Když prorok Izaiáš předpovídá mesiášské dovršení dějin spásy, říká o jedné změně, která se stane příčinou všech ostatních změn našeho světa. Uznáváme, že svět potřebuje změnu. Náš svět je nemocný. Je tu nespravedlnost, zloba, agresivita, utiskování jakéhokoliv druhu. Prorok předpovídá: „Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy.” Včera jsme slyšeli: „Nikdo nebude škodit ani zabíjet na celé mé svaté hoře: protože poznání Hospodina naplní zemi, tak jako vody pokrývají moře. “
Prorok mluví o „sejmutí“, „odstranění“ a některé překlady přímo říkají „zničení“ závoje, který je mezi lidským světem a Bohem. V tomto světě to často vypadá jako ve tmě. Když se člověk octne ve tmě, hledá instinktivně světlo. Jinému však tma může docela vyhovovat. Např. zloděj krade pod rouškou noci. Ale prorok předpovídá, že tento závoj bude v jednom okamžiku stržen. Důsledkem tohoto osvícení bude i změna člověka.
Pán Ježíš ve své Velekněžské modlitbě vyjadřuje podobnou myšlenku: „Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl já v nich“. V těchto slovech je vyjádřen celý problém našeho světa: „nepoznání Boha Otce“. Chybí nám zkušenost s Bohem, jako našim Otcem. V tomto důležitém problému koření všechny naše hříchy. Církev si v Duchu svatém začíná uvědomovat, že toto je podstata našich problémů: „Spravedlivý Otče, svět tě nepozná”. Nejde o rozumové poznání, ale jedná se o bytostnou zkušenost s Bohem jako Otcem.
Původní Boží záměr s člověkem je vyjádřen tou skutečností, že člověk je stvořen proto a nato, aby se stal Božím obrazem. Neviditelný a Nepochopitelný Bůh se chce do tohoto světa zjevit prostřednictvím člověka. Jedině člověk je schopen v hmotném a tělesném světě přetlumočit Netělesného a Neviditelného Boha. Jen ten člověk, který žije v Duchu svatém, a žije Boží Slovo, zjevuje Boha Otce. Člověk, který žije pro hřích, nezjevuje Boha.
V lidské duši je zakořeněná radikální nejistota, která je důsledkem prvotního hříchu. Pociťujeme odstup, vzdálenost mezi Bohem a námi a myslíme si, že nejsme hodni jeho přítomnosti. Cítíme touhu po Bohu, který je věčným a blaženým Světlem a zároveň se ho bojíme. Jsme znejistěni proto i nezralí, to znamená neschopní dávat. Zranění, ve vztahu s otcem, se týká každého z nás. Neberte tato slova pouze jako kritiku rodičů, ale spíše jako možnost vyhnout se stejným chybám.
Pozemský otec, podle Božího plánu, má být „obrazem Boha Otce” v tomto světě, který trpí „nepřítomností otce.” Ve světě, ve kterém se cítíme být odvržení, by měl být obrazem Boha Otce, který nás přijímá. Měl by být pramenem jistoty ve světě, který je tak slabý a nestálý. Ať si je pozemský otec toho vědom nebo ne, právě on je povolán k tomu, aby odevzdal dítěti vědomí totožnosti a jistoty. Psychologie učí, že láska matky živí semínko lásky, které sází otec. Když nás otec bere do náruče, víme, že máme svou důstojnost, jsme dobří, máme svou cenu a máme právo žít. I láska matky a sourozenců nás buduje na základě, který může položit jen otec.
V tomto nejzákladnějším vztahu jsme všichni vnitřně zranění. Proto jsme spíše náchylný uvěřit zvěsti o příchozích trestech, jako radostné zvěsti o Bohu Otci, jehož nám celým svým životem a působením zjevuje Ježíš, a který nás stvořil a miluje nás až na smrt. Jeho Láska předchází náš život. Apoštol Ján říká: „V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že On si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat”. Bůh Otec se zjevuje ve svém Synu. Máme úžasnou možnost poznat Boha Otce skrze Syna, skrze Boží Slovo. Často při studiu Písma Svatého děláme jednu velkou chybu, že se zaměříme jen na to, co Písmo říká o člověku. A jsme z toho zděšeni a odkládáme tuto knihu, pohoršeni nad jejím obsahem. Zapomínáme, že smyslem této knihy je především „zjevit Boha Otce“. Pod tímto zorným úhlem budeme dějiny spásy vnímat jako dějiny nesmírné Boží trpělivosti s člověkem.
Dále nás prorok Izaiáš poučuje: „Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme hanbu svého lidu na celé zemi, neboť Hospodin to pravil“. Bůh smrt neučinil, tvrdí kniha Moudrosti. Smrt a její projevy jsou něčím do čeho se člověk zamotal pádem do hříchu. Bůh Otec je Otcem našeho Pána Ježíše Krista. A Ježíš je dokonalým synem a podobou Otce, který se ujímá člověka a vysvobozuje ho z „bezbožnosti a bezmoci”. Vidíme to i v evangeliu. „Tu k němu přišly velké zástupy. Měly s sebou chromé, slepé, zmrzačené, němé a mnoha jiných: položili mu je k nohám a on je uzdravil. Když lidé viděli, že němí mluví, zmrzačení že jsou zdraví, chromí že chodí a slepí vidí, žasli a velebili Boha Izraele“. Ježíš celým svým životem ale i svou smrtí a vzkříšením zjevuje Otcův zájem o člověka. Vidíme nemocné lidi, kteří v jeho blízkosti nacházejí zdraví a sílu. „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí! On je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy!”
Tuto úvahu o Božím otcovství zakončím modlitbou sv. Františka: „Všemohoucí, Nejvyšší, Přesvatý a Nejvznešenější Bože, Otče Svatý a Spravedlivý, Pane a Králi nebe i země, pro tebe samého ti vzdáváme díky, že jsi svou svatou vůlí a skrze svého jednorozeného Syna v Duchu svatém stvořil všechno, duchovní i tělesné, a nás, že jsi stvořil k svému obrazu a podobenství a postavil do ráje, kde jsme klesli vlastní vinou.
A my ti děkujeme, že jako jsi nás stvořil skrze svého Syna, tak si také chtěl opravdovou a svatou láskou, kterou jsi nás miloval, aby on se narodil jako Pravý Bůh a pravý člověk z přeslavné, nejblahoslavenější vždy Panny svaté Marie a že si nás zajatce, chtěl vykoupit jeho křížem, jeho krví a jeho smrtí. Amen“.