Slyšeli jsme jako: „Ježíš zajásal v Duchu svatém a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo!“ Dnes slyšíme z jeho úst zvelebování Boha Otce, Pána nebe i země, že svá tajemství skryl před moudrými a chytrými, ale zjevil je maličkým. Kdo jsou tito maličcí. Maličký je ten, kdo si uvědomuje svou závislost a chce žít pod vládou Otce, neboť je to „důstojně a správně“. Jedním z projevů dospělosti je schopnost samostatné existence. Dítě se tehdy stává dospělým, když začíná být samostatným člověkem. Jeho přechod k dospělosti hodnotíme pozitivně a to je správné. Nemáme rádi typy lidí dětinských, nedozrálých, neschopných přijmout míru zodpovědnosti. To co se nám líbí na dětech, nelíbí se nám na lidech dospělé. Žádný otec ani matka by nechtěli celý život bdít nad svým potomstvem jako nad malými dětmi.
I když je samostatnost pozitivem ve vztahu k lidem, není pozitivem ve vztahu k Bohu. Před Bohem jsme a máme zůstat dětmi. Ne ve smyslu nezodpovědnosti, ale ve vědomí stálé odkázanosti. Tato závislost je však spasitelná. Prvotní hřích spočíval v tom, že se člověk začal vůči Bohu chovat jako „dospělý“ ve smyslu nezávislosti. Dalo by se to vyjádřit tím kratičkým zvoláním, které známe z pohádky: „Já sám!“ Vzal si život do vlastních rukou a sám si chtěl určit, co je pro něj dobré a co špatné. Nechtěl přijmout do svého života Boží zákon. Tím, že odmítl Boží vládu, dostal se pod moc zlého ducha. V jeho bytosti se projevily různé deformace. Po dědičném hříchu se mu rozum zatemnil, vůle se naklonila ke zlu a probudila se žádostivost.
„Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo neví, kdo je Syn, jen Otec, ani kdo je Otec, jen Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.” Krásné o těchto skutečnostech mluví ve svém traktátu „Proti bludům“ sv. Irenej: „Nikdo nemůže znát Otce bez Božího Slova, čili bez Synova zjevení, a ani Syna bez Otcovy přízně (milosti). Otcovu přízeň (milost) však dovršil Syn; Otec posílá, Syn je poslán a přichází. A Otce, který je pro nás neviditelný a nevymezitelný, poznává jeho vlastní Slovo a přestože je nevyslovitelný, Ono nám ho vyslovuje. A zase naopak: jen Otec poznává své Slovo. I jedno i druhé zjevil Pán.
A proto Syn svým zjevením zjevuje pravdu o Otci. Neboť zjevení Syna je pravda o Otci; vždyť skrze Slovo se zjevuje všechno. A Otec na to zjevil Syna, aby se skrze něj zjevil všem a těch, co mu věří, spravedlivě přijal do neporušitelného, věčné blaženosti. Ale věřit mu znamená plnit jeho vůli. A tak skrze samo stvoření Slovo zjevuje Boha Stvořitele, skrze svět Pána a Původce světa, skrze dílo Umělce, který jej vytvořil a skrze Syna toho Otce, který Syna zplodil. A toto všichni sice stejně vyslovují, ale ne stejně věří. I skrze Zákon a Proroky Slovo stejně ohlašovalo sebe i Otce a všechen lid stejně poslouchal, ale ne všichni stejně uvěřili. A Otec se ukázal skrze ono Slovo, které se stalo viditelným a hmatatelným, ačkoli mu nevěřili všichni stejně: ale všichni viděli v Synu Otce. Vždyť to neviditelné u Syna je Otec a viditelné u Otce je Syn.
Syn ve službě Otci zdokonaluje vše od začátku až do konce a bez něj nikdo nemůže poznat Boha. Neboť pravda o Otci je Syn, pravda o Synu je v Otci a skrze Syna se zjevila. A proto Pán řekl: „Nikdo nezná Syna jenom Otec, ani Otce nezná nikdo jenom Syn a ti, kterým to syn zjeví.“ To „zjeví“ nebylo řečeno pouze do budoucna, jakoby Slovo začalo zjevovat Otce až tehdy, když se narodilo z Marie, ale vztahuje se obecně na celou dobu. Syn je od počátku při svém stvoření a zjevuje Otce všem, kterým chce, kdy chce a jak chce Otec. A proto ve všem a skrze všechno je jeden Bůh Otec, jedno Slovo – Syn, jeden Duch a jedna Spása pro všechny, kteří v něho věří.“
„Když byli sami, obrátil se k svým učedníkům těmito slovy: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte! Říkám vám: Mnoho proroků a králů toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli.“ I naše oči jsou blahoslavené, když vidí vírou, vidí v Ježíši Božího Syna, Vtělené Boží Slovo. Sv. Cyril Jeruzalémský říká: „Vždyť mnozí z Židů viděli, jak Kristus koná božské skutky, ale tělesným zrakem, a tedy všem nepatří blahoslavení, neboť neuvěřili ani neviděli Boží slávu očima mysli. Proto blahoslavené jsou naše oči, neboť vidíme vírou Slovo, které se pro nás stalo člověkem a vtisklo nám krásu svého božství, aby nás posvěcením a spravedlností udělalo podobnými sobě samému.“