Slavíme dnes Slavnost Těla a Krvi Páně. Jde o tajemství, které slavíme každodenně ve mši, ale právě proto se může stát, že se nad ním příliš nezamýšlíme. Já bych chtěl dnes mluvit o Eucharistii, jako jedné z forem zápasu s hříchem. Teologie učí, že jeden z důsledků prvotního hříchu spočívá v tom, že se rodíme do tohoto světa bezbožní, to znamená – bez boží přítomnosti v srdci a bezmocní – morálně neschopní odporovat zlu. Člověk, který je určen k tomu, aby byl Božím obrazem, místem Božího Zjevení, je bez Boha úplně ztracen ve svých neovládaných podnětech a vášních.
Sv. Pavel v listu Římanům zdůrazňuje: „Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni,… Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla.“ (Řím 1,21.24) Sv. Pavel v listě Římanům odhaluje kořen hříchu. Je jím nepřítomnost Boha v nás v důsledku odmítání oslavy Boha a díkůčinění. Vyznáváme se z jednotlivých hříšných skutků, ale málokdy vyznáváme kořen hříchu, kterým je bezbožnost. Základem je nedostatečná přítomnost Boha v našem životě, vytištění Boha na okraj, za všechny ostatní pozemské zájmy. Je až tragicky směšné, čemu všemu dáváme ve svém životě přednost před Bohem. Odtud vyrůstá každý hřích jako ze svého kořene, a dokud nebude likvidován kořen, budeme při zpovědi vytrhávat plně hrsti hříchů a nedostatků, bez pozitivního výsledku. Musíme odstranit příčinu Božího hněvu, pak postupně zmizí i jeho následky. Hlavním kořenem hříchu je naše EGO, spojené s hříchem – se zlým duchem, nepodrobené a neodevzdané Bohu.
Spolupracovat na zbavení moci těla ovládaného hříchem a podporovat působení Kristovy spásy, můžeme především: utrpením, díkůčiněním a oslavou. Sv. Petr říká: „Když tedy Kristus podstoupil tělesné utrpení, i vy se vyzbrojte stejnou myšlenkou: Ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem.“ (1 Pt 4,1) Tím definuje nesmírně důležitou zásadu: kdo trpí v Kristovém Duchu, rozchází se s hříchem. Utrpení, od té doby, co ho podstoupil a posvětil Boží Syn, má tajemnou moc „rozpustit“ hřích, roztrhat síť vášni a vypudit hřích z našich údů. Démoni jsou jako falešní přátelé. Budou se nás držet, dokud se máme dobře. Ale jakmile naše tělo přestane být zdrojem rozkoše a potěšení, tak nás opouštějí. Ale toto utrpení je třeba přijmout v novém eucharistickém duchu. Co to je to? Přesně to, co posloucháme každý den při sv. mši:
„Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ (1 Kor 11,23-24) Když jste prožili zradu od blízkého člověka, víte jak to bolí. V takové chvíli se nám chce leccos, jen ne děkovat Bohu. Ježíš právě v takovou noc vzal chléb, požehnal, vzdal díky. Sv. Pavel v listě (1 Sol 5,18) dává takovou radu: „Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“ Máme v sobě tendenci dělit si události života na dobré a za ty občas děkujeme, a na špatné a za ty neděkujeme. Boží Slovo nás vyzývá, abychom při všem děkovali Bohu. Bůh totiž chce od nás právě toto, neboť patříme Kristu Ježíši. Důvod naší vděčnosti je především v tom, že jsme vykoupeni, patříme Ježíši. On dává hodnotu i zdánlivě nesmyslnému utrpení.
Sám Ježíš žil v tomto postoji ustavičného díkůčinění. Chvála a díky Bohu, oslava Boha to je anti-hřích. Když je hlavním hříchem bezbožnost, odmítnutí oslavovat Boha a děkovat mu, pak pravým opakem hříchu není jednotlivá ctnost, ale díky a oslava Boha. Protikladem bezbožnosti je zbožnost. Musíme se naučit bojovat s hříchem mocnými prostředky a ne slabými: pozitivními a ne jen negativními. A prostředkem nanejvýš mocným a pozitivním je sám Bůh. Kdybychom měli Boha, neměli bychom hřích, protože kam vstoupí Bůh, odtud musí zmizet hřích. Svátostný účinek na náš hřích není omezen jen na svátost smíření, i když tato je v případě těžkých hříchů nutná. V eucharistii přistupujeme k samotnému prameni odpuštění hříchů: za každým, při jejím slavení, z hříchu trochu ubude, jako z kusu ledu, který postupně taje. Sv. Ambrož říká: „Vždy, když piješ tuto krev, dostáváš odpuštění hříchů a opájíš se Duchem“ a na jiném místě říká: „Tento chléb je odpuštěním hříchů“.
