Vstoupili jsme do období adventu. Toto období nás chce přednostně upozornit na skutečnost Vtělení Božího Syna v plnosti času, na jeho příchod na tuto zem, na jeho narození. Je třeba ho prožívat z pohledu na celé dějiny spásy, počínaje příslibem Spasitele, který dal Bůh ještě v ráji po hříchu prarodičům, přes všechny proroky, kteří předpovídali jeho příchod a události s tím spojené, také dívaje se na jeho předky, ale především na Marii, která je Nejsvětější, Nejčistší a Nejslavnější Bohorodička, vždy Panna. Také chce toto období zaměřit k naší pozornosti, na druhý příchod Páně, který i když se pojí s apokalyptickými hrůzami, pro věřící přece platí: „Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.“
V prvním čtení z proroka Izaiáše, jsme slyšeli modlitbu: „Ty, Hospodine, jsi náš Otec, „náš Vykupitel“ je tvoje dávné jméno.“ V Krédu sice každou neděli vyznáváme, že věříme v Boha Otce Všemohoucího, ale chováme se k němu jako k Otci? Prorok Izaiáš skutečně mluví s Bohem jako s Otcem. Nehledá a nemusí vymýšlet nějaké speciální formulky, jak tomu bývá při setkání s pozemskými králi a politiky, dokonce nemusí ani onikat a vykat, jako to činíváme ve vztahu ke starším lidem, ale s Pánem Bohem si zcela normálně tyká: „Ty, Hospodine, jsi náš Otec ..“
Náš Bůh je Všudypřítomný Otec, který je v modlitbě oslovitelný. Modlitba nespočívá v tom, že musíme odrecitovat předepsané formulky a podle možnosti, co nejvíce. Říkám to proto, že se často setkávám s něčím, co bych nazval „němotou“ vůči Bohu. Lidé sice chodí do kostela a se i modlí a možná i hodně času stráví recitováním modliteb, ale někdy, jako kdyby úplně zapomněli, že Bůh je Otec a ne robot. A tento Otec chce a má právo slyšet své děti. Často zde chybí to jednoduché „Ty“ – oslovení Boha. Už ve SZ se žalmista modlí: „Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi.“ (Ž 63,1)
Sv. Terezie z Avily říká: „Nenazývám totiž modlitbou to, když si někdo neuvědomuje, s kým mluví, kdo to s ním mluví, co žádá a od koho to žádá, i když při tom hodně pohybuje rty. Někdy to může být dobrá modlitba, i když ji nebudou doprovázet takové úvahy, jen když se člověk nad tím někdy zamyslel. Pokud má však někdo zvyk mluvit s Boží velebnosti jako s nějakým otrokem, aniž by přemýšlel nad tím, zda mluví dobře nebo špatně, spokojen s tím, co mu přijde na jazyk nebo, co se naučil nazpaměť, protože se to už mnohokrát modlil … To nepovažuji za modlitbu a kéž Bůh nedopustí, aby se tak někteří křesťané chovali.“ (Vnitřní hrad 1 kap 7)
„Proč jsi dopustil, Hospodine, že jsme zbloudili z tvých cest, že nám ztvrdlo srdce, abychom před Tebou neměli bázeň?“ To, co nás charakterizuje, vyjadřuje prorok slovními spojeními: „zbloudit z Božích cest“, „ztvrdnutí srdce“ a „ztráta bázně před Bohem“. V řečtině je slovo hřích často označované termínem Hamartia a to doslova znamená „bloudění, kterým se vzdalujeme cíli“. Hřích opravdu není maličkost, kterou si můžeme dovolit. I když za hříchy ve svátosti smíření nedáváme veliké pokání, to neznamená, že si je můžeme dovolit, nebo dokonce naplánovat. Hřích je vynálezem ďábla a když hřešíme, jako bychom u něj nakupovali a platíme mu svou věčností. A za osvobození zpod moci hříchu, se znovu platí Kristovou krví a každý a zvlášť těžký hřích, způsobuje Kristovu agonii. Kristus trpí v každém uměle přerušeném těhotenství, v potracených dětech, v každé vraždě a násilí. Tady platí: „Co jste učinili jednomu z nejmenších, mně jste učinili.“
Bůh je Absolutní Vědomí Všeho, to znamená, že Bůh, který nás stvořil pro blažený život, sám trpí v každé neblažené existenci, ať už je tato neblaženost způsobena morálním odklonem nebo fyzickým defektem. Origenes se ptá: „Či Otec, Bůh celého tvorstva, který je plný shovívavosti, milosrdenství a dobroty, nějakým způsobem netrpí? Či nevíš, že když se zaobírá lidskými věcmi, trpí lidským způsobem? Trpí mukami lásky.“ Bůh je Láska a Soucit. On, který přikázal radovat se s radujícími a plakat s plačícími, je sám soucitem.
