pomáhá při různých kožních a zánětlivých chorobách, ale také při revmatismu, artritidě a při ateroskleróze. Sv. Atanáš se nezastavuje pouze u čistě tělesných účincích půstu, ale jak jsem už říkal tvrdí, že půst zahání zlé duchy, odhání zvrácené myšlenky a dává větší jasnost ducha. Půst posvěcuje tělo a ono se stává prostupným pro Božího Ducha.
Člověk patří Bohu nejen duší ale i tělem. A pokud se chceme otevřít Bohu musíme začít tělem. Pokud chceme patřit Bohu, musíme to i tělesně cítit. Půst posvěcuje tělo a postupně člověka vede před Boží trůn. Na jiném místě říká sv. Jan Zlatoústý: „Půst těla je pokrm pro duši!“ A sv. Petr Chryzolog: „Půst je klid těla.“ Neklid vzniká z nemírnosti a nadvlády pudů a vášní. Půst ukázňuje člověka, osvobozuje ho od vlády vášní a dává mu vnitřní mír. Tento mír není něčím čistě duchovním. Je to i klid těla. Tělo přichází ke svému klidu tím, že není zatěžováno nadměrným trávením a právě v době půstu si může udělat pořádek samo v sobě. V půstu, podle církevních otců, jde o celého člověka. Tělesný půst musí být doprovázen půstem ducha. O tom si povíme něco na budoucí.
II. Půst jako boj s vášněmi a neřestmi
Bratři a sestry, jak jsem naposledy slíbil, budu dnes pokračovat v tématu: půst. Křesťané ve starověku a ve středověku a především lidé bohu zasvěcení, chápali půst jako boj proti neřestem. Byl výborným pomocníkem v zápase o čistotu srdce, která byla jejich vlastním a hlavním cílem. Právě čistota srdce jim umožňovala žít v Boží blízkosti, být otevřený pro Boha. Čistota srdce znamená srdce zcela otevřené pro Ducha Svatého.
Půstem člověka začíná boj proti neřestem. Tento boj začíná kontaktem s nepřítelem, poznáním a odhalením nepřítele. Dobrým jídlem a pitím člověk dokáže v sobě zakrýt mnoho věcí, ale hluboko v srdci mu sídlí neradostná prázdnota. Právě tato neradostná prázdnota ukazuje, že jsem v hloubi duše zraněným člověkem. V půstu se setkávám se sebou samým, setkávám se v sobě s nepřítelem své duše, s tím co mě svazuje a dělá nesvobodným a neradostným. Páter Anselm Grunn vzpomíná takovou epizodu: „Jednou při debatě o půstu v našem klášteře zastával jeden spolubratr tento názor: „Je lepší nepostit se a být dobře naladěn, než se postit a být druhým na obtíž kvůli permanentně špatné náladě!“ Druhý mu však oponoval: „Jde o klamný závěr. Pokud chceš problém špatné nálady řešit tím, že se najíš a napiješ, nikdy nepoznáš kořen a původ své špatné nálady. Je snad tvá dobrá nálada vázána jen na jídlo a pití? Co tě vlastně udržuje v dobré náladě? V půstu jde právě o toto, poznat, co mě vlastně drží jaká nosná síla mě nese, z čehož v podstatě žiji.“ Právě tehdy, když během půstu vědomě a dobrovolně odložím všechny náhražková uspokojení, která mě velmi často oslepují, tehdy poznám svou nejhlubší povahu. Moje vnitřní zranění, které byly dosud mou aktivitou, sebe-uspokojujícími prostředky nebo stravou důkladně přikryté, se náhle otevřou, vystoupí na povrch.
