V dnešním čtení z listu Efezanům jsme slyšeli výzvu ke zvelebování Boha. „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. (Ať je zveleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu požehnal a zahrnul nebeskými duchovními dary…“) Už jste někdy zvelebovali Boha? Nebo si kladete otázku: „Co to znamená „zvelebovat Boha“? Často se vyznáváme, že jsme kleli nebo se dokonce rouhali, ale málokdo přiznává, že Boha nezveleboval.
Velebení Boha se v člověku objevuje spontánně, když konečně uzná Boha jako Boha, přijme Boha a jeho Moudrost, která se projevuje ve všem. Děje se něco podobného, jako když dítě ve vědomí toho, co dokáže jeho otec, se dokáže uvolnit k zábavě. Je plodem absolutní důvěry a lásky. Velebení vyjadřuje základní směr křesťanské modlitby. Modlitba velebení je odpovědí člověka na Boží požehnání. Srdce člověka může velebit toho, který je zdrojem veškerého požehnání.
Nepřítomnost velebení může být důsledkem našeho povrchního života bez přemýšlení. Často žijeme jen v lisu přítomného okamžiku, bez živé naděje, bez myšlenky na budoucnost, kterou připravuje Bůh. Zapomínáme na své základní povolání uctívat, velebit Boha a klanět se mu, milovat ho celým srdcem. Někdy je tento nedostatek způsoben i neznalostí Boha. Ale Bůh, kterého máme zvelebovat, je Otcem našeho Pána Ježíše Krista. Cesta poznání Boha vede skrze Ježíše Krista. On sám říká: „Kdo mě vidí, vidí Otce!“ Je to Bůh, který se člověkem stal. Jak zvyknou na Slovensku na Oravě říkat: „Pán Bůh je dobrý člověk“.
Bůh Otec se zjevuje v celém stvoření, ale nejdokonaleji v člověku, který byl stvořen k tomu, aby se stal Božím obrazem. Ze všech lidí se nejdokonaleji zjevil v Ježíši, ve svém Slově, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Nebeský Otec má stejný charakter jako Ježíš, který pro nás a pro naši spásu sestoupil do smrti. Na své cestě hledání Boha se často dopouštíme chyby, že si nevšímáme Božího Slova a pak si stěžujeme na to, že Bůh mlčí. Ale Bůh komunikuje s námi skrze své Všemohoucí Slovo, „které bylo na počátku u Boha a Bohem bylo to Slovo.“ Pokud si uvědomujeme v této chvíli, kdo je Bůh Otec, vyslovme ve svém srdci: „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem.“
Ať je zveleben, protože je Otcem našeho Pána Ježíše Krista, ale ať je zveleben i za úžasně Boží požehnání, které nám dává skrze svého Syna, protože skrze něho máme věčný život. Někdy nás mýlí naše okamžitá situace, které často nerozumíme. Boha však nemáme velebit jen kvůli tomu, co pro nás udělal, ale ještě svobodněji ho máme velebit pro něho samého, v jakémsi zapomenutí na sebe: „neboť jen když zapomínáme na sebe, nacházíme sebe samých“. On je Absolutní Dobro a Absolutní Krása. Jsme tady a existujeme jen proto, že On sám na nás ustavičně koncentruje svou stvořitelskou pozornost.
Sv. Pavel dále pokračuje: „Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce, ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista..“ Důvodem velebení Boha je i Boží plán s námi, naše předurčení. Můžeme-li mluvit o nějakém předurčení člověka ze strany Boha, můžeme říci na základě Božího zjevení, že existuje jen toto jedno pozitivní předurčení člověka ke spáse. „Bůh chce spasit všechny lidi“.
Církevní učitelský úřad se poprvé cítil povinen zasáhnout v 5 st. proti bludu predestinacionismu. Na synodu v Arles (473) musel Lucidus odvolat následující tvrzení: „Ježíš Kristus nevytrpěl smrt za spásu všech: Boží předpoznání nutí člověka násilně do věčného zavržení: jedni jsou určeni k věčné smrti, jiní k věčnému životu“. Jiný synod prohlašuje proti učení Gottschalkovu (853 Quierzy): „Existuje jen jedna jediná pozitivní předestinace ke spáse.“
Tridentský koncil proti Zwinglimu a Kalvinovi zavrhl předestinaci ke zlu. „Univerzální Boží láska ustanovila od věčnosti: všem lidem je otevřena jako konečný cíl věčná spása. Konkrétní uskutečnění věčné spásy se děje zprostředkováním Ježíše Krista (a to naprosto nutně) a církev působí závisle na něm. Jednotlivý člověk může být svobodně spásně činný skrze dar a úlohu víry a lásky“. Takto chápané předurčení je již evangeliem, neboť zdůvodňuje spásu lidí v univerzální, absolutní, neochvějné Boží lásce a tak dává věřícím poslední jistotu jejich eschatologické naděje.
Všichni jsme předurčeni k tomu, abychom se skrze přijetí Ježíše stali Božími dětmi. Skrze přijetí Ježíše Krista jsme i my Božími dětmi. Apoštol Pavel na dvou místech ve svých listech používá termín „adoptivní synovství“. Když slyšíme o někom, že je adoptován, tak to chápeme, že není vlastní. Avšak Písmo sv. nepoužívá slovo adoptovaný v tomto smyslu.
Tento synovský vztah je na jedné straně vzhledem k tomu, že nevyplývá z naší přirozenosti, ale je darem milosti, kvalifikovaný v Písmu jako „přijetí za dítě“, „adopce“ (čímž ho chceme odlišit od synovského vztahu v samotné Nejsvětější Trojici), na druhé straně s ohledem na reálné Boží sebezdílení člověku, označujeme tento vztah v Písmu i jako „zplození z Boha“, „narození člověka z Boha“, „znovuzrození“ a vyplývají z něho důsledky: „Pokud jsi syn, nejsi už otrok, který nezůstává v domě navždy. Pokud jsi syn, tak jsi i dědic.“ Můžeme to zjednodušit: Jsme adoptováni vzhledem ke své hříšné přirozenosti, ale pokud přijímáme Krista, tak se stáváme a i reálně jsme skutečné Boží děti. Máme za co zvelebovat a chválit Boha.
Chvála je způsob modlitby, která bezprostředněji uznává, že Bůh je Bůh. Opěvuje ho pro něho samého, slaví ho, protože On Je, bez ohledu na to, co koná. Skrze chválu se Duch Boží spojuje s naším duchem, aby dosvědčoval, že jsme Boží děti, vydává svědectví jednorozenému Synu, v němž jsme byli přijati za syny a skrze něho slavíme Otce. Chvála převyšuje ostatní způsoby modlitby a pozdvihuje je k tomu, který je jejich pramenem a cílem: „jeden Bůh, Otec, od kterého pochází všechno, pro kterého jsme zde i my“. Naší obětí chvály a vděčnosti je i tato eucharistie, kterou slavíme.
Zakončím prosbou, kterou zakončuje i sv. Pavel dnešní část listu: „aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, (takže budete moci mít) o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy (skrývá) křesťanům jeho dědictví.“ (Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jako nesmírně velký je ve své moci vůči nám, který věříme.)“