Ježíš pláče nad zkázou Jeruzaléma a nad zkázou každé lidské bytosti. Naše srdce trpí tvrdostí. Jsme bezcitní vůči Bohu i vůči Stvoření. Zatvrzelost vůči Bohu způsobila, že jsme přestali s ním komunikovat v modlitbě. A Bůh se nemůže ani bránit, protože jsme přesvědčeni, že nám ublížil a nejsme ochotni ho poslouchat. A kolikrát je za tímto „Božím ublížením“ naše vlastní zaslepenost. A tato tvrdost vůči Bohu, vede ke ztrátě bázně před Bohem. Na to, abychom získali Boží pozornost, aby se Boží oči obrátily k nám, je třeba, abychom uznali Boží nárok na sebe a stali se božími služebníky, tedy těmi, kteří plní vůli Boží. Jen když se v poslušnosti vůle odevzdáme Bohu, staneme se Božím dědictvím.
Prorok ví, že v blízkosti Boží, se hory našich problémů rozplývají: „Kéž bys protrhl nebe a sestoupil! Před Tvou tváří by se rozplynuly hory.“ Celá bída našeho světa je v tom, že neznáme svého Boha, že ho neumíme a možná i nechceme poznat z tváře Ukřižovaného Krista. Bůh prolomil nebesa a sestoupil a víme, jak jsme s ním zacházeli. On křísil mrtvé a uzdravoval každou nemoc a my jsme ho vydali na smrt. A Boží dobrota se ukázala nezničitelná a nepřekonatelná. On, ze své násilné smrti udělal oběť, aby nás právě svou smrtí vykoupil. Bůh Vzkříšením Krista zničil Corpus delicti, aby nás ospravedlnil.
Prorok pravdivě odhaluje kořen naší slabosti a bídy: „Nikdo nevzýval tvé jméno, nikdo se nevzchopil, aby se k tobě přivinul, neboť jsi před námi skryl svoji tvář, nepravosti jsi nás vydal napospas.“ Naše slabost spočívá v tom, že Boha nevzýváme, že k němu nevoláme. Boží Slovo říká, že nikdo, kdo vzývá jeho jméno, nebude zahanben. Ruské přísloví hlásá: „Kdo se nemodlí, ten se nespasí.“ I lidé, kteří přežili klinickou smrt a nacházeli se na hrozném místě, blízko zatracení, svědčí o tom, že jejich situace se okamžitě měnila, když začali vzývat Boží jméno. Už jen když začali na Boha myslet, viděli, jak se démoni vzdalují a utíkají a přiblížila se k nim Boží Dobrota. A to ukazuje, že Bůh je dokonale koncentrovaný na své stvoření, obrazně řečeno, má uši nachýlené na naše volání. Zdá se, že délka očistce a intenzita jeho muk závisí i od toho, kdy kdo začne Boha, který se zjevil v Ježíši, skutečně vzývat.
Proč si to myslím, právě proto, čím jsme začali tuto úvahu a čím i prorok Izaiáš končí tuto stať: „A přece, Hospodine, ty jsi náš Otec! My hlína jsme – ty jsi nás hnětl, dílo tvé ruky jsme všichni!“ Bůh je Otec a Tvůrce, je Otec a Stvořitel a jemu vše patří, jsme dílo jeho rukou. Stvořil nás pro sebe a nemíní se vzdát toho, co stvořil. Kniha Moudrosti říká, že Bůh miluje vše, co stvořil. U Boha Láska není přechodným stavem, ale formou existence, způsobem jeho bytí.
Sv. Augustin tvrdí: „Bůh, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe.“ Existují různé stupně života. Dostali jsme tělesný život, který je velkým dobrodiním. Nedostali jsme ho proti své vůli, neboť o naší vůli se ještě nedalo mluvit. Ale je ještě vyšší a vznešenější život, život naší duše, který však čeká na náš svobodný souhlas. Tímto životem je Kristus. Začínáme období adventu a advent je výrazně Mariánským obdobím. Otcové učí: „Krista nemáme napodobovat, Krista máme žít, ale abychom ho mohli žít, máme napodobovat Pannu Marii.“ Náš souhlas k tomuto životu, může vypadat podobně jako souhlas Panny Marie při Zvěstování: „Ať se mi stane podle Tvého Slova!“ Kristus je tím Božím Slovem a toto Slovo je Živé a Účinné, čeká jen na náš souhlas. Amen.