„Víte, jaký je nyní čas?“ Touto otázkou by pravděpodobně začal sv. Pavel svůj proslov, kdyby tu dnes stal na mém místě. Co myslíte, jaký je asi nyní čas? Je to otázka, která se týká i nás. Víme, v jakém čase žijeme? Je můj čas, časem naplněným hodováním, pitkami, necudností, prostopášností, svárem a závistí? Nebo je čas pro mě úžasnou Boží milostí, kterou mi Pán Bůh dává na mou záchranu, abych se oblékl v Pána Ježíše Krista? Ten čas, který prožíváme, může být pro nás časem spásy a milosti, časem pokání a očekávání Vykupitele ale i časem, který končí zavržením.
Povíme: „Je čas adventu“. Ale, co třeba dělat v této době? „Nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku (snu)”. O jaký spánek anebo sen jde v tomto případě? Jde o spánek a sen bezbožnosti. Jedná se o ty různé pohádky „moderního“ světa, které nám chtějí namluvit, že Boha není, a že to co vnímáme svými smysly je celou realitou světa. A dále, že se to všechno udělalo samo a pokud se to samo nemohlo udělat, tak zato může jakási nerozumná a neosobní příroda, evoluce, jejíž netřeba skládat žádné účty ze života, vůči níž netřeba projevovat žádnou vděčnost, a kterou nemusíme milovat z celého srdce a ze všech sil. A toto je klam, který nám chce namluvit moderní ale vůbec ne vědecký světonázor.
Každému je nad slunce jasnější, že když přijedeme do pěkně zařízeného pokoje, nepovíme a nemyslíme si, že se to udělalo samo, že to jablíčko na stole je samozřejmostí. Jestliže se ocitneme v takovém pokoji, můžeme z toho vyvodit, že jej kdosi vytvořil a uspořádal a že to byl někdo moudrý a dobrý. Nebo když vezmeme do rukou knihu plnou moudrosti, nebudeme si namlouvat, že se to samo poskládalo a důmyslně napsalo. A či svět, není takovou velkou knihou a dokonce už každá buňka, obrovskou knihovnou, z níž můžeme číst o Bohu. Boha nemůžeme vnímat smysly, ale to přece neznamená, že neexistuje. Tedy zbuďme se ze snů. Správně věřící člověk je mnohem větší realista než materialista, protože věří v Nadskutečno.
Možná nás v našem uvažování mýlí svět, ve kterém žijeme, protože jsou v něm i stopy zla a oni zdánlivě svědčí proti Dobru. Jsme stvoření pro Dobro a tak právě zlo, které ve světě nacházíme, svědčí o tom, že pravdu má Boží Slovo, které hovoří o prvotním hříchu a o potřebě pokání. Pokud nevěříme Božímu Slovu, které nám vysvětluje situaci světa, ve kterém žijeme, tak nám svět připadá jako zlý sen. Probudit se z tohoto snu znamená, přijmout Boží komentář ke světu a uznat hřích, ve kterém jsme se narodili, ve kterém žijeme, dokonce, který je v nás. Ale toto zlo přišlo na svět závistí ďábla a svobodnou lidskou volbou. Než začneme uvažovat nad spásou, zamysleme se nad tím, v jakém světě to vlastně žijeme.
Pán Ježíš nás učí modlit se: „Přijď království Tvé!” V jakém světě to žijeme, když svět není Božím Královstvím. Sv. Jan píše: „Víme, že jsme z Boha ale celý svět má v moci zlý duch“ (1 Jan 5,19). Sv. Jan nám odhaluje pravdu o našem světě, o světě nás lidí. Když první lidé poslechli svého svůdce, dostali se pod jeho moc. Bůh se vzdálil z jejich životů, protože se vědomě rozhodli vzít si svůj život do vlastních rukou, rozhodli se neposlouchat Boha. Následky této lidské vzpoury známe: Rozum se jim zatemnil, vůle se naklonila ke zlu, otevřely se jim oči pro žádostivost. Objevila se perspektiva a také skutečnost smrti. S takovou výbavou si na cestě k Bohu moc nepomůžeme. Potřebujeme Boží operaci, potřebujeme Boží spásu.