Písmo svaté vyzývá: „Přines Bohu oběť díků (chvály) a plň svoje sliby Nejvyššímu!“ (Ž 50,14). Co mohou mít společné chvála a oběť? Oběť označuje něco, co má být zničeno. Ale co ničí a zabíjí Eucharistická oslava? Zabíjí a ničí lidskou pýchu! Ve vděčnosti a chvále se skrývá pokora. Ze všeho nejpodivuhodnější je, že neexistuje nic, co by nemohlo být změněno v důvod chvály a díků Bohu, pokud to my sami chceme, dokonce i naše hříchy. Ať nás svědomí jakkoliv těží, můžeme každou situaci obrátit jakoby naruby, když se svatým násilím vytrhneme všem tělesným úvahám a rozhodneme se chválit Boha. Boha můžeme slavit i za svůj hřích, ne proto, že jsme ho spáchali, ale proto, jak se On k nám v našem hříchu zachoval: „že nám ponechal život a neodepřel nám své milosrdenství.“ Naše vděčnost vůči Bohu za všech okolností je vlastně jakýmsi vyšvihnutím se ve víře, je vyznáním větší důvěry Bohu. Bohu se líbíme na základě naší víry. Děkovat to znamená, především důvěřovat Bohu v každé životní okolnosti a to přitahuje Boží pozornost a zprostředkovává Boží milost.
Eucharistie je základem posvěcení člověka a tím řeší podstatný problém naší bezbožnosti. Sv. přijímání se po latinský nazývá „comunio“, což v našem jazyce znamená „sjednocení“ anebo „spojení“. Smyslem sv. přijímání je tedy sjednocení s Ježíšem a skrze něho s Bohem, návrat Boha na trůn našeho srdce. V katechezích sv. Cyrila Jeruzalémského čteme: „Pod způsobem chleba je ti dáváno tělo a pod způsobem vína krev, aby si účastí na těle a krvi Kristově, měl s Ním tělesné a pokrevní příbuzenstvo.“ Podobně jako manželství i sv. přijímání je jen tehdy skutečně svaté, když je trvalým, odpovědným a plodným vztahem. Pokud jsme tento vztah porušili, máme ho ve vlastním zájmu, co nejdříve obnovit skrze lítost a Svátost smíření. Nejde o přijetí na chvíli, ale o celoživotní odevzdanost.
Ještě z jiného pohledu pomáhá Eucharistie zápasit s hříchem. Totiž člověk, který se spokojí s jedním přijímáním za rok nebo i více let, nezápasí s hříchem. Hřích má v jeho životě hlavní roli, Ježíš jen pár minut v době Vánoční nebo Velikonoční. Avšak člověk, který se snaží často přijímat, ví, že nemůže současně sloužit Bohu i mamonu. Stále zkoumá své srdce a vyznává své hříchy, aby mohl Pána přijmout kdykoliv, když zaklepe. Časté sv. přijímání nás vychovává k bdělosti srdce.
O sv. Františkovi z Assisi se říká, že: „Všechny tkáně jeho bytí hořely láskou pro svátost Těla Páně, a nedokázal si sám vysvětlit, jak mohl On mít vůči nám takovou blahosklonnost a lásku. Pokládal za znamení chladného pohrdání, kdyby nebyl přítomen alespoň jedné mše za den, když k tomu měl možnost. Často přijímal s takovou oddaností, že i druhých k oddanosti strhával. Tuto vznešenou svátost obklopoval takovou úctou, že přinášel v oběť všechny své údy, a když obětovaného Beránka přijímal, obětoval mu svého ducha v ohni, který stále hořel na oltáři srdce.“ (2 Cel 20).