Půst mi odkrývá, kdo vlastně jsem a ukazuje mi moje ohrožení a naznačuje mi, kde mám začít s bojem. Tedy jak jsem řekl, půst začíná s poznáním nepřítele. Avšak půst má ještě jiný význam. Jeden z otců pouště říkal: „Pokud chce nějaký král obsadit nějaké nepřátelské město, nejprve se zmocní vody a odřízne město od zásobování a když jeho obyvatelé stojí před smrtí hladem, podrobí se. Tak je tomu i se žádostmi těla. Když proti nim vytáhne křesťan do války s postem a hladověním, jsou nepřátelé jeho duše bezmocní.“ Půstem především křesťan bojuje proti třem hlavním hříchům a současně třem démonům: obžerství, smilstvo a závist (lakomství). Obžerství neškodí jen tělu, ale otupuje i ducha. Starověcí asketicky autoři byli toho názoru, že duch tloustne zároveň s tělem, a tak poskytuje nebezpečnou látku pro roznícení hříchu. Pokud tloustne tělo, otupí se i duše. Příliš mnoho jídla nám bere zdravé napětí, dělá z nás lidí duchovně nasycených a líných. Jeden z otců pouště Kassian řadí nebojovat proti obžerství jen půstem, ale zároveň i duchovním čtením a modlitbou, aby se duch obracel k božským věcem a aby mu zachutnali více než jídlo a pití. Obžerství a smilstvo v očích starověkých otců velmi úzce souvisely. Pokud má člověk hojnou stravu a pití, má větší problémy v této oblasti.
Proti lakomství se bojovalo tím, že to, co v době postní křesťan ušetřil na jídle, měl rozdat chudým. Dokonce se to dalo formulovat takto: „Půst bohatých je pokrmem chudých“. Testem správnosti užívání půstu je tedy i styk s druhými a především vyprávění o nich. „Lepší je jíst maso a pít víno, než užírat tělo bratří pomluvami.“ Kdo se postí a zůstává pyšný, nepochopil podstatu půstu. Pravý půst vede člověka vždy k pokoře. Modlitba, půst a almužna patří k sobě. Patří k nim ještě i skrytost, protože pokud to děláme pro lidské uznání, nepřekročili jsme v půstu své EGO. Dnes zakončím výrokem sv. Augustina: „Neboť i po vzkříšení tomu bude tak, že tělo bude v nejvyšším klidu podrobeno duchu a tak bude věčně vzkvétat. Proto se už v tomto životě máme starat o to, aby se vylepšovaly tělesné návyky a nestávaly se nezvladatelným hnutím proti duchu. Až dosud stojí touhy těla proti duchu a duch proti tělu. Duch však tělu neodporuje z nenávisti ale pro svou nadřazenost, protože předmět své lásky (tělo) touží podřídit lepšímu.“
III. Půst a modlitba
Bratři a sestry, v dnešní úvaze o půstu budu mluvit o vzájemnosti modlitby a půstu. Mnozí lidé si dnes myslí, že modlitba jako činnost je čistě duchovní úkon. Avšak duchovní učitelé svorně tvrdí, že modlitby se má účastnit celý člověk, tedy tělo i duše. Například svou modlitbu můžeme projevit gestem. Tato jednota se projevuje i v úzkém spojení modlitby a půstu. Duchovní mistři jsou si vědomi toho, že půst zintenzivňuje modlitbu. Platí to především o prosebné modlitbě. Pokud se chceme za někoho vážně modlit, je dobře podložit svou modlitbu půstem. Tehdy modlitba přestává být jen záležitostí hlavy, neredukuje se jen na pár vyslovených slov a vět, ale v ní se angažuje celá moje bytost. Tehdy volám k Bohu tělem i duší. Vyznávám svou slabost a nemohoucnost před Bohem. Jako kdybych půstem naschvál umenšoval svou vitální sílu, abych tím vyjádřil, že veškerou pomoc očekávám jedině od Boha.
