Čtení posledního týdne církevního roku ukazují na konec časů. Lidově řekneme „konec světa“. V teologii se tento obor nazývá „eschatologie“ – tedy nauka o posledních věcech. Jedno přísloví říká, abychom vždy pamatovali na konec, jen tak budeme žít rozumně. Pán Ježíš nás poučuje, že pokud uvidíme, že se toto vše děje, je to znak toho, že Boží království je blízko. Právě to Boží království, za které se každý věřící křesťan denně i vícekrát modlí. Proč se bojíme toho, za co prosíme. Možná neprosíme upřímně. Cítíme se snad na tomto světě dobře. Naučila jsme se v něm snad pohybovat. Boží Slovo nás poučuje, abychom nemilovali svět.
Všimněme si, co učí o konci časů KKC: „Ode dne nanebevstoupení je Kristův příchod ve slávě blízký, i když není naší věcí vědět „čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil“ (Sk 1,7). Tento eschatologický příchod může nastat každým okamžikem, i když je „pozdržen“ — on i konečná zkouška, která mu bude předcházet. Příchod oslaveného Mesiáše je totiž v každé chvíli dějin pozastaven, až jej uzná „celý Izrael“, jehož „část se zatvrdila“ (Řím 11,25-26) v nevěře vůči Ježíšovi. Po letnicích říká svatý Petr jeruzalémským Židům: „Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny, aby přišla od Pána ona doba útěchy a aby vám poslal Mesiáše, který byl pro vás určen, Ježíše. Nebe ho musí přijmout až do té doby, kdy bude zase všechno obnoveno, jak o tom už dávno mluvil ústy svých svatých proroků“ (Sk 3,19-21). A svatý Pavel říká podobně: „To, že byli vyloučeni, přineslo světu smíření s Bohem. Co teprve bude znamenat, až budou znova přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých!“ (Řím 11,15). Jedině vstup židů „v plném počtu“ (Řím 11,12) do mesiášské spásy, po vzoru plného počtu pohanů, umožní Božímu lidu dosáhnout „Kristovy plnosti“ (Ef 4,13), v níž „bude Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 15,28).
Před Kristovým příchodem musí církev projít závěrečnou zkouškou, která otřese vírou mnohých věřících. Pronásledování, které provází její putování po zemi, odhalí „tajemství nepravosti“ v podobě náboženského podvodu, přinášejícího lidem zdánlivé řešení jejich problémů za cenu odpadnutí od pravdy. Největším náboženským podvodem je antikristův podvod, to je falešné mesiášství, jímž člověk oslavuje sám sebe místo Boha a jeho Mesiáše, který přišel v těle. Tento antikristovský podvod vyvstává pokaždé, když někdo předstírá, že v průběhu dějin splní mesiášskou naději, která se může naplnit pouze mimo dějiny, a to eschatologickým (posledním) soudem; církev zavrhla i umírněnou podobu tohoto falšování očekávaného království nazývanou „mileniarismus“, zvláště ve formě politického, „od základu zvrhlého“ sekularizovaného mesiášství. Církev vejde do slávy království jedině prostřednictvím těchto posledních velikonoc, v nichž bude následovat svého Pána v jeho smrti a vzkříšení. Království se tedy neuskuteční nějakým dějinným trumfem církve, cestou vzestupného pokroku, nýbrž Božím vítězstvím nad posledním řáděním zla, po kterém jeho Nevěsta sestoupí z nebe. Boží vítězství nad vzpourou zla bude mít podobu posledního soudu, a to po závěrečném kosmickém otřesu tohoto pomíjejícího světa.
Po prorocích a Janu Křtiteli ohlásil Ježíš ve svém kázání soud posledního dne. Tehdy bude odhaleno, jak se každý choval a co je skryto v jeho srdci. Tehdy bude odsouzena zaviněná nevěra, která si nevážila některé Bohem nabízené milosti. Vztah k bližnímu odhalí, zda byla milost a božská láska přijata nebo odmítnuta. V poslední den Ježíš řekne: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).
Kristus je Pánem věčného života. Jako Vykupiteli světa mu náleží plné právo definitivně soudit skutky i srdce lidí. Toto právo totiž „získal“ svým křížem. Také Otec „všechen soud odevzdal Synovi“ (Jan 5,22). Avšak Syn nepřišel proto, aby soudil, nýbrž aby dával spásu a život, který je v něm. Odmítáním milosti v nynějším životě se každý již sám odsuzuje – dostane (odplatu) podle svých skutků a může se odsoudit i k věčné záhubě, jestliže odmítne Ducha lásky. (KKC 673-679)