Písmo Svaté důrazně prohlašuje: „Nehorlete za smrt na bludišti svého života, nepřitahujte si zkázu činy svých rukou, protože Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo: stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed záhuby v nich není: ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá.“ (Mdr. 1,12-15). Tedy Bůh smrt neučinil, nemá zálibu v smrti živých, smrt přišla na svět závistí ďábla. Člověk, který byl pozván, aby se stal obrazem Boha, ztratil nesmrtelnost a ukázalo se, že je z prachu. Z toho můžeme vidět a chápat, že ne všechny skutečnosti, na které po prvotním hříchu můžeme narazit ve světě, jsou projevem Boží vůle, některé můžeme lépe označit jako Boží dopuštění. Písmo svaté říká jasně, že Bůh se distancuje od smrti člověka, smrt není jeho dílem, On je přece Život. Na jiném místě knihy Moudrosti čteme: „Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět: zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci”. (Mdr. 2,23-24)
Sv. Pavel v listu Římanům tvrdí: „Neboť nyní je nám spása blíže než tehdy, když jsme uvěřili!“ Jak je to vlastně se spásou? Učili jsme se na náboženství, že Ježíš je Spasitel světa. Spása je od momentu Spasitelovi smrti na Kříži objektivní skutečností, kterou můžeme skrze svátosti církve v každé chvíli na sebe aplikovat. Spása je Boží operací na naši záchranu a závisí i od naši odevzdaností vůči Bohu. Sv. Pavel, jak jsme již slyšeli, říká, že nyní je naše spása blíže, než když jsme začali věřit. Co to znamená „věřit“. Velmi často svou víru vyjadřujeme formulkou: „Věřím v Boha“. Avšak to je jen první stupeň, jakási filosofická víra, která vyplývá z lidského úsudku, ale víra v biblickém smyslu se dá vyjádřit takto: „Abraham uvěřil Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost“. Víra je vztahem k Božímu Slovu. Jelikož jsou lidé omylní a vědí i lhát, jejich argumenty přijímáme s určitou rezervou. Ale uvěřit Bohu je něco jiné. Víra Bohu je jistotou v tom, že co řekl Bůh je Pravda. Uvěřit Bohu znamená uvěřit v Lásku. Jen taková víře nás ospravedlňuje v Božích očích. Uvěřit Bohu to znamená, přijmout vážně i to Slovo, které nám vysvětluje naši situaci po prvotním hříchu. Pokud si vytváříme pojem o Bohu ze světa, ve kterém žijeme, je zde velké nebezpečí, že nám vyjde jakýsi černo – bílý bůh, nebo bůh, který se sice představuje jako Dobrý ale koná zlo a takového boha nemůžeme milovat.
Sv. Jan v témže dopise, který jsem již citoval, tvrdí: „Bůh je světlo a není v něm žádná tma” nebo: „Víme také, že Boží Syn přišel a dal nám rozum, abychom poznávali Pravého (Boha). My jsme v tom Pravém (Bohu) skrze jeho Synu Ježíše Krista. On je Pravý Bůh a věčný Život“. (1 Jan 5,20). Narodili jsme se sice do špatné situace v sobě, protože v nás samých je hřích a do špatné situace ve světě, protože svět je pod mocí zlého. Z této situace se můžeme dostat pouze tím, že budeme se světem, tělem a ďáblem zápasit. Avšak z vlastních sil si nepomůžeme. Nikdo z nás nedokáže změnit své nitro, vykořenit hřích ze svého srdce. Tuto operaci v nás může udělat jedině Bůh, pokud mu to dovolíme. A On to udělá skrze přijetí Ježíše. Přijmout Ježíše můžeme stejným způsobem, jak to dělá Matka Boží. Ona před Slovem Božím neutíká, ale prosí: „Ať se mi stane podle tvého Slova”. Toto je první kontakt naší duše s Boží spásou. Spása je proces, který bude ráz dovršený a dokončen vzkříšením našeho těla a přeměnou tohoto těla, které je narušené hříchem. Musíme ve svém těle zemřít a přijmout Tělo nenarušené hříchem, Tělo Kristovo. Eucharistie je svátost našeho Vzkříšení. Ježíš slibuje: „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má v sobě život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“