I Pán Ježíš zjevuje, že člověk může svou modlitbu posílit půstem. Starokřesťanský spis Didaché nabádá, aby se křesťané postili za ty, kteří je pronásledují. V půstu se modlíme i tělem. Sám půst je již modlitbou, protože je naléhavým křikem těla k Bohu. V půstu se sjednocujeme s tím za koho prosíme. Tím, že nepřijímáme náhražkové uspokojení ve formě jídla, stáváme se soucitnými. Velmi pěkně nám o tomto rozměru půstu říká sv. Bernard z Clairvaux: „Chci vám říct něco snadno pochopitelné, něco co jste často sami prožili: Půst dodává modlitbě důvěru a rozohňuje ji. … Modlitba vyprosí sílu k půstu a půst získá milost k modlitbě. Půst posiluje modlitbu, modlitba posiluje půst a přednáší jej před Boží tvář.“
Půst podporuje modlitbu i tím způsobem, že dává sílu bdít. Jídlo nasycuje člověka a uvádí ho do ospalosti. V půstu je člověk bdělejší a otevřenější pro duchovní věci. V klášterech bývalo velmi často také noční bdění, které se dalo lépe uskutečnit právě při lačnosti. Toto noční bdění bylo a je výrazem očekávání Pána. Půst nás vychovává i k bázni Boží, bez níž nelze Boha milovat jako Boha. Půst nás vede k vědomí vlastní slabosti a odkázanosti na Boha. Člověk v Ráji se prohřešil tím, že jedl, nebo jak říká sv. Basil Veliký: „Protože jsme se nepostili, byli jsme z Ráje vyhnáni, proto se budeme postit, abychom se mohli do ráje vrátit.“ Sv. Izák z Ninive říká: „Jak je světlo radostí pro zdravé oko, tak je umírněný půst předpokladem modlitby. A opravdu, jakmile se začneme postit, jsme v duchu bezprostředně vybízeni k rozhovoru s Bohem. Tělo, které se postí, nevydrží celou noc na lůžku: půst ho naprosto přirozeně nutí ke bdění ve společenství s Bohem nejen ve dne, ale i v noci. Pro tělo člověka, který se postí, není boj proti spánku obzvlášť velkou námahou. Ať jsou jeho smysly jakkoli slabé, přinejmenším jeho srdce bdí: volá po Bohu.“ Půst a modlitba má podle svědectví Písma ještě jeden rozměr. Jde v něm také o pokání a smír. Půstem se člověk přiznává před Bohem, že je hříšník, a dává najevo, že nechce ve svém hříchu setrvat, ale že se chce obrátit. Hříchem člověk rozbil harmonii mezi sebou a Bohem. Půst ho znovu dává do pořádku, znovu nastoluje harmonii mezi duší a tělem a vrací klid tomu, kdo se hříchem znepokojil. Jeden z otců, Afrates, říká: „Náš Pán Ježíš Kristus nám přikázal, že se máme stále postit a bdít, abychom mocí ryzího půstu dosáhli jeho mír.“
Podívejme se na půst ještě z jiné strany. Je to vztah půstu a eucharistie. V předešlých dobách si křesťané více uvědomovali tuto spojitost, protože byl před svatým přijímáním předepsán delší půst nežli dnes. Kdo se postí, zříká se jídla i pití. V eucharistii však oslavujeme jídlo i pití. Člověk se v Ráji prohřešil jedením, nyní získává spásu a společenství s Bohem skrze eucharistii. Právě to, co si člověk v půstu odpírá, stává se tím nejvnitřnějším úkonem vztahu s Bohem. Dary chleba a vína se proměňují v Kristovo Tělo a Krev a jsou podávány člověku. Jejich požívání člověka přivádí k jednotě s Bohem. Tak se stává jídlo i pití posvátným. Eucharistie je v tomto smyslu překonáním prvotního pádu člověka, který se chtěl jedením zmocnit božstva. Přeměna našeho pokrmu a nápoje v nejvyšší formu setkání s Bohem v eucharistii ukazuje, že půst má v zásadě vždy kladnou funkci. Ne, že by nám nechtěl dopřát jídlo a pití, ale chce, aby pro nás obojí zduchovnělo.
IV. Půst – cesta k osvícení.
V mnoha starověkých i nynějších kulturách se půst používal a také používá k vyvolání extatických stavů, snů a vizí. Už v antice se věštec orákula z Kláru připravoval tři dny půstem, kdy měl prohlásit nějakou věštbu. V Africe existuje přísloví: „Trvale plný žaludek (sytý) tajemné věci neuvidí.“ I církevní otcové jsou téhož názoru: Tertulián uvádí jako příklad Mojžíše a Eliáše, aby ilustroval, jak půst člověka uschopňuje k nahlížení Božích tajemství a důvěrnému styku s Bohem. O Mojžíšovi říká, že „se postil nad lidské síly čtyřicet dní a právě tolik nocí, když mu sílu propůjčovala víra ducha, takže svými očima viděl, nahlížel na slavnou krásu Boha, na vlastní uši slyšel Boží hlas a v srdci promyslel Boží zákon.“ Tertulián dále tvrdí, že se Kristus na hoře Tábor právem v těle zjevil Mojžíšovi a Eliášovi, protože to byly jeho druhové v půstu. Eliáš se přece také postil čtyřicet dní a nocí na své cestě pouští k Boží hoře Chorebu. Tam pak směl zakusit Boha samotného v šumění vánku. … K jakému přátelskému styku s Bohem zde byl připuštěn! „Co tu děláš, Eliáši?“ – Nezní toto zvolání mnohem přátelštější, než ono: „Adame, kde jsi?“ To znělo člověku, který jedl jako hrozba. Tomu, který se postil však jako lichotka. Tak velké upřednostnění působí zřeknutí se jídla a pití – z člověka dělá člena Boží domácnosti a vskutku přidružuje rovného k rovnému. Neboť jestliže věčný Bůh nikdy nelační, jak svědčí skrze Izaiáše, pak se člověk, až bude žít bez potravy, vyrovná Bohu.“
Jako další příklad toho, že nás půst uvádí do důvěrnosti s Bohem, uvádí Tertulián proroka Daniela. Aby Daniel rozpoznal význam králova snu, tři dny se postí a tím dostává tento dar. Podobně hodnotí i NZ postavu prorokyně Anny. Sumárně můžeme konstatovat, že půst nás přivádí do Boží blízkosti, poskytuje jasnější vhled do Božích tajemství a umožňuje důvěrnější společenství s ním.
Obraz návratu do ráje a andělského života je dále vykreslen představou o zduchovnění tele, které je výsledkem půstu. Sv. Ambrož říká, že bychom měli podobně jako Eliáš „přeměňovat“ přirozenost lidského tele silou nezničitelného půstu. Půst zduchovňuje naše tělo, vzdaluje ho od vlády hříchu a dává nám větší svobodu vzhledem k pozemským potřebám. Dopomáhá nám k duchovnímu tělu a už teď nám poskytuje účast na Kristově vzkříšení. Půst vede člověka, který se postí, na práh nebe. Díky těmto účinkům ztrácí půst svou trpkou příchuť. Dává duchovní radost. Sv. Benedikt píše, že se půstem můžeme cvičit v „radosti Ducha Svatého“.
A sv. Augustin říká: že nás „k půstu žene radost ducha, který si oblíbil duchovní věci, jejichž líbeznost mu vždy vnuká jistý odpor k tělesným pokrmům“. V půstu člověk přichází stále více na chuť Bohu. Křesťan také půstem svědčí o síle, která vychází z každého Božího Slova. Půst nám umožňuje proniknout do poznání tajemství.
Dr. Buchinger popisuje duševní účinky půstu takto: „Každý, kdo se postí, zpozoruje, že se v jeho duševní konstituci, v jeho průběhu mnoho duševních funkci změní. Vystupňuje se vnímavost. Fantazie je živější. Koncentrace zůstává nezměněna. Smysly jsou bystřejší … Je vnímatelný určitý druh uvolnění křečovitě stažené psychické konstituce, dále vyjasnění situace a vyšší jemnocit … Vyloupí se pravé jádro: člověk nachází sám sebe, objevuje vnitřní klidový bod, metacentrum, totiž vnitřní domov.“
Dr. Buchinger však zná i nebezpečí půstu. Myslíme teď na vícedenní hladový půst. Říká, že na počátku půstu přežije člověk výkyv k depresivní straně, pak však zřetelný výkyv k manické straně. Člověk je najednou veselý, plný optimismu ale tyto manické stavy ho svádí k přeceňování se. Mohou ho vést k určitým krkolomnostem, bezohlednosti a postupně až k příliš citlivé vnímavosti až medialitě. Proto tvrdí, že k vícedennímu půstu je třeba duchovní doprovázení a modlitba, aby půst nebyl zneužit k přeceňování vlastní hodnoty. Postit se znamená plavat proti proudu. To je možné jen tehdy, pokud se postíme z čistých motivů. Jinak je půst spíše na škodu. Duchovní učitelé říkají, že i démoni mohou nabádat k půstu.
Nicméně, pokud se člověk nepostí v Duchu Svatém, nevede ho půst k osvícení, ale spíše k zaslepenosti, která leží velmi blízko k osvícení. To pak nutně vede ke zkáze. Člověk přestává vnímat realitu, bližní kolem sebe, ztrácí smysl pro vlastní hranice a končí v sebepřeceňování až v šílenství. Osvícení a zaslepení leží těsně vedle sebe. Půst může vést k oběma. Půst nás k osvícení přivede jen tehdy, když v něm objevíme svou slabost a ne sílu. Půst nás má uvést do propasti naší slabosti, ve které se setkáme s propastí Boží síly.